Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Úvodem je třeba připojit k všeobecné chvále: v seriálu HBO Bez vědomí jsou skvělé herecké výkony, chytrý scénář, ve kterém vše do sebe zapadá jak má, velice hutnou dobovou atmosféru. Jenže jeho rozuzlení zcela zbytečně dává za pravdu konspiračním teoretikům, kteří přece přesně ví, ze všechno je spiknuti a vše je řízené Mocnými, což jsou jednou ilumináti, podruhé Žide. V případě seriálu Bez vědomi je to „KGB“.
Uprostřed všeho dění je postava disidenta Viktora Skály, muže nejasné identity, s charakterem kolísajícím mezi hrdinou a hochštaplerem, který emigroval do Anglie, aby se na podzim roku 1989 vydal z rodinných důvodů zpět, do ČSSR. Zde do jeho života vstupuje pět relativně autonomních prostředí: svět českého disentu, svět nastupující vexlácké podnikatelské třídy, svět upadající české StB a dva světy zahraničních tajných služeb: britské MI6 a sovětské KGB.
I přes realističnost atmosféry, jako je civilně působící disidentské prostředí a rodinné zázemí Viktorovy ženy Marie (on sám je sirotek) seriál spoléhá na žánrová klišé: Marie coby spiritus movens se rozhodne zjistit pravdu na vlastni pěst, ostatně jako všechny ty ženy v horrorech, co se vždy vydají zjistit, co se skrývá v temných koutech. Je zde dvojice vyšetřovatelů StB, kdy starší Václav Vlach je možná zkorumpovaný, možná ví víc než říká, a mladší je idealistická verze Phila Marlowa z hard boiled school, včetně enormní fyzické odolnosti. Nakonec i padouch KGB Vladimír Volkogonov, co má k dispozici mučírnu jak v bondovkách a nezničitelného, efektivně vraždícího poskoka.
Jenže jedna věc chybí: Jak si všiml Josef Škvorecký a Miroslav Petříček, když psali o detektivním žánru, fikční svět detektivky může by zcela zkorumpovaný jak USA za dob prohibice, situace beznadějná jak v noirovém Los Angeles roku 2019, ale pravidla žánru vyžadují nejen odkryti pravdy, ale i potrestání padoucha. Vrah nemusí být předán spravedlnosti, ale nesmí ho minout trest, nemusí zahynout, ale alespoň se musí cítit poražen, či přinucen uniknout kvůli pokračování příběhu. Nikdo nechce detektivku o tom „jak chudák do ještě větší bídy přišel”. Žánrové příběhy konzumujeme i proto, aby bylo nasycena naše potřeba po morálním triumfu, ne proto, abychom se dozvěděli „jak je tomu doopravdy“.
V  seriálu Bez vědomí má KGB Plán. Je to plán, upřímně řečeno, komplikovaný, vyžadující nečekanou dvojí tvář několika klíčových postav, přesný odhad jejich chování a dlouhodobou konspiraci. Dle Plánu má určitá akce v roce 1945 přinést své plody v roce 1989. Divákům jsou chytře předkládány scény jejichž skutečný význam si uvědomí až když se plán v závěru dozví. Střih chytře mate, dává
k sobě události, co spolu nijak nesouvisí. Celý plán se zkomplikuje až v okamžiku, kdy se náhodou stane něco, co vypadá jako úmyslný čin.

Lidská povaha bývá fascinována zlem. V politické rovině je lákadlem zlikvidovat individuální svobody, které beztak jen působí chaos, ve prospěch sdíleného cíle. V tomto pojetí jsou jsou liberální demokracie slabé rozhádané státy řízené mnoha dílčími zájmy, kdežto státy jako Rusko, Čína nebo nacistické Německo přes všechny své chyby dávají prostor silným vůdcům. Jak si všiml Beinhart Larry v knize Americký hrdina, co se stala předlohou pro film Vrtěti psem, nacisté v americkém filmu jsou často zobrazování jako jakýsi ideál prušáctví: kompetence, absence jakýchkoliv pochybnosti, nepodplatitelnost a mají čistě uniformy. Podobně je v seriálu Bez vědomí podán agent KGB Vladimír
Volkogonov. V rozhovorech s estébákem Vlachem vystupuje v roli toho, „kdo ví“. Je to chápající otec, co je schopen projevit účast, když Vlachovi umírá žena. Jeho životní moudra nejsou nijak zpochybněna, vraždí, či přikazuje vraždit, s chladnou myslí, protože musí, vždy v souladu s cílem. Nemá žádné slabůstky. Jestliže filmoví nacisté jsou urostlí a mají árijský profil, tvář Vladimíra Volkogonov je slovanský dobračka, jakoby v ní byla všechna moudrost svaté Rusi.

Fiktivní svět každého fungujícího příběhu nakonec musí být verzi světa reálného. Takže si položme otázku: kde se v SSSR pozdních osmdesátých let vzal tento nadčlověk Vladimír? Na jaře 1989 poslední sovětský voják opouští Afghánistán. Země je u konce svých sil, silová ministerstva jsou porážkou v Afgánistánu kompromitována, země je neschopná držet krok s USA, ekonomicky na dně. A přesto: když přichází sedmnáctý listopad, jsou to západní zpravodajské služby, ne KGB, kdo je nepřipraven, a Britové, nikoliv Rusové, vyklízí pole.

Je to škoda, už protože je trestuhodně nevyužit potenciál dvou britských agentů pracujících a konkurujících si na britském konzulátu v Praze. Soupeření Susanne Clayton a Geralda Lloyda funguje podobně jako když se potkají Tyrion a Cersei Lannister. Gerald vyroste z malého směšného mužíčka do zlověstně postavy vyšetřovatele bez skrupulí. Tehdy se jeho povaha blíží dokonalosti Vladimíra Volkogonova a je škoda, že scenárista ochudí diváka o jejich přímé střetnutí. Suzanne je sošnou skvěle oblečenou ženou s potenciálem šílenství. Jenže v  závěrečné pointě se ani ani jeden z nich nevyskytuje. V tomto příběhu Lannisterové do závěrečné bitvy nedorazí.

Dle sv. Augustina, zlo je pouhou nepřítomností dobra. Dobro je přirozené a náležité, zlo může to být pouze díky nějaké příčině, která odchyluje stav věc od jejích přirozených, dobrých dispozic. Příběhy, které konci špatně, kde zlo trumfuje (a jsou takové a jsou vynikající) popisují svět mimo svůj přirozený rad, kde "Vymknutá ze svých kloubů doba šílí". Jenže když Plán nakonec agentu KGB Vladimíru Volkogonovi vyjde, nejde o nějaký nahodilý triumf Zla. Plán je v souladu s řádem fiktivního světa: Takhle, milí lidičkové, navzdory snahám idealistických bláznů, svět funguje. Seriál Bez svědomí je ve svém finále špatným příběhem, protože je reakční. Výsledkem je morálně odpudivý patvar řídící se maximou „nikdo se nikdy nikam nedostal“, a ve finále se na povrch dere šestáková braková literatura konspiračních teoretiků.

■  Přečteno 1567x