Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Oto Horák / 14.2. 2015

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Film Christiana Petzolda Fénix (Německo, 2014) je prvním dílem tohoto režiséra v české kinodistribuci. Jeho uvedení lze přivítat nejen kvůli kvalitám snímku, ale i pro srovnání s domácí produkcí. Může být totiž příkladem pozoruhodné a nosné linie světové kinematografie, v níž se propojují žánrové postupy s kladením závažných otázek, typických v minulosti spíše pro čistě “artový” film.
Bývalá úspěšná herečka Nelly (Nina Hossová) se vrací z koncentračního tábora se znetvořeným obličejem a po plastické operaci vyhledává manžela Johnnyho (Ronald Zehrfeld). Muž jí ale nepozná a domnívá se, že by mohl podobu ženy se svou manželkou využít k tomu, aby získal dědictví “zemřelé”. Nelly se pod Johnnyho vedením učí podobat sobě samé, bere na sebe bývalou identitu, jež je ovšem – po prožitku holocaustu – jí současně už poněkud cizí. Zároveň si ověřuje, kdo vlastně Johnny je – jaký byl jejich dlouholetý vzájemný vztah...
Hlavní motiv femme fatale, tvarované podle mužských přání, připomíná slavný film Alfreda Hitchcocka Vertigo (1958), ovšem bez jeho detektivního aranžmá a psychoanalytických obsesí. Snímek Fénix bychom mohli zařadit mezi psychologické thrillery, zjevná a režisérem přiznaná je inspirace klasickými filmy noir (ostatně jeho významní představitelé Douglas Sirk či Billy Wilder – autor Sunset Blvd. - byli německého, v druhém případě i židovského původu), s jejich melodramatickými tématy, výraznou stylizací, tajuplnou atmosférou, ostrými kontrasty mezi světlem a stínem. Co se týká formální stránky, Petzoldova preciznost v inscenování mizanscény se spolu s neobyčejně koncepčně vedenou kamerou (Hans Fromm) podílí na vizuální působivostí díla.
Co by však sugestivní kouzla filmařů byla platná, kdyby snímek neznepokojoval obsahem, dotýkajícím se citlivých strun lidského nitra? Ve filmu se kladou základní, vzájemně související otázky: Je možné “zrušit” novou zkušenost a navázat ve vztahu “jen tak”, jako kdyby se nic nestalo? (Obecněji: Lze se vrátit do reality, jež už není, je změněná?) Známe (poznáme) i nejbližší lidi, nebo při jejich posuzování podléháme sebeklamu? Kde je hranice, v níž pod existenčním tlakem “korodují” i nejsilnější lidské vztahy, jako je láska a přátelství? Je nacismus něco, co je už historií, nebo zůstává morální lekcí, kterou musí nové generace znovu “probírat”?
Odpovědi jsou otevřené, uveďme alespoň několik záchytných bodů.
Nelly nejprve odmítá novou budoucnost. Tu symbolizuje nabídka její přítelkyně Lene odstěhovat se do Palestiny a začít jiný život (jak se ukáže, nevěřila jí ani autorka tohoto plánu...) Snaží se navázat na minulost (vztah k Johnnymu), přičemž zjistí, že to nejde. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, jak už věděl Hérakleitos. Pokud ovšem film má nějakou katarzi (a on ji má v závěrečné sekvenci), tak je v tom, že Nelly tuto skutečnost pochopí a přijme.
Možná, že si hrdinka i uvědomila, že láska (a což teprve pouhá zamilovanost!) je vztah, kdy na druhém milujeme svůj ideál, který jsme si do něj promítli. Mezi ním a konkrétní osobou je menší či větší – a někdy se ukáže, že propastný – rozdíl. Zajisté, někomu se může poštěstit, že vzájemné pouto není podrobeno náročnějším zkouškám, takže může setrvat v omylu dlouho, či dokonce do konce života. Jinou možností je přijmout lidskou – tedy i vlastní! – nedokonalost, slabost, hříšnost, vypočítavost, sobectví.
Krajní zkušenost ztráty lidství v extrémních situacích likvidačních koncentračních táborů je tématem mnoha uměleckých děl. Varlam Šalamov, který prošel peklem Kolymy, kdysi prohlásil, že pokud humánní a altruistické pohnutky v táborovém prostředí zvítězily (jak to známe z próz Alexandra Solženicyna, Karla Pecky či Jiřího Stránského), svědčí to jen o tom, že podmínky nebyly dost tvrdé. Méně absolutní, diferencovanější názor předkládají Arnošt Lustig, Tadeusz Borowski či Elie Wiesel, kteří na vlastní kůži zažili německé tábory smrti. Wiesel ve své klíčové autobiografické próze Noc (1958) uvádí příklad dvou synů rabína, kteří chránili a zachránili starého otce v Osvětimi, v ještě těžší zkoušce pochodu smrti však v okamžiku “buď – anebo” u nich zvítězil animální pud sebezáchovy. Přesto spisovatel připouští ojedinělé výjimky, kdy lidé obstáli ve svých vztazích i během jakéhokoli mučení či tváří v tvář přicházející smrti.
Johnny z filmu Fénix před tak extrémní zkouškou nestál. V jednu chvíli však podlehl tlaku a svou židovskou ženu opustil. (Podobný případ jako Petzold popsal – též na příkladu hudebníků – třeba Zeno Dostál ve svém “zvířetníkovém” románu Lev /1983/) Zachoval se podobně jako tisíce jiných lidí ze smíšených manželství, kteří se se svými „prokletými“ protějšky rozvedli. Avšak tisíce jiných toto nečestné řešení odmítli. Vzpomeňme za všechny herce Oldřicha Nového, jenž odmítal opustit svou manželku Alici Wienerovou, či spisovatele Jaromíra Johna, který tímto způsobem chránil manželku, ačkoli jejich vztah už byl jen formální a měl jinou družku.
Ale i ti, kteří cítili povinnost postarat se o partnery, navrácené z koncentračního tábora do mírového života, mnohdy poznali, že se jim vrátil někdo fyzicky i psychicky “jiný”. (Takovou extrémní zkušenost zažila spisovatelka Marguerite Durasová s manželem, odbojářem Robertem Antelmem, a popsala ji s časovým odstupem v sugestivní próze Bolest /1985/.)
Čas od času se v Německu vedou diskuse, zda vypořádávání se s nacistickou minulostí je ještě stále potřebné, zda se týká dnešních Němců, žijících sedmdesát let v demokratickém systému, a jestli spíše nezavání historickým sebemrskačstvím. (Známé v tomto smyslu jsou např. úvahy předního spisovatele Martina Walsera, v nichž odmítá kolektivní vinu a “instrumentalizaci holocaustu”.). Své k tomu řekli i ti, kteří měli na to největší morální právo: oběti nacismu. V lecčems se jejich postoje mohou lišit – třeba Primo Levi byl k odpuštění skeptický a připouštěl jej jako individuální rozhodnutí, zatímco Jean Améry jej přímo rozhořčeně odmítal. Pokud jsou v něčem zajedno, tak v tom, že nelze akceptovat jakoukoli pomstu (mimo jiné proto, že škodí všem) – a že německé rasové teorie a z nich vyplývající hrůzy holocaustu se nesmí z paměti lidstva nikdy vytratit.
Christianu Petzoldovi slouží ke cti, že nepřestává otevírat bolavé rány německé minulosti (učinil tak i v předchozím filmu Barbara /2012/, týkajícím se života v “profízlované” NDR a problematiky emigrace), přičemž se vyhýbá zjednodušeným odpovědím a tezovitosti. A že tak činí prostřednictvím výsostného filmového tvaru, který vychází z nejlepších tradic žánrové i “artové” kinematografie.
Naši filmaři by se proto měli dívat na Petzoldova Fénixe pozorně. Zatím jedinými režiséry, kteří se vydali v současném Česku podobným směrem, jsou Marek Najbrt a Radim Špaček. Filmy Protektor (2009), dějově a tematicky Fénixe značně připomínající, nebo Pouta (2009) a Místa (2014), příbuzné mu spíše stylově, nedosahují ovšem úrovně Petzoldova nového snímku. Přesto bychom měli tyto nikoli marné pokusy dostatečně – a třeba i dodatečně – ocenit. Zvlášť srovnáme-li je s typicky českými slepými uličkami typu Fair Play, Fotograf či Díra u Hanušovic...
 

  Přečteno 4255x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #109

#109

únor 2017


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)