Krásný starý exponát / Skyfall
Skyfall jako by trochu upozadil odkaz dvou předchozích filmů, které nabourávaly mýtus poživačného Dandyho s věčným nadhledem nad časem a smrtí, ale i fantaskní svět, kde se dobro a zlo potýkají v blyštivých kulisách „buržoazního“ luxusu. Sam Mendes natočil film, který by se dal označit pojmem „meta-bondovka“, neboť spíše než další generický film „s Bondem“ značí film „o Bondovi“. Nikoli jen o Bondovi-postavě, ale o Bondovi coby hrdinském modelu a bondovských filmech jako typu podívané. Ostatně - zajímají nás skutečně ještě „holé“ hrdinovy činy, nebo se mnohem víc opájíme narcistní krásou jejich prezentace?
Patří James Bond v padesáti do muzea? V jedné ze scén 23. bondovky Skyfall se ocitáme v londýnské National Gallery, v níž zarostlý a zjizvený agent jejího veličenstva sedí na lavici a zádumčivě hledí na obraz Williama Turner The Fighting Téméraire. Slavné romantické plátno zobrazuje v melancholicky splývavém duchu poslední pouť hrdé plachetnice do výslužby, kam jí nevybíravě táhne moderní paroloď.
Následuje výměna názorů mezi Bondem a novým „provianťákem“ Q o nevyhnutelnosti času, neudržitelnosti starého a dravosti nového. Namísto tradičně nevrlého starce v plášti je Q geek se stopami po akné, který je, dle svých slov, schopný napáchat v pyžamu vsedě u počítače více škody než agent s povolením zabíjet v terénu. „Krásný nový svět,“ zabručí 007, když od apoštola pokroku vyfasuje bondovský low-tech set: radiolokátor a Walthera PPK s čtečkou otisků.
Tato scéna přesně vystihuje, o čem aktuální Bond především je. Jakoby trochu upozadil odkaz dvou předchozích filmů, které nabourávaly mýtus poživačného Dandyho s věčným nadhledem nad časem a smrtí, ale i fantaskní svět, kde se dobro a zlo potýkají v blyštivých kulisách „buržoazního“ luxusu. Skyfall není očekávaným završením trilogie, která začala Bondovým návratem k flemingovským kořenům v Casinu Royale a pokračovala kontroverzním přenesením nedotknutelného hrdiny do více či méně realistického univerza, kde místo dobra a zla dominuje ryzí pragmatismus politiků i tajných služeb.
Sam Mendes natočil film, který by se dal označit pojmem „meta-bondovka“, neboť spíše než další generický film „s Bondem“ značí film „o Bondovi“. Nikoli jen o Bondovi-postavě, ale o Bondovi coby hrdinském modelu a bondovských filmech jako typu podívané. Skyfall výrazně akcentuje motiv pohledu – v netradičně temné a morbidní titulkové scéně se hned několikrát díváme agentovi 007 z detailu do očí a na jejím konci se v nich „ztrácíme“.
Bondova identita je klíčovým tématem. Poté, co hrdina na začátku filmu „zemře“, čeká ho v průběhu Skyfallu bolestivé zmrtvýchvstání a pouť zpátky časem, na počátek, k traumatické události, která stvořila „buldoka jejího Veličenstva“. Už předchozí dva filmy si rády zahrávaly s motivem pohledu do zrcadla, který symbolizoval moment, v němž se postava proměňuje nebo ocitá na hraně. Ve Skyfallu se „zrcadlí“ mimo jiné Bondova makabrózně vyhublá tvář a zjizvené tělo, do nějž 007 v takřka masochistickém aktu řeže nožem. Vědomí konečnosti a zdůraznění toho, kterak se „superhrdinská“ služba podepisuje na fyzické schráně, je kontinuální proces, který pokračuje napříč třemi bondovkami s Danielem Craigem. Rozbíjí se tak zažitý mýtus hrdiny, jenž svůj úděl nese s lehkostí a šarmem. I bondovské požitkářství má v případě Craiga destruktivní konotace a funguje jako patologický únik před pochybami a prázdnotou.
Výraznou roli v proměnách agenta 007 opět sehrává motiv „hluboké vody“, z níž se v první „craigovce“ vynořil namísto Bonda romantika nekompromisní cynický zabiják. Skyfall obsahuje takové momenty hned dva a pokaždé se z hlubiny ke světlu dere trochu jiný Bond. Nejen touto opakující se figurou „bloudění v temnotách“ a s ní související hrdinskou transformací se připomíná Nolanova batmanovská trilogie. Mendesem přiznaná otevřená inspirace je hlubší a dotýká se samé podstaty filmu, který pod rouškou vzrušení a vizuálních atrakcí testuje možnosti blockbusterového vyprávění a psychologický potenciál letitého mýtu.
Ačkoli je Skyfall v tomto ohledu dost možná nejtemnější položkou „trilogie“, poněkud paradoxně se zároveň nejotevřeněji hlásí k bondovské kontinuitě, ke sdílenému světu, v němž se předchozí reprezentace imaginárně protínají. Takovým bodem je nejen „goldfingerovsky“ vyzbrojený Aston Martin DB5, který 007 skrývá v londýnské garáži, ale především způsob, jakým Mendes a spol. pracují s prostorem. Po realistické výpravě filmu Quantum of Solace se vynořují příznakové a expresivně nasvícené lokace, které kamera Rogera Deakinse zachycuje v okouzlujícím ikonickém nadrealismu. Opět je tu cítit ona výstřednost a eskapistické snění, přitom tu zároveň vysvítá reflexivní odstup, zaujetí způsobem, jakým na tento druh hrdinské romantiky fascinovaně hledíme.
Ještě nikdy nebyly obrazy Jamese Bonda tak apriorně esteticky stylizované, tak kanonicky jasné, jako když proplouvá rozsvícenou dračí tlamou v Macau nebo absolvuje pěstní souboj v neonovém zrcadlovém bludišti Šanghaje. Zajímají nás skutečně ještě „holé“ hrdinovy činy, nebo se mnohem víc opájíme narcistní krásou jejich prezentace? Skyfall jasně akcentuje romantický prvek bondovského spektáklu, což je o to výraznější, že jediná dravá akční scéna s obřím měřítkem je „předsazena“ do úvodu a film ji posléze nezkouší překonat jinak než výtvarně nápaditou komorností.
Žádné megalomanské plány na zničení světa, žádné gigantické sety. Skyfall je sevřeným příběhem „oidipovského trojúhelníku“, v jehož středu stojí mateřská M Judi Dench. Šéfka MI6 je důvodem, proč se Bond střetne se svým „přízrakem šílenství“ – odpadlým agentem Silvou, kterého M kdysi ponechala na pospas mučení. Není to střet vzoru mužnosti s deviantním a stigmatizovaným zlem známý ze starších bondovek, mnohem spíše střet dvou jedinců nenávratně poznamenaných službou i rozhodnutími M(atky). Střet dvou zneužitých synů slábnoucího impéria.
Skyfall se tak dotýká samotné „podstaty“ série: MI6 bývala pevným bodem, superegem. V posledních bondovkách se však stává nejistou, chybující a manipulující institucí, jejíž smysl musí M hájit – před ministerskou komisí, ale i před publikem, které za svou přijímá spíše „bourneovskou“ skepsi a postavu buldočího ochránce starých pořádků může dnes vnímat jako relikt Studené války. Obhajoba se, jak jinak, zaštiťuje klasickou „mytologickou“ básní, Odysseem lorda Tennysona: „We are not now that / strength which in old days / Moved earth and heaven; that / which we are, we are; / One equal temper of heroic hearts, / Made weak by time and fate, / but strong in will / To strive, to seek, to find, / and not to yield.“
Když pak Bond zavelí k cestě zpátky časem a technoteroristu Silvu vyzve na staromilský souboj uprostřed mlžných blat skotské vysočiny v rodinném sídle jako vystřiženém z gotického románu, Skyfallem soustavně opisovaný kruh se uzavírá. Síla filmového Bonda nespočívá jen v tom, že je schopný přijmout / transformovat „aktuální žánrová pravidla“, ale především v tom, že se má vždy kam vracet. I když Craig po vzoru soudobých hrdinských ikon tápe, pochybuje, chátrá a netrefuje terč, jádro Bondova příběhu i postavy zůstávají doménou snivého romantického stesku po svrchovanosti starého, po rytířském ochránci základních hodnot.
To je ono ideální místo, v němž se všichni Bondové už padesát let scházejí u společného krbu. Mendesův Skyfall je jeho nezvykle svědomitým a sebereflexivním strážcem. V závěru filmu se vyplatí pozorně sledovat staronový interiér kanceláře M. Visí v něm zajímavý obraz. Je plný hrdě plujících plachetnic.