Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Oto Horák / 14.12. 2014

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Poslední díl série České století, nazvaný Ať si jdou (1992), završil celý projekt, sledující uzlové body českých dějin dvacátého století. Současně ovšem šlo o československé dějiny, neboť dění v Praze mělo určující vliv i na situaci na Slovensku - nehledě na to, že v něm figurovali často i Slováci. Název je v tomto smyslu nejen příliš zužující, ale vlastně i nepravdivý. Období let 1918 až 1992, které České století zachycuje, je právě charakteristické tím, že bylo – byť necelým – „československým stoletím“ a všechno politické uvažování a aktivita se odehrávaly především v kontextu „československém“.
Podobně nepřesný a zužující je název posledního dílu. Přesněji řečeno název odpovídá velmi dobře převažujícímu pohledu, který na další existenci společného státu měly v roce 1992 české politicky rozhodující elity. Jenže film se tomuto tématu věnuje minimálně, ostatně jako i celému dohadování, vedoucímu k rozpuštění republiky. Důvodem je to, že poslední díl cyklu je koncepčně značně odlišný od předchozích částí.
Zatímco ve většině z nich byl děj soustředěn do několika klíčových dnů, maximálně týdnů, odehrával se převážně v jednom či dvou prostředích, v závěrečném filmu sledujeme protagonisty dva a půl roku při nejrůznějších, navzájem ne vždy souvisejících příležitostech. Tématem přitom není jen rozdělení Československa, jak naznačoval název a rok v závorce, ale i způsob ekonomické transformace. Jakkoli spolu do jisté míry oba procesy souvisely, „dvoukolejnost“ filmu a přemíra motivů se ukázala v daném filmovém formátu a metráži příčinou tvarové i myšlenkové roztříštěnosti, nekonzistentnosti.

Linie „ekonomická“ je z tohoto úhlu pohledu ve filmu zjevně předimenzována. Dění, začínající angažováním několika ekonomů z Prognostického ústavu do tzv. vlády národního porozumění premiéra Mariána Čalfy na sklonku roku 1989 a vrcholící uskutečněním první vlny kupónové privatizace v roce 1992, je nepochybně nesmírně zajímavé a vystačilo by na řadu filmů. V daném kontextu však jeho zpracování v Kosatíkově a Sedláčkově snímku vzbuzuje dojem, že hlavní příčinou rozpadu Československa byla podoba ekonomické transformace, kterou prosazovala Klausova federální vláda.
Nebylo tomu tak. Kritika této reformy byla ze strany většiny slovenských politiků a ekonomů zástupná. Hlavní příčinou konce Československa byl velký nárůst slovenského národního sebeuvědomění, které – jakkoli se často odůvodňovalo a projevovalo demagogickým způsobem – bylo hnutím zákonitým a legitimním. Po listopadu 1989 se na Slovensku budoval národní stát, zatímco v Česku kapitalismus: tomu odpovídaly lidové nálady, výsledky voleb, politické programy stran, odlišný vztah k minulosti, zejména komunistické éře. Oba převažující postoje byly přitom navýsost ideologické, strnulé.

Co se týká ekonomické reformy, ta je v Kosatíkově a Sedláčkově filmu viděna správně jako souboj dvou koncepcí. Vítězná „šoková“ terapie je reprezentována Václavem Klausem (v podání Jaroslava Plesla) a Tomášem Ježkem (v podání Bohumila Klepla), dále Dušanem Třískou, přičemž je vynechán Vladimír Dlouhý, Ivan Kočárník, Karel Dyba apod., druhou, gradualistickou koncepci personifikuje František Vlasák (v podání Oldřicha Vlacha), na další její zastánce Valtra Komárka, Václava Valeše, Jana Vrbu či Zdislava Šulce ve filmu místo nezbylo. Takové zjednodušení by se dalo jistě odůvodnit omezeným množstvím aktérů ve filmu. Rozhovory mezi Ježkem a Vlasákem – zejména v dlouhé scéně u bazénu a při kuchání pstruhů – mají ilustrovat dva základní názorové rozdíly. Nebyly dány generačně ani bývalým členstvím v KSČ, jakkoli nálepky „osmašedesátníků“, zastánců „třetích cest, vedoucích do třetího světa“ byly v rámci politického boje používány. (V tomto smyslu je ve filmu poněkud zavádějící titulek u jména Františka Vlasáka, zdůrazňující jeho ministerskou funkci a členství v KSČ do nástupu normalizace, neboť i jeho oponent, Tomáš Ježek, vlastnil do roku 1969 členskou legitimaci...) Rozpory byly prostě dány odlišnými názory jednotlivých ekonomů na způsob, metody a tempo ekonomické transformace. Převahu si nevybudovala odborně kvalitnější koncepce, nýbrž se prosadila ta, která byla lépe, přitažlivěji veřejnosti prodána. Výsledkem byla podpora lidí a stranického členstva Občanského fóra (ale též značné části novinářské obce), projevující se nejprve klíčovými posty Václava Klause a jeho příznivců ve federálním Čalfově kabinetu, na jaře 1992 pak de facto vítězstvím této reformy ve volbách v české části federace. Jestli byla zvolená strategie, včetně kupónové privatizace, vhodně vybraná, osvědčila se ze zpětného pohledu, zda neměla zbytečně negativní důsledky – včetně morálních –, je jiná, poněkud akademická otázka či spíše množství otázek. (Konkrétně by třeba jedna z nich mohla znít, zda kupónová privatizace, při níž se “odstátnila” většina z ohromného národního majetku, nepřinesla většině lidí pouze zisk, rovnající se zhruba nákladům, jež jim způsobila cenová liberalizace...)
Tvůrci filmu Ať si jdou spojují vítězství „šokové“ terapie se sebevědomím a charismatem Václava Klause. Aniž bych je chtěl podceňovat či vyvracet, domnívám se, že podstata Klausova úspěchu spočívala v tom, že jeho recepty byly v daný historický okamžik pro české voliče – z hlediska jejich osobních příležitostí i víry – atraktivní, splňovaly jejich tajná přání.

Druhá, státoprávní linie filmu je vlastně zúžena na iracionalitu, nevypočítatelnost slovenské strany, konkrétně pak Vladimíra Mečiara (v podání Marka Ťapáka). Racionálnější verzi národního programu zastupuje pouze v jedné scéně televizní debaty Ján Čarnogurský (v podání Mateje Landla). Reálně existující excesy a fauly Mečiara přitom ve filmu poněkud zakrývají faktický základ rozporů mezi Českem a Slovenskem, za minulého režimu držených „pod pokličkou“, ale za svobodných poměrů rychle vyhřezlých a eskalujících. Na daném prostoru zajisté nemohly být rozdíly mezi oběma částmi federace podrobně pojednány, avšak výraznější náznak odlišné slovenské politické a ekonomické situace, jakož i nekarikované psychologie a mentality Slováků, vyjádřen být mohl.
Z české politické scény je – kromě ekonomů v čele s Klausem – zachycen jediný protihráč, předseda české vlády Petr Pithart (v podání Miroslava Hanuše). Je vylíčen jako bezradný člověk, který si s Mečiarem neví rady. Ve skutečnosti však právě on prokazoval největší pochopení pro slovenská stanoviska a ochotu ke kompromisům a netradičním řešením. Včetně tolik vysmívaného „dvojdomku“, o kterém se však v Kosatíkově a Sedláčkově filmu nic nedozvíme. Stejně jako o akcích na podporu společného státu, na kterých se podílel prezident Václav Havel, Pavel Tigrid aj.
Titul filmu Ať si jdou (přesněji by zněl ať se přizpůsobí nebo jdou) vyjadřuje stanovisko tehdejší české pravicové scény, nejprve strany ODA a později i ODS. Není proto příliš logické, že politické situaci v Česku je ve filmu věnována tak minimální pozornost. Šéf ODA (od března 1992) Jan Kalvoda se objevuje jen v kratičké scénce, přestože jeho vstup do státoprávního dění byl klíčový – a ODS v čele s Klausem na něj musela reagovat a k jeho postoji se vlastně přidat, dohánět jej.
Složitá státopravní povolební jednání z roku 1992 jsou ve filmu pojednána velmi stručně. Z rozhodujícího jednání v brněnské vile Tugenhadt je sice zachycena klíčová Klausova nabídka, aby Vladimír Mečiar vstoupil do federální vlády, je však bohužel překryta nicotnými epizodami jako je vyhánění jakéhosi zvědavého fotografa od plotu vily. Navíc závěrečná scéna, v níž Klaus přistoupí na Mečiarův požadavek jmenovat jeho kandidáta Pavola Slováka do funkce ředitele Federální bezpečnostní informační služby, byla zvolena nešťastně. Nejde jen o to, že šlo o nedůležitou, okrajovou záležitost. Její uvedení ve filmu má snad naznačit, že Klaus byl vůči Slovákům vstřícný a že podezíravý Mečiar se zabýval místo závažných otázek dělení majetku republiky, nástupnictví v mezinárodních organizacích aj. jen podobnými personálními podružnostmi. Na rozvedení a upřesnění těchto otázek ovšem ve filmu už beztak nezbylo místo. Ještě, že byl ve filmu alespoň zmíněn odpor Mečiara k Václavu Havlovi jako prezidentovi...
Přesto poslednímu dílu Českého století – na rozdíl od většiny předchozích – citelně chybí výstižná pointa. Film se vytrácí jaksi do ztracena...

Většina předchozích dílů Českého století měla jednoho hrdinu (případně antihrdinu). Vzhledem k tomu, že ústřední postavou dílu o listopadovém převratu roku 1989 byl logicky Václav Havel, lze pochopit, že ve filmu o dělení státu mu toto postavení přiděleno nebylo. Přesto je Havlova postava zbytečně upozaděna: v letech 1990 až 1992 měl prezident při jednání o státoprávním uspořádání významnou roli (jakkoli lze vhodnost a účinnost jednotlivých zásahů hodnotit různě) a jeho odchod z funkce symbolizoval neúspěch jednání.
Ve filmu Ať si jdou ústřední postava vůbec chybí: chvílemi ji zastupují opoziční dvojice Vlasák – Ježek a Pithart – Mečiar. A jako deus ex machina se nad nimi postupně vztyčuje postava Václava Klause.
Tvůrci filmu si dávali dobrý pozor, jak tuto kontroverzní postavu novodobých českých dějin vylíčit. Nechtěli vytvořit apologetiku ani karikaturu Klause, přičemž vyhraněné tábory odpůrců a příznivců tohoto politika by beztak uspokojit nemohli. Výsledkem snahy o “vyváženost” pohledu se bohužel stalo klišé.
Václav Klaus je líčen jako mimořádně schopný politik, který měl nejjasnější představu o ekonomické transformaci a jediný byl schopen jí prosadit. Tomáš Ježek v tomto smyslu hraje jen jakousi roli Jana Křtitele, jenž ohlašuje příchod Ježíše Krista, vykupitele. Názory, které Klaus ve filmu jako jakési zvěstování pronáší, nejsou ironizovány.
Forma ano. Kosatík se Sedláčkem si pochopitelně nenechali ujít příležitost zdůraznit Klausovu sebestřednost, ješitnost, shazování oponentů a lidí, kteří jej nějak popudili (scéna s novinářem na tiskovce). Klišé spočívá právě v tomto – do jisté míry – obecně přijímaném a leckdy až petrifikovaném mínění o Klausovi. Tvůrci jej přitom mohli zrelativizovat: zpochybnit Klause jako “neomylného” ekonomického guru, ale na druhé straně i jako člověka, s kterým se nedalo vyjít, pokud se mu “nenahrávalo”. Pro oboje netradiční pojetí by našli dost historických podkladů a svědectví. (Paměti Milana Uhdeho Rozpomínky jsou jen jedním z mnoha takových relevantních – byť zajisté subjektivních a politickým přesvědčením limitovaných – svědectví...)

V posledním díle se tvůrci bohužel nevyhnuli faktickým chybám. Jde především o zaměňování Evropského společenství s Evropskou unií, jež vznikla až roku 1993. Petr Pithart samozřejmě nemohl dva roky předtím mluvit o vstupu do EU, stejně jako Ján Čarnogurský o hvězdičce v EU. Slovenský politik se jí dožadoval v rámci Evropy.
Přesto za závažnější nedostatek posledního dílu považuji něco jiného. Na rozdíl od předchozích částí v něm autoři nepoložili čitelné a podstatné otázky. Logicky se dala především očekávat otázka proč se rozpadla republika. Jakkoli je však ve filmu věnováno značné místo sporům o způsoby ekonomické transformace, není přesvědčivě spojena se státoprávním sporem. Stejně tak byla takřka úplně opominuta otázka legitimity rozdělení republiky, jinými slovy, zda zvolení politici – čeští a slovenští – k němu měli mandát. Případně, zda k takovémuto zásadnímu rozhodnutí politici vůbec mandát mohou mít, jestli není jejich automatickou povinností vypsat referendum.
Jaká otázka by však dané dějinné situaci byla nejvíce adekvátní?
Je to asi otázka, zda bylo hladké rozdělení Československa úspěchem. Z hlediska hrůz občanské války v bývalé Jugoslávii zřejmě ano. Češi a Slováci ovšem neměli důvod bojovat spolu se zbraní v ruce, naopak měli zájem spolu i nadále udržovat dobré partnerské vztahy. Ty se v uplynulém čtvrtstoletí – ať už byly v obou republikách vlády jakékoli – opravdu podařilo zachovat. Navzdory tomu se Česko a Slovensko od sebe kulturně a lidsky vzdalují...
Z tohoto hlediska rozdělení Československa úspěchem není. Souvisí to se základní premisou, která platí všeobecně: nadnárodní stát je vyšší hodnotou než stát národní. Národní státnost je v dnešní době “samozřejmostí”, příležitostí k nacionalistickým vášním, politické demagogii. Nadnárodní stát je “nesamozřejmý”, úkol, těžký úkol, občanský závazek.
Za nadnárodní stát se vyplatí politickými prostředky zápasit. Hodit flintu do žita je ze všeho nejjednodušší. V Kanadě to nedělají a quebecký problém průběžně řeší. O totéž se pokoušejí v Belgii, státu Vlámů a Valonů. V současném Španělsku, kde mají odstředivé tendence Katalánci a Baskové. Ve Velké Británii, v níž se dá to samé říci o Skotech.
Příklad těchto zemí by měl Čechy a Slováky zahanbovat. Z principu. A není přitom nejpodstatnější, zda jsme se samostatností našich dvou států spokojeni, bereme ji nyní jako samozřejmost a/či si myslíme, že to tak muselo beztak dopadnout.
Bohužel po těchto otázkách, s děním v Československu mezi lety 1990 až 1992 velmi úzce souvisejících, nenajdeme v Kosatíkově a Sedláčkově filmu ani stopu...
Přitom mnozí politici si je kladli (Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Petr Uhl, Martin Porubjak, Fedor Gál aj.). A především si je - ve vší rozporuplnosti - kladli lidé v Čechách i na Slovensku. Zde se projevuje obzvlášť výrazně jedna nevýhoda cyklu České století. Tvůrci jsou zjevně přesvědčeni, že velká politika se dělá “nahoře”, ne mezi obyčejnými lidmi. Je to však jen část pravdy: ne vždy se dají lidé shora zmanipulovat, leckdy i oni určují politickou agendu. Škoda, že Kosatík se Sedláčkem nevyužili kontrastní a oživující potenciál “politiky ulice”, s jejími zdravými instinkty, “selským” rozumem, ale i zakořeněnými předsudky, zjednodušením až trivializací problémů, sobeckými zájmy. Přitom by stačilo zařadit do každého dílu několikaminutovou sekvenci z hospody, v níž by fiktivní štamgasti propírali politickou situaci.
Říká se nikoli nadarmo konec dobrý všechno dobré (což se právě týká do značné míry i umění). Špatný konec však neznamená, že bylo všechno zlé. Platí to i o televizním cyklu České století, v němž velmi rozpačitý závěrečný díl nemůže smazat výrazně pozitivní stránky celého projektu, v našich podmínkách vskutku typově ojedinělého. Když pro nic jiného tak pro upřímnou snahu o politickou nestrannost a pro udělenou názornou lekci, v čem spočívá umění politiky a jak se chovají její protagonisté v krizových situacích, si seriál doku-dramat Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka zaslouží nejvyšší uznání.

  Přečteno 4712x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)