Triumfální prohra / Dva dny, jedna noc
Nikdy dřív nebyla sociální determinace hrdinů Jean-Pierra a Luca Dardennových tak jasně zakotvená – časově i situačně. Dělnice Sandra, která se právě vzpamatovala z depresí a chce se vrátit do práce v továrně na solární panely, sice jasně připomíná pohyblivé postavy vzdorující / podléhající situaci, kterými belgičtí klasici sociálního dramatu prosluli, ale na rozdíl od zoufale kličkující teenagerky Rosetty či nedobrovolného otce Bruna je její existenční krize vystavěná jako (osudová) hra. Bez nadsázky můžeme o Dvou dnech, jedné noci hovořit jako o sociálním thrilleru, v němž bratři Dardennovi společenské i psychologické limity postav mění v jasně definovanou hybnou sílu vyprávění.
Klíčová otázka, která se nad jejich posledním snímkem vznáší, je míra manipulativnosti. Nesouvisí jen s žánrovým strukturováním vyprávění (v Cannes se hovořilo o „belgickém westernu“), ale i s faktem, že poprvé ve své kariéře staví Dardennovi do popředí hereckou hvězdu, čímž jako by nabourávali svá striktní veristická východiska a zjednodušovali si cestu k diváckým sympatiím.
Marion Cotillard však není zneužita jako magnet na dojetí. V roli Sandry ze sebe důsledně setřásla veškerý hvězdný „glamour“. Fyzické vyčerpání a rezignaci má od počátku vepsané ve tváři stejně autentickým způsobem jako hrdinové nejslavnějších dardennovských snímků.
Na jednu stranu není těžké film sledovat s povrchním zaujetím jako zápolení protagonistky s překážkami, v němž má hrdinka „osud ve svých rukou“, může bojovat, manipulovat, taktizovat. Dardennové konstruují vyprávění jako záměrně mechanický řetěz repetic, v nichž se střídá hluboké ponížení a beznaděj s euforií a odhodláním. Při aranžování jednotlivých „střetů“ s kolegy se Dva dny, jedna noc nevyhýbá šokujícím erupcím emocí (fyzické násilí ve scéně s otcem a synem, kteří myjí auta, zhroucení Timura na fotbalovém hřišti), které ale vždy vyplývají z logiky situace a těží ze schopnosti tvůrců uvěřitelně charakterizovat postavy jednáním na minimální ploše. Sandra však nevystupuje jako aktivní postava, nýbrž jako konstantně se hroutící a lítostivá bytost, kterou dopředu žene především vůle druhých (obětavý, až nemilosrdně cílevědomý manžel Manu, srdnatá kolegyně Catherine). Primitivní „thrillerové potěšení“, jež obvykle skýtá figura bojovníka / bojovnice, je tu tak nahrazeno frustrací.
Film neoslavuje schopnost jedince čelit překážkám, ale demaskuje falešnou a zničující povahu překážek samotných. Kdyby podstatou katarze bylo, že nadiktovanou hru je třeba dohrát a vyhrát, jednalo by se skutečně o snímek zaměňující sympatie s dělnickou třídou za levnou žánrovou manipulativnost. Závěrečný zvrat ale elegantně staví koloběh přemlouvání do zcela jiného světla. Hra, do níž Sandru slabošsky uvrhne šéf továrny, je totiž nastavená tak, že v ní sice lze vyhrát hlavní cenu (pracovní místo), ale nelze si zároveň uchovat důstojnost. Už samotná volba člověk versus prémie odsuzuje Sandru do pozice pouhého předmětu, který musí ostatním pragmaticky zdůvodnit, proč má větší hodnotu než 1000 eur. Komplexnost bytí je tak neustále redukována na schopnost udržet si práci (splácet hypotéku). Podobná úzkost ale pochopitelně provází i ty, kteří nedobrovolně drží hrdinčin osud v rukou. Refrén „my jsme to nevymysleli“ je zoufalou směsicí alibismu a rezignace lidí, kteří žijí v neustálém napětí.
Dardennovi tak nenásilně odkazují k likvidaci soukromí, proměně individua v komoditu a pochopitelně i k praktickým implikacím takového procesu – ztrátě sebedůvěry, naděje a chuti k životu. Lidská důstojnost tkví v možnosti odmítnout pravidla, která pro nás nastavují jiní, vystoupit z mechanického koloběhu událostí, v němž je všechno až příliš přehledně definované a vymezené pragmatismem druhého (systému). Není pak nijak složité spojit si Dva dny, jednu noc s nedávnou vlnou sebevražd spojených s úzkostí ze ztráty práce, která otřásla v nedávné době Francií.
Nakonec se ukazuje, že nejzásadnější boj nesvádí Sandra dva dny a jednu noc s časem, s kolegy, ani s předákem, ale se strachem, který je jí vštěpován. Dva dny, jedna noc vrcholí upřednostněním morálního principu před pochybným pudem sociální sebezáchovy. Prohra ještě nikdy neměla tak triumfální nádech.