Morální bažina beze jména / Místa
Asi nejvýmluvnější scéna Míst se odehrává v baru, kde skupina hrdinů na parketě napodobuje pohyby aktérů slavné taneční scény z Tarantinova Pulp Fiction. Paradoxně právě tady jsou postavy filmu nejuvěřitelnější, a to proto, že si hrají na něco, co nejsou. Stejným dojmem bohužel působí i ve většině ostatních scén, kde by naopak měly být samy sebou. Místa jsou druhým filmem autorské dvojice Radim Špaček (režie) a Ondřej Štindl (scénář), která v roce 2009 nadchla značnou část české filmové kritiky snímkem Pouta. Svou novinku přenesli do devadesátých let a jejími hrdiny učinili trojici dospívajících lidí z malého města. Méně ambiciózní a komornější Místa se naopak setkala prakticky výhradně s negativními ohlasy.
To možná souvisí právě s rozdílným poměrem ambicí a očekávání u každého z filmů. Pouta totiž především odpovídala na více či méně explicitní volání kritiky po české variantě nových rumunských a maďarských filmů, které se originálním způsobem vyrovnávaly s totalitní minulostí svých zemí. Stejně tak představovala vítanou protiváhu „smířlivým“ a idylickým filmům jako Pelíšky nebo Rebelové. Snímek navíc představoval poměrně soudržné žánrové dílo.
Oproti Místům tak měl vlastně dvě zásadní výhody. Jednak byl dobově jednoznačně ukotvený, a to v minulosti, ke které se můžeme dnes vztahovat jen pomocí paměti a historie, díky níž se z ní mohl snadněji stát v podstatě mytický dystopický žánrový prostor. Druhou předností byla právě přehledně rozvržená dramatická situace s poměrně jednoznačně profilovanými postavami – trpící hrdina disident Pavel (s morálním pokleskem v podobě nevěry), démonický tajný policista Antonín, osudová žena Klára, zrádce v podobě spisovatele Pavla donášejícího policistům atd. S těmito dvěma posuny od realismu směrem k populárním žánrům bylo snazší u Pout tolerovat literátské dialogy, patos i otevřené moralizování, které celý film neustále poznamenávaly.
Přestože děj Míst má také pevné časové ukotvení, prostor vyprávění působí spíš dojmem naprostého bezčasí. Každopádně tu chybí typizované dobové figury, z nichž se naopak skládala celá sestava hrdinů Pout. Především tu ale není žádná jasně rozehraná dramatická situace, ústřední konflikt, který by poháněl žánrové vyprávění. Dramaturgicky je film dokonce i na české poměry mimořádně rozpadlý. Určitě neobstojí ani žánrové zařazení mezi epizodicky vystavěná vyprávění o mladých hrdinech získávajících životní zkušenosti. Místům totiž chybí jakákoli jednotící stylizace, nálada či téma. Naopak se pohybujeme napříč scénami, kde jako by bylo možné vše, od účinkování ústřední trojice zevláků v regionálním pohodovém rádiu až po ututlanou vraždu, na jejíž stopu je jeden z hrdinů přiveden. Zároveň tu zůstává snaha vytvářet atmosféru jakési morální bažiny, do níž se hrdinové s osudovým patosem propadají. Zdejší močál ale jako by neměl žádné jméno. Opět zde vystupuje démonicky zlá figura, které okolní postavy postupně podléhají, čímž nahlížejí vlastní morální slabost, ale chybí tu širší kontext, jenž velmi pomáhal uvěřitelnosti Pout. Tam jím byl mýtus o éře normalizace coby démonické době a postava Antonína byla v podstatě ztělesněním monstrozity tohoto mýtu. Devadesátá léta jsou ale dnes jednak vnímána mnohem ambivalentněji a jednak k jejich reáliím film vlastně příliš neodkazuje.
Bez jakýchkoli konstrukčních základů se struktura Míst beznadějně drolí a z každé nové scény je bolestně cítit bezradné tápání, o čem by vlastně měla být. Podobně jako ve zmiňované scéně s tancem z Pulp Fiction herci většinou jen předvádějí gesta, jejichž smysl je ale někde zcela mimo – a na rozdíl od této imitace tarantinovské poetiky ve většině ostatních scén nevíme přesně kde. Podobný charakter má i kamera zcela poplatná reklamnímu stylu současného českého filmu, což je výrazný rozdíl oproti jasně definovanému stylu Pout, pro který byly typické distancované záběry a vybledlé barvy. Druhotina dua Špaček-Štindl tak má nakonec mnohem blíž k rozháranému a neujasněnému debutu než jejich první spolupráce.