Žánrový šejk z chladného severu / Lovci hlav
Je příznačné, že cizincův pohled na severské země je zpravidla zamlžen romantizující představou fungujícího sociálního státu a relativně spokojené společnosti, zatímco skandinávské kriminální příběhy nám ukazují zásvětí zdánlivě poklidných maloměst a nakukují do oblastí, v nichž si mrtvoly celé roky nikdo nevšimne. Za oponou „ideální společnosti“ se v těchto dílech vyskytují psychopatičtí násilníci, státní instituce, jež si dělají, co se jim zlíbí, východoevropští imigranti, kteří úspěšně rozjíždějí obchod s drogami a rádi využijí pomoc zběhlého studenta ekonomie či zlo, které má v letní krajině věčného světla podobu zdánlivě normálního souseda.
Severská literární scéna (a následně i její odraz v tamní kinematografii) se v posledních několika letech proslavila především mrazivými kriminálními příběhy, z nichž se stávají globální bestsellery. Přestože se vlna zájmu o populární detektivky spojuje především s trilogií Milénium (2005–2007) spisovatele a novináře Stiega Larssona, je severské portfolio autorů kriminálních románů mnohem širší – i u nás už získali jistý věhlas autoři jako Åsa Larsson, Lars Kepler či Jens Lapidus. Filmové adaptace kriminálek pak vznikají jak v severských zemích (trilogie Milénium z produkce společnosti YellowBird) tak i v Hollywoodu v podobě dalších remaků.
Je příznačné, že cizincův pohled na severské země (zejména na Švédsko a Norsko) je zpravidla zamlžen romantizující představou fungujícího sociálního státu a relativně spokojené společnosti, zatímco skandinávské kriminální příběhy nám ukazují zásvětí zdánlivě poklidných maloměst a nakukují do oblastí, v nichž si mrtvoly celé roky nikdo nevšimne. Za oponou „ideální společnosti“ se v těchto dílech vyskytují psychopatičtí násilníci, státní instituce, jež si dělají, co se jim zlíbí, východoevropští imigranti, kteří úspěšně rozjíždějí obchod s drogami a rádi využijí pomoc zběhlého studenta ekonomie (Snadný prachy, 2010) či zlo, které má v letní krajině věčného světla podobu zdánlivě normálního souseda (Insomnia, 1997). Žánrový film tak v zábavném pozlátku ukazuje často mnohem skutečnější podobu socialistického ráje nežli dusivá sociální dramata.
Norští Lovci hlav (2011) podle stejnojmenného bestselleru spisovatele Joa Nesbøa v tomto nezáměrném konceptu pokračují a ve vychýleném žánrovém mixu představují svitu sebestředných psychopatů, jejichž ideálem je především luxusní život. Hlavní postava Rogera (pozoruhodná kreace Aksela Hennieho) v mnohém připomíná postavu Jonase „JW“ Westlunda z výše zmíněných Snadných prachů: člověka, který by se rád zařadil do vyšších pater společnosti, jeho vlastní práce mu ale neposkytuje dostatek prostředků. Zatímco JW jezdí taxíkem a postupně se zaplétá do obchodu s drogami, personalista (neboli „lovec hlav“) Roger si přivydělává krádežemi cenných obrazů, jejichž majitele si vytipuje při pracovních pohovorech. Jeho manželka, umělecká kurátorka Lotte, jej seznámí s manažerem Clasem Grevem, který před nedávnem zdědil Rubensův obraz Lov na kance – jedno z nejžádanějších děl v historii moderního umění, obraz, který by Rogera dokázal zajistit až do konce života.
Režisér Morten Tyldum, autor v Karlových Varech oceněné komedie Kámoš (2003), zpočátku sleduje narativní linku tradičního heistu, tedy snímku o přípravě a provedení zásadní loupeže či podvodu. V severském podání se však do žánru prodírají také aluze na film noir (s ničivou femme fatale v popředí) a černou komedii s nechutnými vtípky či záblesky čistého goreu. S tím, jak se bortí Rogerův plán krádeže cenného obrazu, přetáčí se i žánrové ukotvení a ze snímku se postupně stává zoufalá honba za záchranou života s groteskními scénami úniků a podivným závěrem (dynamický tah Tyldumova snímku nicméně dokáže úspěšně zakrýt i některá nefunkční místa v příběhu). Lovci hlav tak do jisté míry zmíněná žánrová klišé nepokrytě exploatují, v chladné severské účelnosti je však zároveň přesně využívají.
Jak už bylo naznačeno, severské kriminální filmy spojuje mj. téma dokonalé moderní fasády, za níž se skrývá amorální svět, ve kterém je skoro všechno dovoleno, a kde se otřásá smysl pro normalitu (sklep luxusního sídla ve snímku Muži, kteří nenávidí ženy, 2009; high-society pozlátko ve Snadných prachách). Podobně i v Lovcích hlav se vytoužený společenský status vytrácí a Roger se doslova propadá do septiku svých problémů – je nucen destruovat vlastní identitu a po přerodu se i pomstít. Tyldum postupně odhaluje plány jednotlivých podrazáckých postav, jejichž motivace jsou sice pochopitelné, v závěru ale přeci jen trochu překombinované. Snímek rozhodně nesleduje klasickou linku kriminálního filmu, v němž proti sobě stojí vyšetřovatelé a pachatelé: sledujeme zde hrdiny, z nichž si skoro všichni zaslouží zemřít nepěknou smrtí. Policejní vyšetřovatelé zpočátku do příběhu vstupují jako hlavní hrozba pro titulní postavu, jakmile se ale rozběhne závod o přežití, přesunou se do pozice stafáže. Ústřední konflikt tak přebírají dva „hajzlové“, z nichž jeden získává divácké sympatie prakticky jen díky postavení oběti, která se dostala do pasti vlastní arogance.
Lovci hlav jsou tedy především nezvyklým žánrovým mixem, který svou nezařaditelností a zábavností otevírá dveře dalším, možná ještě poutavějším adaptacím. Je to podvratné dílo, které se nás ptá: „Kdo by nakonec nechtěl mít obrovský dům, trofejní ženu a po nocích hltat adrenalin při precizních krádežích?“ K čertu s morálkou – na severu vědí, o čem je život!