Bubeník, který neví, kdy ubrat / Birdman

Alejandro González Iñárritu v čtyřoscarovém Birdmanovi sice upustil od zatvrzelé vážnosti a nechronologického síťového vyprávění, na své předchozí filmy nicméně navazuje nucenými metafyzickými přesahy, banálním moralizováním a sadistickou potěchou z neštěstí postav. Existenciální krizí tentokrát prochází divadelní a filmový herec Riggan Thompson. Jak předjímá jeden z prvních obrazů filmu, jeho kariéra se podobá meteoritu těsně před dopadem. Před dvaceti lety odmítl účinkovat ve čtvrtém pokračování filmové série o superhrdinovi v ptačím kostýmu, čímž společně s Birdmanem pohřbil i svou filmovou kariéru. Zbytky sil a financí se kolegy vysmívaný, manželkou opuštěný a dcerou opovrhovaný muž rozhodl investovat do broadwayské inscenace povídky Raymonda Carvera.

Michael Keaton tvrdí, že Birdman nebyl napsán speciálně pro něj. Paralely mezi životem herce a životem postavy jsou přesto nepřehlédnutelné. Jak Riggana, tak Keatona proslavila adaptace komiksové série, oba pak museli vysvětlovat, proč se zřekli nabídky hrát v pokračování, oba jsou rozvedeni a zjevně touží po velkém comebacku. Uvědomělé nakládání s obsazením hollywoodské hvězdy přitom příběh sice zatraktivňuje, ale nijak mu neslouží. Stejnou pachuť samoúčelnosti a nepůvodnosti pak po sobě zanechává i většina motivů, dějových zvratů a stylistických voleb filmu, počínaje godardovskými úvodními titulky, pokračuje ophülsovským rejem výstředních bohémů a konče vyhýbavě mnohoznačným posledním záběrem.

Film za přispění virtuózní kamery Emmanuela Lubezkiho, digitálního střihu a vizuálních efektů vytváří iluzi nepřerušovaného záběru. Rytmus je namísto střihů určován pohybem herců a jazzovým soundtrackem. Vzniklá tvůrčí omezení – například snímání herců převážně v detailech kvůli „vykrytí“ okolního prostoru – nijak nenarušují plynulost filmu. Naléhavá tělesnost jej naopak nabíjí nervní energií. Údiv nad dokonalým ovládnutím techniky a kamerovými průlety okenní balustrádou však trvá jen do okamžiku, než začneme přemýšlet, jak „bezešvý“ styl souzní s tématem snímku.

Jestliže má dojem jednoho záběru stírat hranice mezi kinematografií a divadlem a dokazovat tím, že život postav připomíná inscenované představení, je celý film svými přesně načasovanými příchody postav „na scénu“, velkými monology a výraznými gesty jen divadelním výstupem a veškeré emoce v něm zachycené jsou falešné. Jestliže jde o projev vzdoru vůči fragmentované životní zkušenosti, proč je film zároveň tak roztěkaný? Jestliže šlo o způsob, jak nám dát zakusit hektičnost Rigganova života, proč kamera často odbíhá k vedlejším postavám?

Když hlavní hrdina v jedné chvíli stojí na kraji střechy, kdosi na něj zakřičí, zda je to „doopravdy“, nebo jen natáčí film. Otázka, která je v éře sociálních sítí a reality vnímané skrze displeje chytrých telefonů jistě relevantní, tady vyznívá do prázdna. Film totiž nevytváří žádnou tenzi mezi tím, co je prezentováno jako skutečné, a co jakožto iluzorní. Mezi opravdovým a předstíraným nerozlišují ani postavy filmu, natolik pohlcené divadelním jevištěm a uměním sebeprezentace, že pro ně mimodivadelní skutečnost ani neexistuje. Jejich teatrálním přístupem ke skutečnosti jsou omlouvány melodramaticky vyhrocené situace, v nichž si Iñárritu odjakživa libuje. Jelikož ale neuznává žádnou jinou formu komunikace než konflikt, sledujeme po dvě hodiny jenom vršení excesů. Byť je Birdman v jádru komorním dramatem, naplňuje anglický výraz „showy“ ještě důsledněji než komiksové blockbustery, jež jsou pro Riggana druhořadou zábavou, která nemá nic společného s realitou. Co má ale s realitou společného Birdman? A proč brát vážně film, který od umění žádá, aby bylo autentičtější, aniž by relativizoval vlastní umělost?

Birdman je tematicky nezacílenou směsicí zákulisní frašky, šoubyznysové satiry a charakterové studie muže, kterému ego příliš tlačí na mozek. Svou prostorovou sevřeností v kontrastu k výrazové dynamičnosti připomíná improvizované hudební číslo prvotřídního bubeníka, který ovšem neví, co přesně chce svou hudbou vyjádřit a kdy je vhodné ubrat. A tak stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze chytrou komercí.