Hříšní lidé podle McCarthyho / Konzultant
Když se o nějakém filmu říká, že se v něm vedou táhlé filosofické disputace, obvykle to znamená, že se tam dlouho a naprázdno vzletně žvaní o ničem. Nový film Ridleyho Scotta Konzultant lze hájit proti vesměs negativním kritikám přinejmenším v tom ohledu, že tahle charakteristika pro něj tak úplně neplatí. Nechat slavného amerického spisovatele Cormaca McCarthyho (Tahle země není pro starý, Cesta) napsat původní filmový scénář, byl nicméně experiment, který se úplně nezdařil.
Že se ve filmu podle scénáře tak výrazné literární osobnosti bude hodně a květnatě mluvit, se vlastně dalo očekávat. Naopak je třeba ocenit, že McCarthyho konverzační drama nepůsobí v režii Ridleyho Scotta nijak „televizně“. Zkušený tvůrce nejenže dokáže sebeobyčejnější scénu oživit promyšleně komponovanou mizanscénou a nasvícením, ale nápaditě charakterizuje postavy filmu pomocí jejich oblečení, účesů či zevnějšku obecně. K dynamice snímku samozřejmě přispívají i výkony řady hereckých hvězd, které většinou už dříve prokázaly, že dovedou přesvědčivě zahrát i hodně nerealisticky či přímo biblicky stylizované figury.
Je samozřejmě diskutabilní, zda od McCarthyho byla dobrá volba vkládat sofistikované postřehy či dlouhé úvahy zahrnující například teorii možných světů do úst protřelým podvodníkům, zlomyslným femmes fatales nebo přízračným postavám z podsvětí. Na postavy upovídaných gangsterů sice můžeme být zvyklí z Tarantinových filmů, nicméně verbální výměny z Konzultanta mají k popkulturním průpovídkách postmoderních zabijáků přece jen dost daleko. McCarthy totiž navazuje na úplně jinou tradici než „maniak z videopůjčovny“. Jeho kořeny spočívají v literatuře amerického Jihu reprezentované pro něj samotného v první řadě Flannery O’Connor. Katolická spisovatelka ve svých groteskních příbězích popisuje svět jako místo prodchnuté nebezpečím a krutostí a člověka coby bytost, která je už vždycky prodchnutá hříchem a odsouzená k dalšímu hřešení. Tato charakteristika zcela odpovídá i jednomu moudru, které zazní v Konzultantovi – „Nemůžeš chtít žít na tomto světě a zároveň nebýt jeho součástí.“
Konzultant je v jádru další z McCarthyho zvláštních moralit o pádu do hříchu a setkání s absolutním zlem. Je příznačné, že ve filmu se nikdy nedozvíme, na jakém zločinném obchodu se hlavní hrdina, kterému ostatní říkají „konzultant“, vlastně podílí, natož abychom znali celou historii toho, jak se na šikmou plochu vůbec dostal. Obojí je přitom pro jeho osud zásadní – v klíčovém monologu celého filmu, kdy k hrdinovi mluví po telefonu zástupce kartelu, zaznívají právě úvahy o možných světech, které se aktualizují našimi rozhodnutími, jež pak nově definují naše možnosti činit další volby. Na základě této scény bývá film někdy ne zcela přesně vykládán jako moralita o odpovědnosti za naše rozhodnutí. V tom případě by ale Konzultant byl jen další z řady gangsterek o tom, jak se zločin krátkodobě vyplácí, ale nakonec pachatele zničí. Na rozdíl od nich ale hrdinu filmu potkáváme až v podstatě ve chvíli, kdy všechny rozhodující volby už byly učiněny a my jako diváci toho o nich vlastně moc nevíme – skutečnou hrdinovu volbu, o níž ve filmu jde a která se nese přesně v duchu McCarthyho tvorby, charakterizuje další výmluvná věta samotného scénáře: „Nejde o to, jestli půjdeš ke dnu, ale koho tam vezmeš s sebou.“
Podobné úsporné, ale pronikavé komentáře spolu s několika dlouhými filosofujícími monology jsou nejsilnějšími a nejoriginálnějšími místy filmu. Naneštěstí dílo obsahuje i řadu scén a dialogů, jako vyprávění jedné z postav o erotické eskapádě s autem nebo návštěvu dekadentní femme fatale u zpovědi, které končí spíš v rozpačité trapnosti a naivitě. Prostředí nažehlených elit organizovaného zločinu ostatně není pro McCarthyho vůbec typické a dialogy ho vykreslují jako svět bezmála pubertálních hédoniků, kteří v podstatě všechno dělají kvůli sexu. Příliš dobře nepůsobí ani to, že oním absolutním zlem tu není žádný psychopat, který si hází mincí, ale mexický drogový kartel. O Mexičanech se v této souvislosti mluví o „úplně jiné rase“, která je schopná těch nejodpornějších krutostí. Když k tomu přičteme fakt, že všechny ženské postavy ve filmu lze rozdělit na pasivní objekty mužské touhy a na bezdůvodně kruté mrchy, nezbývá než s politováním prohlásit, že McCarthymu se tu podařilo upadnout do polohy, která už silně zavání xenofobií a sexismem.
Především díky tomu a nikoli kvůli literárně napsaným dialogům je nakonec Konzultant přinejlepším rozpačitým dílem. V nejlepších momentech rezonuje fascinujícím fatalistickým patosem, v nejslabších ale působí jako poněkud naivní fantazie stárnoucího jižanského tvůrce o světě současných gangsterů v luxusních oblecích.