Kdo je tady šiditel? / Nymfomanka: část I+II
Lars von Trier figuruje v dnešním filmovém overgroundu jako solitér, jemuž se může rovnat jen Zdeněk Troška. Ostatně fakt, že oba tvůrci sami o sobě představují značku a záruku události, je pouze první z řady podobností. Jejich jména při propagaci zastiňují herecké hvězdy, s každou jejich novinkou se váže povinnost pro fanoušky i odpůrce mít na ně určitý názor a při reflexi jejich snímků se vše točí jen kolem autorů samotných a s nimi spojovaných předpokladů. Na druhou stranu zatímco Troška vyloženě polarizuje společnost, Trierovy filmy ve výsledku zůstávají na rovině ryze diváckého diskursu, ale širší dopad na veřejnou debatu nemají. Což nicméně neznamená neúspěch, protože v případě dánského performera nejde tolik o reálný dopad jednoho filmu jako o udržování celkového zdání autora.
Od dob Dogma 95 Trier soustavně pracuje na své image, takže dnes už automaticky v recenzích i distribučních anotacích padají variace slov „kontroverze“, „provokace“ či „enfant terrible“. Přinejmenším poslední roky ho pak nelze považovat jen za filmaře, ale spíše za mediálního kreativce, PR profesionála či spin doctora. Filmy totiž už nepředstavují cíl, ale pouze část rozsáhlé performance. Podobně jako legendární hororový šejdíř William Castle, proměňuje i Trier na základě důmyslné reklamy a doprovodných atrakcí své filmy v události, které si nemůžete nechat ujít, ale které také bez onoho přidaného humbuku ztrácejí podstatnou část svého účinku. Na rozdíl od přízemního Castlea ale on utilitární propagační prostředky povýšil na umělecká gesta a jejich prostřednictvím kolem sebe udržuje auru nikoli pouťového promotéra, nýbrž nonkonformního génia.
Nymfomanka pak představuje grandiózní vyvrcholení Trierova PR kultu. Diváci už si sami za různé aspekty díla dosazují domnělé intence – dokonce do takové míry, že i když něco nefunguje, je to bráno jako cílená zlomyslnost. Stejně tak se zcela uměle utváří idea opozičního publika, které bude z dvoudílného filmu o sexualitě pohoršené. Mýtus „pruderní společnosti“ přichází jako spása ve chvíli, kdy se při zhlédnutí obou dílů ukáže, že se žádná kontroverze nekoná a film jen formou grafomanského hypertextu předkládá sympatický pohled na oddávání se slasti a různým podobám jejího dosahování. Pokud vyloučíme určité extrémní minority, zjistíme, že to dnes s pruderností není nikterak žhavé. Žijeme v době, kdy román Padesát odstínů šedi prodává desítky milionů výtisků, televizní hity oplývají erotickými sekvencemi, porno má i feministické výroční ceny a sexualita či tělesnost tvoří podstatný element lifestylu. Jen na rozdíl od doby sexuální revoluce dnes sex neprostupuje do veřejnosti, ale náleží do soukromí. Jediný, koho iluze porna s hollywoodskými hvězdami a počítačově dodělávanými genitáliemi může reálně pobouřit, budou provozovatelé webů s nefalšovanými fotkami a klipy nahých celebrit typu Mr. Skin. Mohli bychom si říkat, že uvedení Nymfomanky do široké distribuce právě zpřítomňuje ono vyčlenění sexuality z veřejného prostoru. Tím bychom ale opět Trierovi jen něco přisuzovali, a hlavně bychom zastírali fakt, že právě na této dualitě vztahu k sexu propagačně a komerčně parazituje.
Zatímco Trier je všude možně vyzdvihován coby artový zvěstovatel, jenž nám přináší „chytré porno“, o celé řadě režisérů a režisérek, kteří chytré, zábavné a empatické porno točí či točili už před desítkami let, se vůbec nemluví. Co takové klasiky Gerarda Damiana, skvostné opusy a ambiciózní adaptace Radleyho Metzgera, politické a genderové satiry Clauda Mulota, rajcovní společenské sondy Kirdyho Stevense či portréty ženské sexuality českého emigranta Alana Vydry? A nezapomínejme ani na bohatou tradici skandinávské pornografie, do které ostatně třemi autorskými snímky přispěla firma Puzzy Power, odnož Trierem spoluzaložené Zentropy. Vedle těchto i dalších porno projektů desítek režisérů a režisérek, které fascinují svou kreativitou, osobitostí i bezprostředností vůči sexu v různých podobách, působí Nymfomanka jako artificiální kalkul. Ostatně když film oprostíme od veškerého PR nánosu, zůstane jen přechytračelý konstrukt, který zábavně podanou sexuální pouť titulní hrdinky halí do baloňáku okázale sofistikovaného filmu prostřednictvím aluzí k umění, popkultuře či rybaření. Jistě, všechno se dá vztáhnout k sexu a sex zase lze vidět jako hlavní hybnou sílu veškerého lidského konání, ale k tomuto poznání snad nepotřebujeme Triera.