Satira o věcech sousedských / Plán
Premiéra dokumentu Plán nebyla načasována do předvolebního boje náhodou. Prvotní motivací režiséra Benjamina Tučka, který sbíral materiál týkající se pražské komunální politiky pět let, byla jeho vlastní občanská zkušenost – zajímal ho osud ulice, ve které žije. Trpké zjištění, že veřejná debata o rozhodnutích týkajících se prostoru, v němž žijeme, téměř neexistuje, a že motivace námi zvolených zastupitelů je značně nečitelná, přivedlo režiséra ke sledování dalších kauz.
Vedle celorepublikově kritizované i vysmívané stavby tunelu Blanka jsou v dokumentu zmiňovány také lokálnější konflikty. Zvlášť bezútěšně vyznívá situace na Praze 11, proslulé netransparentními prodeji veřejných pozemků, proti nimž bylo založeno občanské hnutí. Jeho členové byli sledováni, zastrašováni i fyzicky napadáni, ale policejní vyšetřování neprokázala na čí popud. Další neshody spojuje zájem o zachování jistého genia loci a zároveň o revitalizaci zašlých městských částí. V případě nepoužívaného nákladového nádraží Bubny na sebe naráží tržní vize, jež prosazuje stavbu komerčního komplexu, s představou vytvoření piety za židovské transporty, které se zde odehrávaly za druhé světové války. Jako jistý kontrapunkt k této bezmoci vyznívají svépomocné aktivity, jejichž osud je ale také v permanentním ohrožení. Pro oživení pražské náplavky, starých Vršovic nebo rozvoj žižkovského nákladového nádraží je charakteristická touha místních lidí svobodně se bavit a užívat k tomu veřejný městský prostor.
Tučkovi se podařilo sestavit dynamicky pulzující škálu hlasů zahrnující komentáře bývalých i aktuálních primátorů a jejich zástupců, developerů, aktivistů, umělců, občanů, architektů a urbanistů zaměstnaných městem i mimo jeho služby. Škála názorů a projevů jednotlivých aktérů zahrnuje bezskrupulózní lži, hru na hloupého i pokus o fair play, upřímnou řeč i zahořklost. Převažuje ale sarkastická uštěpačnost, jež poukazuje na skutečný stav věcí – sice je ještě možné mluvit otevřeně, ale bez vyhlídek na to, že něco doopravdy ovlivníme.
Názory odborníků na problematiku územního plánování, od kterého se trochu matoucím způsobem odvíjí název dokumentu, působí vedle praktických zkušeností Pražanů spíše ilustračním dojmem. Komplexní otázka smysluplnosti generálních územních plánů, od nichž je ze strany předních zahraničních urbanistů a sociologů ustupováno, je sotva nastíněna. Právě pro tuto absenci teoretického nadhledu postrádá dokument pointu, v níž bychom mohli najít alespoň nástin přijatelného řešení pro celkovou podobu Prahy.
Jádrem snímku totiž není zpřístupnění obecných urbánních témat, ale svědectví o stavu pražské komunální politiky. Plán je daleko více politickou satirou než filmovým fejetonem o městě. Tuček není nestranným pozorovatelem a ani jím být nemusí. Právě výběrem kauz a jejich aktérů silně proniká Tučkova osobnost, jež má blízko k aktivistické pozici a chuti vyjadřovat se k lokální politice. Svědčí o tom i jeho scenáristická spoluúčast na vznikající politické satiře Kancelář Blaník dostupné na internetu. Zde se podobným způsobem pracuje s „odhady“ vazeb (slovu „dohady“ se vyhýbám záměrně, jelikož si netroufám tvrdit, že v řadě případů nejde o trefná spojení) mezi lobbisty, politiky a dalšími mediálně veřejnými osobnostmi.
Plán, a stejně tak Kancelář Blaník, jako dobré satiry provokují smích a mrazení zároveň. Čím zřetelněji satira přiznává, z jaké hradby se ozývá, o to může být ostřejší. Je otázka, zda Plán naplní potenciál tohoto žánru natolik, aby z pocitu bezmoci „burcoval“ k akci. Zda přesáhne hranice doma či v kině tutlané nespokojenosti. O těchto ambicích svědčí právě načasování premiéry na dobu před komunálními volbami. Poselství, které ve spojení s výsledky voleb můžeme v Tučkově dokumentu dodatečně hledat, snad ukazuje zpět k oněm svépomocným „sousedským“ aktivitám a hnutím, jež u voleb alespoň v pár případech sečetly výsledky svého předchozího konání. Film tak především dokládá, že namísto jakéhokoli generálního plánu jsou podstatné i ty nejdrobnější projevy občanské bdělosti. A to navzdory skepsi, která válcuje soudobou společnost.
Premiéra dokumentu Plán nebyla načasována do předvolebního boje náhodou. Prvotní motivací režiséra Benjamina Tučka, který sbíral materiál týkající se pražské komunální politiky pět let, byla jeho vlastní občanská zkušenost – zajímal ho osud ulice, ve které žije. Trpké zjištění, že veřejná debata o rozhodnutích týkajících se prostoru, v němž žijeme, téměř neexistuje, a že motivace námi zvolených zastupitelů je značně nečitelná, přivedlo režiséra ke sledování dalších kauz.
Vedle celorepublikově kritizované i vysmívané stavby tunelu Blanka jsou v dokumentu zmiňovány také lokálnější konflikty. Zvlášť bezútěšně vyznívá situace na Praze 11, proslulé netransparentními prodeji veřejných pozemků, proti nimž bylo založeno občanské hnutí. Jeho členové byli sledováni, zastrašováni i fyzicky napadáni, ale policejní vyšetřování neprokázala na čí popud. Další neshody spojuje zájem o zachování jistého genia loci a zároveň o revitalizaci zašlých městských částí. V případě nepoužívaného nákladového nádraží Bubny na sebe naráží tržní vize, jež prosazuje stavbu komerčního komplexu, s představou vytvoření piety za židovské transporty, které se zde odehrávaly za druhé světové války. Jako jistý kontrapunkt k této bezmoci vyznívají svépomocné aktivity, jejichž osud je ale také v permanentním ohrožení. Pro oživení pražské náplavky, starých Vršovic nebo rozvoj žižkovského nákladového nádraží je charakteristická touha místních lidí svobodně se bavit a užívat k tomu veřejný městský prostor.
Tučkovi se podařilo sestavit dynamicky pulzující škálu hlasů zahrnující komentáře bývalých i aktuálních primátorů a jejich zástupců, developerů, aktivistů, umělců, občanů, architektů a urbanistů zaměstnaných městem i mimo jeho služby. Škála názorů a projevů jednotlivých aktérů zahrnuje bezskrupulózní lži, hru na hloupého i pokus o fair play, upřímnou řeč i zahořklost. Převažuje ale sarkastická uštěpačnost, jež poukazuje na skutečný stav věcí – sice je ještě možné mluvit otevřeně, ale bez vyhlídek na to, že něco doopravdy ovlivníme.
Názory odborníků na problematiku územního plánování, od kterého se trochu matoucím způsobem odvíjí název dokumentu, působí vedle praktických zkušeností Pražanů spíše ilustračním dojmem. Komplexní otázka smysluplnosti generálních územních plánů, od nichž je ze strany předních zahraničních urbanistů a sociologů ustupováno, je sotva nastíněna. Právě pro tuto absenci teoretického nadhledu postrádá dokument pointu, v níž bychom mohli najít alespoň nástin přijatelného řešení pro celkovou podobu Prahy.
Jádrem snímku totiž není zpřístupnění obecných urbánních témat, ale svědectví o stavu pražské komunální politiky. Plán je daleko více politickou satirou než filmovým fejetonem o městě. Tuček není nestranným pozorovatelem a ani jím být nemusí. Právě výběrem kauz a jejich aktérů silně proniká Tučkova osobnost, jež má blízko k aktivistické pozici a chuti vyjadřovat se k lokální politice. Svědčí o tom i jeho scenáristická spoluúčast na vznikající politické satiře Kancelář Blaník dostupné na internetu. Zde se podobným způsobem pracuje s „odhady“ vazeb (slovu „dohady“ se vyhýbám záměrně, jelikož si netroufám tvrdit, že v řadě případů nejde o trefná spojení) mezi lobbisty, politiky a dalšími mediálně veřejnými osobnostmi.
Plán, a stejně tak Kancelář Blaník, jako dobré satiry provokují smích a mrazení zároveň. Čím zřetelněji satira přiznává, z jaké hradby se ozývá, o to může být ostřejší. Je otázka, zda Plán naplní potenciál tohoto žánru natolik, aby z pocitu bezmoci „burcoval“ k akci. Zda přesáhne hranice doma či v kině tutlané nespokojenosti. O těchto ambicích svědčí právě načasování premiéry na dobu před komunálními volbami. Poselství, které ve spojení s výsledky voleb můžeme v Tučkově dokumentu dodatečně hledat, snad ukazuje zpět k oněm svépomocným „sousedským“ aktivitám a hnutím, jež u voleb alespoň v pár případech sečetly výsledky svého předchozího konání. Film tak především dokládá, že namísto jakéhokoli generálního plánu jsou podstatné i ty nejdrobnější projevy občanské bdělosti. A to navzdory skepsi, která válcuje soudobou společnost.