Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pancíř, Sestra, etc.

Martin Blažíček / 23.12. 2008 / komentáře (2)

Pancíř, Sestra, etc.

Čím více negativních zvěstí jsem z mnoha stran slyšel o novém filmu Víta Pancíře, tím jsem byl ve větším očekávání, jak ten první celovečerák vlastně dopadne.... a hleďme: vůbec ne špatně. Ale přesto, na druhou stranu se nic neočekávaného nestalo. Jde o film, který v souvislostech Vítovy ostatní tvorby nijak nevybočuje a přirozeně rozvíjí motivy v jeho krátkých filmech obsažené.

Slovo "rozvíjí" není možná úplně na místě. Lépe snad říci kompiluje. V Sestře totiž není nic, co bychom v jeho předchozích krátkých filmech již neviděli. Mechanické hračky a figurka plastového dědy Mráze z Říše koupelen, montáže oken a průhledů použité již v Jeřabinách a Mare Mare, kruhových objektů ze Vzduchu v autě a Ve větru, tamtéž najdeme i nekonečné jízdy po domovních fasádách a ulicích. Praha nočních světel z Žiletek, hospodské scény z Alkoholu... a tak můžeme pokračovat bez vyjímky s každým vizuálním motivem v Sestře obsaženým. V tomto ohledu je pro mne Sestra zklamáním. Pokud Vít Pancíř téměř s každým filmem přinášel nový a neočekávaný pohled na svět, zde se uchýlil ke kompilátu svých známých forem a postupů, byť důmyslně zklíženým v duchu literární předlohy. Nutno přiznat, že nejde o zásnuby nucené - film je dokonale funkční i ve smyslu dramaturgie a vedení příběhové linie, nenudí, není nesrozumitelný, je vizuálně zajímavý. Dobrou práci na filmu udělala kamera Martina Čiháka. Tam kde byl Vítův rukopis dříve nerozhodný a snad příliš letmý, Čihákova kamera přesně artikuluje záběr. Pro Martina příznačná "citlivá údernost" jasně formuluje rámování i pohyb, nesklouzává do popisnosti a řemeslných klišé, jeho vedení kamery je vždy jasné a zřejmé, jakoby si byl vždy vědom všech atributů záběru a dokázal i ledabylý záběr natočit tak, že jeho ledabylosti uvěříte.

Dalším a ne nepodstatným problémem filmu je doba jeho vzniku. Sestra je dílo pravda přelomové, v kontextu českého celovečerního filmu neobvyklé, avšak - ne v roce 2008. Film by byl dokonalým zásahem do černého, pokud by vznikl snad v roce 1998. Vítův filmařský rukopis si nese jistě to nejlepší z tradice českého experimentu 80. a 90. let: jistou řemeslnou zručnost a poctivost, neskrývaný zájem o filmovou matérii, gestické zacházení s kamerou i střihem, zájem o čistě formální etudy a montážní mikrotémata... tedy všechny atributy experimentálního filmu, které byly vždy píchnutím do vosího hnízda českého mainstreamového filmu. Přenést podobný filmový jazyk na plátna kin v 11 kopiích je skutečně chrabré gesto, které se však míjí datací. Český experimentální film prošel za zmíněných 10 let zdrcující proměnou: od totálního odmítnutí pro nesrozumitelnost a přílišnou výstřednost, přes krátké okamžiky přijetí odbornou i diváckou veřejností, až po finální zařazení do filmové historie jako uzavřená a mrtvá kapitola. Je to samozřejmě cesta, která trvala v západní Evropě a USA minimálně plných 30 let. V našich podmínkách sice pouhých 10, filmařský rukopis Víta Pancíře v Sestře vypadá, jako by byl stále na začátku. Sestra je nepochybě zajímavý a dobře natočený film, který však ignoruje všechny radikální proměny jazyka audiovize za poslední dekádu. K této zbytnělosti přidává i archaický hudební projev skupiny Psí vojáci, který rovněž zcela ignoruje, co se v hudebně v posledních 15ti letech odehrálo. Aby bylo zřejmé - nejde o volání po trendovosti, nebo nuceně stylovém způsobu práce, ale pouze po uvědomění si a vnitřním srovnání se stavem kultury, ve které se pohybujeme. Škoda, že se nepodařilo Vítovi aktualizovat svůj autorský rukopis, podobně jako to zvládla řada o generaci starších filmařů. Namátkou Jan Němec, Ken Jacobs, nebo Henry Hills dokazují, že lze nerezignovat na svůj bytostně intimní a osobní autorský náhled na svět a zároveň promlouvat jazykem, který je srozumitelný tady a teď.

Opravdu zábavným doprovodným jevem filmu jsou tiskové zprávy a rozhovory s autory, které jednohlasně tvrdí, že Sestra je zcela komerční film, přístupný divákům, líbivý a ne zase tak moc experimentální. Recenzenti pak vzorově opakují fráze o skvělé hudbě, kráse obrazu a nové energii či bolesti, dojetí a spoluúčasti. Pravděpodobně nás teď čeká doba, kdy bude vytažena z archivů část experimentů 90. let a budou řádně opěveny jako poetická a neotřelá díla, která nás mají "dusit a svírat a zároveň vzrušovat a povznášet."

PS. Jsem zvědav co bude v oficiální recenzi Cinepuru, vyjde v čísle 61.

  Přečteno 3034x


komentáře

   přepište kód:    

Mbuna  (4.14.2009 15:07)

Diky za reakci. Ano... tak jsem to vlastne myslel, protoze dany hudebni soubor, jehoz jsem byl v 90. letech velkym fanouskem, svuj hudebni jazyk obmenil behem sve existence jen minimalne. Hudba pro Sestru byla ale myslim nahrana znovu a znovu stejne, a pak je otazka, jestli by nestala za revizi... PVO nicmene v zive podobe hraji dnes stale stejne jako ve zminenem roce 1994. No nevim, par let jsem to uz neslysel.

Vojtěch  (4.13.2009 23:17)

Pěkný rozbor.
Jen malá poznámka: "archaická" hudby Psích vojáků ignoruje posledních 15 let i proto, že album Sestra vzniklo v roce 1994.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Martin Blažíček

Jak nenapsat knihu / ...aneb vznik, rozvoj a ústup

Pancíř, Sestra, etc.

Kdo je Michael Bay?

OptoSonic live

Szirtes András, něco jako autobiografie

Pozvánka: Ian Helliwell v Galerii Školská28 Praha

Toyen vs. Experimentální film 0:1 (po prodloužení)

Guy with mirror

Steven Ball - Direct Language


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Ideologie seriálu Bez vědomí (Ondřej Čapek)

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)