Možná přijde i Chuck Norris / Expendables: Postradatelní 2

Současná generace filmových publicistů i fanoušků evidentně dospěla do nostalgicky apatického stadia důchodců. Ke spokojenosti stačí jen tuctová Sylvestrovská estráda s obsáhlým seznamem účinkujících, jejichž hvězdná zář nám na tvářích vyloudí vypatlané úsměvy. Kino se změnilo v médium věčného návratu a dramatickou imerzi či identifikaci s postavami vystřídaly komentáře k věku aktérů či vzpomínání na jejich dávnou vitalitu.

Sylvester Stallone už dávno překročil věk, kdy filmové hvězdy dostávají ocenění za životní zásluhy. Donedávna se přitom mohl pochlubit nanejvýš Zlatou malinou pro nejhoršího herce dvacátého století. Zahořklý šedesátník se ovšem odmítl vzdát. Poté, co si sám inscenoval fikční i reálný návrat k potlesku davů v důmyslně nostalgickém Rockym Balboovi, se v roce 2009 dočkal i kýžených bilančních vavřínů na benátském filmovém festivalu. Nicméně dnes má stařeckou trofej kdekdo. To na metu Life Achievement Award Amerického filmového institutu dosáhnou jen ti nejuznávanější. Na jejich počest se koná honosný banket, během něhož dřívější spolupracovníci, největší současné hvězdy i dávní rivalové pějí na adresu recipienta oslavné ódy; to vše navíc před dojatými zraky jeho rodiny, blízkých přátel i milionů lidí sedících u televizních přijímačů. V reálu se tohoto ocenění macho ikona osmdesátých let asi nedočká, tak si prostřednictvím Expendables: Postradatelní 2 vystavěla alespoň filmový ekvivalent popsaného ceremoniálu.

Stejně jako v předchozím díle se Stallone situuje do role spasitele akčních hvězd v různé fázi odkvetlosti. Jenže zatímco v Expendables: Postradatelní (2010) aktéři více méně zosobňovali fikční postavy v tradičně vystavěném příběhu, tentokrát se plátno hemží spíše idealizovanými verzemi jich samotných. Hranice mezi fikcí a realitou padají, když figury opakovaně odkazují na reálie či ikonické atributy vztahující se k jejich představitelům. Part Chucka Norrise parafrázuje internetový fenomén Chuck Norris Facts, Arnold Schwarzenegger neustále omílá „I’ll be back“ a vedle vtípků na účet vysokoškolského studia Dolpha Lundgrena se dočkáme také aluzí na vysmívané Van Dammovy anglicko-francouzské aforismy. Při tom vyprávění ustanovuje všechny figury, potažmo hvězdy, vůči středobodu snímku, Stallonovi. Van Damme příznačně dostal roli náležitě zpráskaného padoucha, neboť odmítl roli v prvním díle. Bruce Willis, jenž od akčních filmů zběhl k vážnějším rolím, zde coby kravaťák dostává výzvu i příležitost, aby se zase jednou vrátil do akce. Staré ikony žánru jako Schwarzenegger a Norris tu vystupují coby velcí Stallonovi kámoši, zatímco aktéři pozdějšího data narození mu vděčí za pořádnou práci (Li, Crews, Couture) nebo přímo jsou jeho chráněnci (Statham, Yu, Hemsworth).

Hra metatextových odkazů ovšem v případě Expendables: Postradatelní 2 nezakládá sofistikovanou podívanou, jakou nabízela např. sebereflexivní tečka za osmdesátkovými akčňáky Poslední akční hrdina či Stallonův vlastní Demolition Man, kde je starosvětský macho hrdina probuzen po desetiletích z hibernace. Svět Postradatelných má podobu okatě mytického prostoru, kde osvalení hrdinové po vzoru antických polobohů křižují kontinenty a mají neustále koho zachraňovat či s kým bojovat. Jejich eskapády ale nepředstavují komentář k žánru, nýbrž nesoudnou fantazii Sylvestera Stallona, který na stará kolena touží oživit svou image z doby, kdy byl na vrcholu. Na druhou stranu ještě více odstrašující je takřka jednohlasné divácké přijetí snímku a shovívavá slepota vůči jeho nedostatkům. Například v oblasti pohybové choreografie a topografie akce ho do kapsy hravě strčí nejen áčkové tituly, ale i některé laciné brakovky typu Univerzální voják III: Znovuzrození. Humbuk kolem druhých Postradatelných až nápadně připomíná děj Demolition Mana. Stejně jako jeho hrdina i Stallone působí nepatřičně v dnešním světě chytrých akčních filmů, hyperkinetické akce a post-hongkongské choreografie kladoucí důraz na jiné tělesné atrakce než křečovitě našponované svaly. Přesto si získává srdce veřejnosti svým obstarožním chlapáctvím a velkohubým pohrdáním vývojem, jejž lidstvo, kultura i samotný žánr učinily za dobu jeho nepřítomnosti. Jen na rozdíl od Demolition Mana se tentokrát vše děje bez jakékoli nadsázky či (sebe)reflexe.

Současná generace filmových publicistů i fanoušků evidentně dospěla do nostalgicky apatického stadia důchodců. Ke spokojenosti stačí jen tuctová Sylvestrovská estráda s obsáhlým seznamem účinkujících, jejichž hvězdná zář nám na tvářích vyloudí vypatlané úsměvy. Kino se změnilo v médium věčného návratu a dramatickou imerzi či identifikaci s postavami vystřídaly komentáře k věku aktérů či vzpomínání na jejich dávnou vitalitu. Hojně se v souvislosti s kulturními a lifestylovými preferencemi současných třicátníků hovoří o infantilitě či nedospělosti. Jenže jejich chování s dětmi spojuje pouze umanutost a sebezahleděnost. Jinak si ponechávají klasické atributy stáří jako konzervativnost názorů a vkusu či klišovité přesvědčení o nadřazenosti všeho starého. V tomto ohledu pak vlastně Stallone, umanutě odmítající stárnout či reflektovat svět kolem sebe, představuje ideální vzor i projekční plochu pro generaci odkojenou audiovizí a popkulturními kulty.