Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění / Panství Downton
Není to tak dávno, co jsem ve Film Commentu četl názor, že britská kinematografie se dlouhodobě dělí na proud nostalgický, reprezentovaný různými ohlédnutími za slavnou minulostí, a proud sociálně-kritický, zastoupený tvůrci z dob hnutí Free Cinema přes tvořící klasiky, jako jsou Ken Loach nebo Mike Leigh, po mladé tvůrce, jako je Andrea Arnold. Přestože britskou seriálovou produkci neznám úplně dopodrobna, něco podobného lze snad říci i o současné ostrovní televizní tvorbě. Na jedné straně máme společensko-kritické seriály pro mladé typu Skins či Misfits, a na druhé straně aktuální britskou nostalgickou tvorbu, již nejlépe reprezentuje seriál Panství Downton, v současnosti premiérovaný na ČT1.
Není od věci hned na úvod připsat mimořádnou oblibu seriálu nejen na obou březích Atlantiku současné ekonomické krizi. Seriál bezpochyby představuje ideální eskapistický produkt, když pojednává o světě, který je ještě v pořádku. Svět Downtonu je jasný, přehledný, rozdělený na společenské třídy a jednotlivá povolání. Každý člověk v něm má své místo a zdá se, že mezi jednotlivými třídami neexistuje napětí. To, co se skoro zdá jako PR produkt monarchistických tendencí, přesto neuráží divákovo liberální cítění. Čím to?
Rozhodně to není falší v historickém určení. Existuje spousta seriálů či filmů, které se vydávají do minulosti, aby nabídly divákovi, co si dnes nemůže dopřát. Downton se neschovává za historický argument, neříká, že taková minulost byla, my se k ní jen vracíme. Downton zvolil mnohem rafinovanější strategii. Zvolil svět na prahu změny, a to jak geopolitické (1. světová válka) tak společenské (rozpad britského třídního systému). Na jedné straně víme, že tento svět už zanedlouho nebude, na druhé straně, a ta je důležitější, sympatizujeme s těmi, kdo se snaží překročit meze společenské třídy a řádu. Panství Downton tak nabízí ideálně nemožný produkt, kde si užije jak naše nostalgie, touha po klidu, míru a řádu, tak naše liberální cítění, že každý si sám má najít a zvolit své společenské místo. Dokonalá utopie!
Naše seriálem oslovená totalizující a skoro fašizující touha po všeobjímajícím řádu a našem pevném místě v něm je vyvažována v mnoha ohledech. Nejedná se jen o obecnou liberalizaci nižších tříd. Na scéně se objevují práva žen, myšlenky o sociální a majetkové rovnosti, ale také lékařství narušující náš do té doby biologicky předurčený úděl, nové vymoženosti techniky jako automobil a telefon. Všechny tyto změny mají jednu výhodu. Jejich obzor končí u nastolení změny, výhled se nedostane dál, k důsledkům a jejich možným negativním dopadům. Seriál se živí pozitivně a idealisticky vnímanou touhou po změně, kterou umně pojí s láskou ke starým časům.
Downton patří k těm seriálům, které opravdu nemají hlavního hrdinu, své sympatie dělí mezi postavy rovným dílem. Tyto sympatie vyplývají z propracovanosti postav: divák se jimi rád zaobírá, zkoumá jejich charakter, jejich často protichůdné rysy a nečekané obraty v jejich chování. To vyžaduje určité spříznění, porozumění i respekt od tvůrců, jež se pak vrací v náklonnosti diváků k postavám. Přehlednému rozdělení světa Downton napomáhá vymezení dvou záporných postav, které nejsou předměty soucitu ani porozumění. Ostatní postavy sice mohou nabídnout protichůdné až záporné rysy, ale nikdy nemají natolik realistické charaktery, aby diváci museli pochybovat o jejich příslušnosti k lepší části morálního spektra, jsou-li popřípadě realisticky rozporuplné, jsou drženy na okraji děje mimo divákovu primární pozornost.
Postavy se dopouštějí chyb, avšak buď jen zdánlivých, nebo napravitelných. Příznačným postojem seriálu je velkorysost. Postavy jsou jednak velkorysé k sobě navzájem, což vyplývá z pevnosti panujícího společenského řádu, kde se nemusí bát takovou vlastnost projevit, jednak jsou vyšší třídy velkorysé k nižším, což je jejich společenský úkol, který, pokud ho dodržují, je činí ušlechtilými. Patetický náboj scén takto projevené velkorysosti spočívá v tom, že tento postoj vyšší třída projevit nemusí, záleží na ní. Působí to dojemně, až se podobné scény dostávají na samou mez kýče, protože stejná nadřazenost a libovůle často vedou k zcela opačnému chování, které v seriálu až podezřele absentuje.
Dalším ospravedlněním třídního rozvrstvení společnosti před diváky je typický anglický humor. Nadřazenost a vrtochy vyšší třídy jsou nahlíženy jako roztomilé podivnosti, něco jako projevy živočišného druhu před vymřením, se kterým máme už jen soucit. Pro takové postavy seriál pochopitelně využívá představitelů starší generace. Zajímavé postavení má ve vyprávění blížící se válka. Není nahlížena jako záležitost jakékoli z postav. Ty jsou jí pouze připraveny sloužit, zúčastnit se jí v rámci boje za vlast. Válka tak v Downtonu vystupuje jako osud seslaný z nebes. Samozřejmě tento postup napomáhá melodramatizaci, ale také zbavuje vyšší třídu společenské zodpovědnosti. Ta k válce přichází stejně tak politováníhodným omylem jako třídy nižší.
Přes svou ideologickou rozporuplnost nabízí Downton dostatek ospravedlnění, aby ho i dnešní divák vychovaný v liberálních ideálech a cítění mohl vzít za svůj. Bude zajímavé sledovat, jak se v dalších pokračováních seriál vyrovná s nastalou společenskou změnou, kdy již svou nostalgičnost nebude moci ospravedlňovat neodvratným zánikem starých časů.