Čirý úžas z vesmíru / Strom života
Problém s hodnocením nového filmu Terrence Malicka je v tom, že je příliš mohutný. Příliš košatý na tři normostrany, příliš astrální pro jedno lidské vědomí. „Pozřít“ ho celý napoprvé nelze. Může se vůbec filmový paprsek z hlubin univerza vtěsnat do kritické mřížky jedné ze sedmi miliard miniaturních tělesných schránek na zapomenuté planetě kdesi v Mléčné dráze? Tady něco nepasuje, tu něco přebývá, támhle kosmický prach vlétne do očí…
Až vášně (a klávesnice) vychladnou, přestěhuje se Strom života do Kroniky filmu, kde mu bude za třicet let věnována celá jedna strana. A bude opěvován stejně, jako jsou dnes oslavovány Malickovy Nebeské dny (1978). Chce to prostě čas. Kubrickovi také netleskali všichni hned po premiéře.
Ze 138 minut snímku se dá na talíř škodolibě vytáhnout leccos. Ateistické Čechy jistě potrápí biblický duch: dílo uvozuje starozákonní citace z Knihy Job, matka ve filmu vede dialog s Bohem o jeho nespravedlnosti, snímek končí nebeskou vizí posmrtného setkání. Některé vyleká velkolepý dějový záběr: z rodinné historie v malém texaském městečku 50. let minulého století najednou ostrý střih na Velký třesk před 13,7 miliardami let (a přes vznik Země a dinosaury zase zpět). V inflaci dnešních ekonářků bude jedno z poselství filmu (ztracená přírodní duše člověka v moderní civilizaci) zase působit jako přežvýkané klišé ze sobotních novin. Nehledě na to, že druhá hvězda filmu (Sean Penn) dostala jen minimum prostoru a ve filmu nepromluví kloudného slova. A co teprve ta forma: impresionistický kaleidoskop trhaných gest, pomlk a útržků paměti, jehož roztříštěnost zabíjí jakýkoli příběh (a za nimi přece do kina chodíme). Emmanuel Lubezki se za kamerou chová jako epileptik se steadycamem, neustále vyjíždí ze záběrů a co nepokazil on a jeho „špatné“ rakurzy kamery, to dokonala pětice střihačů v nesrozumitelném gejzíru záběrů.
Nalijme si čistého Malicka: Zlatá palma z Cannes filmu samozřejmě sluší a až se jen trochu oklepete ze zážitku v kině, zkuste si vzpomenout, kdy jste viděli něco podobného. Strom života je polyfonní past na všechny, kteří si filmy (a svůj život) třídí podle bodové stupnice. Pokud bylo v Mozartově opeře Únos ze Serailu „příliš mnoho not“, kolik jich je v Malickově novince? Těžko tahat z klobouku kategorie líbí/nelíbí, když právě dualitou všeho je film neustále napájen. Každý člověk je tváří v tvář nezměrné velikosti vesmíru otřesen svou ubohou nicotností, přesto znovu a znovu prosazuje své ego a činí svou mysl středem světa. Nebavíme se o nějakém „večerním dívání na hvězdičky“, ale o filmovém ekvivalentu mnoha řádků z Tao te ťingu či zlomků předsokratovských myslitelů. Laciné není filozofické jádro Malickova filmu, ale hloupá snaha přiřadit mu nálepku New Age. Sladkým paradoxem pak zůstává fakt, že grandiózní univerzalistickou historii člověka ve vesmíru natočil nejintrovertnější tvůrce Hollywoodu: Malick nedává rozhovory, nechodí na tiskovky, nevysvětluje své filmy, nefotí se na červeném koberci. Když je potřeba v Cannes převzít hlavní cenu, pošle za sebe na pódium producenta.
Dílo má v sobě zvláštní jemnocit: americký režisér zpochybňuje antropocentrismus, ale nevychází mu z toho cynický škleb. Malick napřed ukáže lidskou duši ztracenou v kosmu, pak jí ovšem zazpívá tesknou „ódu na lidskost“. Celý film žene kupředu nejen zběsilý střih, ale hlavně režisérův panteismus. Ten neznamená, že Boha hledáme i v šuplíku u stolu, ale že uvěříme společnému jízdnímu řádu pro celý vesmír. Panteismus je individuální postoj a není třeba k němu mít průkazku nebo se organizovat v náboženském společenství. Malick chce vidět spíše to dobré, ale nemusí to být nutně u lidí: v jedné scéně nechá projevit pravěkého ještěra před 160 miliony lety soucit. Tedy emoci, která má být, jak nás učili, výsadou homo sapiens.
Strom života naplňuje člověka privátními obrazy tiché melancholie. Je to především celá střední pasáž (o dospívání trojice bratrů na texaském venkově), ke které už divák filozofická skripta nepotřebuje. Každý si v sobě nese vzpomínky na své dětství, které jsou něco jako čárový kód pro dospělost: podle nich se chováme, ale říkáme tomu už rozum. Malick si dal na castingu ústřední trojice chlapců záležet (1 rok, 10 000 kandidátů) a v jedenáctiletém Hunterovi McCrackenovi objevil svého proroka. Je neskutečné, jak hluboké city dokázal před kamerou vyjádřit mladý chlapec – povětšinou mlčky a bez jakékoli předchozí zkušenosti s natáčením. Klopení očí, lež před otcem, představy o smrti rodičů, pocity viny, vzdor vůči celému světu… v jeho gestech není nic, co bychom sami kdysi neprožili.
Nechci být zbytečně patetický, ale vskutku: který další tvůrce v současném Hollywoodu točí filmy z nutkavé potřeby klást zoufale protivné otázky „kdo jsme“ či „odkud jsme přišli“? Už v předchozí poémě Nový svět (2005) se Malick před mnohými znemožnil čirým úžasem z přírody; tehdy ještě dramaticky svázaným s příběhem hlavní postavy. Strom života rozpíná svůj úžas nad celou známou historií vesmíru (kde i Brad Pitt je jen kapičkou v moři) a zároveň popírá klasickou naraci. Místy vypadá jako elegantní spořič laptopu, občas připomene pásmo z festivalu experimentálního filmu, jinde kouzlí mistrovské virtuózní záběry. Konečnou emocí díla, která ve mně měsíc po zhlédnutí zůstává, je nicméně obrovská pokora. Což je u velkolepě pojaté kosmické symfonie paradox opravdu jen zdánlivý.