Planeta braku / Jupiter vychází

20. 4. 2015 / Tomáš Stejskal
kritika

Existují megalomanské filmy jako Ciminova Nebeská brána a umanutí režiséři jako Werner Herzog. Jejich velikášství ale spočívá v extrémních nárocích na kvalitu a preciznost spojených samozřejmě s určitou dávkou nesoudnosti. V obou případech ale tvůrci cílí na celkem jasnou skupinu diváků. Sourozenci Wachowští v určitém smyslu nepochybně patří k filmařům posedlým detaily a nebezpečně koketujícím s nedostatkem uměřenosti. Po stylotvorné trilogii Matrix ale navíc toto tvůrčí duo nastoupilo na opravdu bizarní dráhu: točí totiž perfektní filmy pro nikoho.

Speed Racer je dílo, které děti nepochopily kvůli složitému vyprávění a dospělí většinou pohrdli infantilním příběhem. Přitom ale různým cílovým skupinám nabízí velké množství lákadel, na které obvykle slyší. Když se ale nesourodé vlivy mísí v tak nezřízeném množství, není nijak překvapivé, že si každý z potenciálních diváků zároveň najde na filmu něco, co ho od něj bude odrazovat. Pokud Speed Racer či Atlas mraků ještě přece jen nevyvolal u všech diváků nevoli či zmatení, pak jejich novinka Jupiter vychází už dosahuje takové míry matoucího eklekticismu, že ji bude ochoten přijmout jen málokdo.

Žánr space opery sice v současné sci-fi literatuře prochází renesancí, ale Wachowští se s Jupiterem vrací k jejím pulpovým kořenům, které dnes zná jen hrstka pamětníků a skalních fanoušků. Autoři těchto dobrodružných vyprávěnek navíc rozhodně nevkládali do svých děl žádné závratné ambice. Naivní fantastická zápletka se navíc mísí s podobně šestákovou romancí. A v těchto konturách Wachowští natáčejí velkolepý snímek s řadou styčných bodů s poetikou béčkových filmů, který se nadto opět staví velmi kriticky k současnému establishmentu.

Jupiter vychází je celkem prostinká vyprávěnka o chudé uklízečce, která je zároveň příslušnicí rodu, který vládne celému vesmíru – či přinejmenším jedné jeho části. Její cesta za láskou a štěstím se odvíjí epizodicky a překotně po vzoru šestákového čtiva, ale v pozvolném odhalování světa, v němž se příběh odehrává, leží mnohem větší ambice než vyvolávat velkolepou akci a velkolepé emoce. Striktně obchodnické počínání kasty nadřazených, v němž komoditami jsou celé planety (které zdaleka nejsou nejcennějším artiklem), je – spolu s genetickým předurčením hrdinky, jehož povaha bourá tradiční pojímání kast či tříd v náboženských či myšlenkových systémech našeho světa – nepochybně nejsilnějším motivem celého filmu. Podobně jako třeba v Hvězdných válkách, které ostatně těží z podobné brakové tradice (stejnou měrou jako z artovějších zákoutí kinematografie), tu je nejdůležitější součástí diváckého zážitku odhalování světa, který je mnohem větší než to, co máme možnost vidět na plátně.

Novinka Wachowských se tak stává jakýmsi pokusem o zfilmování dobrodružných space oper tak, aby jejich bombastická vyprávění pronikající napříč prostorem a časem do obrovských dálek došla adekvátně dechberoucího filmového ztvárnění. K tomu je samozřejmě potřeba obrovský rozpočet, takže Wachowští převádějí spotřební čtivo pro dospívající kluky do opulentního áčkového spektáklu. Akční sekvence nehýří originalitou, jde „pouze“ o solidní standard, přesto do nich tvůrci vrhají obrovské úsilí – jednu z honiček neváhají natáčet po dobu několika měsíců každý den jen pár minut, kdy je nad Chicagem to správné slunce. A právě v tomto absurdním vrtochu je možná ukryta povaha celé jejich tvorby, či přinejmenším tohoto snímku.

Zatímco vyprávění Jupitera těží ze stařičkých space oper, jeho univerzum je budováno po vzoru kyberpunkových próz, které nechtějí vyvolávat pocit úžasu ze závratných horizontů, ale mnohem spíše ukazovat děsivé aspekty světů, jež jsou projekcemi současných trendů do budoucnosti. Wachowští tak vytvářejí zároveň dobrodružný příběh, romanci, ale i další Matrix, v němž však na duchovno v jakýchkoli podobách už není místo. Největší hodnota zde budovaného světa tkví podobně jako u Matrixu v tom, že některé jeho aspekty jsou myšlenkově natolik inspirativní, že by si žádaly další rozpracování. Těžko ale říct, kolik diváků by do tohoto univerza protichůdných ambicí vůbec chtělo nahlédnout podruhé.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Mimo kino

98 / duben 2015
Více