Žvýkání smyslu bytí / Iracionální muž
Jestli Allenův film „made in 2015“ Iracionální muž něco rozhodně není, tak právě iracionální. Jedná se o totální sázku na jistotu poptávky vlastního tvůrčího přístupu, která bude navzdory všem a všemu existovat až do doby, kdy jednoho léta prostě „vynechá“ a rekordní šňůru děl načas nebo dokonce nadobro přeruší.
Iracionální muž představuje kombinaci satirizující komedie a kriminální anekdoty. Vychází tudíž z bezmála totožného základu jako dodnes svěží Zločiny a poklesky nebo výrazně mladší Match Point, aniž by ovšem dosáhl brilantní žánrové symbiózy prvního nebo scenáristické obratnosti druhého. Také v letech 1989 a 2005 Allen obecně přístupným způsobem filozofoval. Tehdy to ale ještě neznamenalo, že bude diváky bombardovat strojenými a otravnými citáty zprofanovaných veličin existencionalismu. Allen díky tomu působí jako samozvaný mravokárce ne nepodobný těm, kterým se před čtyřiceti lety vysmíval v Lásce a smrti. Přitom jen před dvěma lety v Jasmíniných slzách dokázal, že když nechce říct zbytečně mnoho, podnětného prozradí dost.
Proměna originálních a stejnou měrou inspirativních charakterů ve schematické postavičky nesoucí neměnný světonázor je pro autorovu takzvaně pozdní tvorbu typická. V Iracionálním muži už ale tento postup bude leckterého trochu náročnějšího diváka vyloženě dráždit. Ani sebelepší herci v čele s jindy tolik vybíravým a tentokrát opět snaživým Joaquinem Phoenixem nedokáží vdechnout život figurkám rozestaveným na tak fádní šachovnici.
Expozice v podobě příjezdu misantropií pohlceného profesora na novou vysokou školu a nemotivovaného navázání vztahu s naivní studentkou i v manželství strádající kolegyní neslíbí mnoho. A ve výsledku přinese snad ještě méně. Camusovský zvrat v chování titulní postavy zůstane jedinou situací, jejíž vývoj se nedá téměř od začátku předvídat. Ani obligátní úšklebek směrem k maloměšťácké společnosti průměru, pohodlnosti a dávno ztracené cílevědomosti za takových okolností nevyznívá příliš přesvědčivě a účinně. A tak například scéna, kdy žena impulzivně a bez pochybností po mnoha letech opouští svého dobráckého manžela za obecně problematických a spíše vysněných okolností, nutně vyzní do ztracena.
Na momentu překvapení Allen postavil pouze mizivé množství svých scénářů. Přesto odjakživa baví své obecenstvo narativním mistrovstvím, které spočívá mimo jiné v hladkosti přechodů mezi dialogovými sekvencemi. Rovněž děj jeho filmu s pořadovým číslem 46 se ke svému konci převážně „prodebatuje“. A stejně jako mnohokrát předtím se to děje za vydatné pomoci vypravěče mimo obraz. Vnitřní promluvy vede jak hlavní hrdina, tak jeho výrazně mladší múza z řad posluchačů. Jejich zamýšlenou nespolehlivost má pravděpodobně anticipovat nepravidelné střídání časové pozice, ze které pochází.
Jenže ať je jejich momentální základ retrospektivní, chronologický nebo přísně aktuální, vždycky pouze doslovně kopírují hereckou akci. Autor nejenže trápí publikum sledováním mechanické ilustrace morálního imperativu, ale na téměř všechny dějové posuny jej předem upozorní. Tradiční myšlenkové pozadí Allen v Iracionálním muži rozžvýkává na kaši, kterou obdivovatel dokola vzpomínaného Dostojevského pozře jen se sebezapřením.
Odsoudit loňské Kouzlo měsíčního svitu bylo o dost snazší, než je tomu nyní. Šlo o lehce zapomenutelnou taškařici, která se možnosti kritičtějšího čtení vzpírala už svou proklamovanou nezávadností. Letošní zklamání je výrazně bolestnější. Iracionální muž má potenciál rozmrzet i tu část fanoušků, která Allenovu bezprecedentní nadprodukci hltá s pravidelným vděkem a nadšením. Je celkem překvapivé, že si řada jízlivých komentátorů nevzala název Allenovy novinky a nesnažila se jej vztáhnout na samotného tvůrce. Za jedno z nejslabších děl své kariéry by si to bezmála osmdesátiletý režisér vcelku zasloužil.