Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Umění předání a odolání moci

Oto Horák / 5.12. 2014

Umění předání a odolání moci

Osmý díl cyklu České století Poslední hurá (1989), podávající pohled do útrob tzv. sametové revoluce, je možná částí dosud nejprovokativnější. Odpověď na otázku v čem může současně naznačit, zda jde o provokaci samoúčelnou nebo plodnou, takovou, jež nutí k novému promýšlení souvislostí.
S výjimkou krátké ouvertury z léta 1989 se děj filmu odehrává v období po 17. listopadu, mezi prvním jednáním delegace Občanského fóra s vládou Ladislava Adamce a jmenováním nové vlády Mariána Čalfy, tzv. vlády národního porozumění, dne 10. prosince 1989. Ve filmu je opět zobrazeno jak oficiální jednání, tak dění zákulisní – a tentokrát nejsou vynechány ani scény masových shromáždění, kterým se tvůrci dosud vesměs vyhýbali. Statisícová demonstrace na Letné je natočena tak, že hrané scény s politiky na tribuně jsou doplněny autentickými dokumentárními záběry na shromážděný dav. Použití dokumentárního materiálu je v cyklu České století výjimečné a ačkoli je v daném případě zdůvodnitelné důležitostí události, zůstává ke zvážení, zda by nebylo filmařsky elegantnější a stylovější se tomu vyhnout.
Film Poslední hurá se dá rozdělit do dvou částí. V první části je protihráčem lídra Občanského fóra Václava Havla premiér Ladislav Adamec. Filmový popis oficiálního jednání delegací se opírá o zachované protokoly – místy citované slovo od slova. Skoro by se chtělo říci, že se na to nemusíme dívat, nýbrž si stačí přečíst text (publikovaný v knize Zrychlený tep dějin). Není tomu tak zejména proto, že tvůrci do role Ladislava Adamce prozřetelně obsadili herce Jiřího Lábuse. Ten je jako komunistický aparátčík na rozcestí neobyčejně uvěřitelný: ukázněným, soustředěným výkonem, střídmými hereckými prostředky dosahuje herec maxima a prokazuje svou třídu.
Jestliže Adamcův part je takřka v naprosté shodě s historickými dokumenty, popustili tvůrci trochu uzdu své představivosti v případě jeho poradce Oskara Krejčího (v podání Oldřicha Kaisera). Nejde ani tak o to, že ve filmu Krejčí osobně zabraňuje Václavu Havlovi v přístupu na první jednání s Ladislavem Adamcem (ve skutečnosti to byla premiérova podmínka, kterou Havel a OF předem akceptovali), jde spíš o celé pojetí této postavy. Oskar Krejčí se v předlistopadovém i listopadovém dění roku 1989 projevoval jako bystrý technokrat moci, který více než jiní komunisté vycítil soumrak stávajícího režimu. Jeho ochota navázat kontakt s představiteli iniciativy Most, tedy především Michaelem Kocábem a Michalem Horáčkem, a umožnit jejich přijetí Adamcem, měla v prvních fázích listopadového dění nepochybně nemalý význam. Tvůrci filmu však z Krejčího udělali nejen reformátora, který chce zachovat alespoň něco ze socialismu, ale přímo pronikavého a prorokujícího myslitele. „Východ a Západ jsou jako dvojčata. Lišej se jenom tím, že každý trochu jinak využívá lidskou přirozenost. Komunismus je pro líný, kapitalismus pro chamtivý, ale jinak jsou oba určený lidem, co se chtěj mít dobře.“ "Lidi nechtěj, aby to pokračovalo, to je pravda. Ale vůbec není jistý, že chtěj, aby to tady bylo jako na Západě… Tohle nikdy nebyl Západ. Ani nebude." Tyto výroky by se daly podepsat či vyvracet, nejspíše doplnit a rozvinout – Oskaru Krejčímu z roku 1989 se však dají vložit do úst jen se značnou dávkou poetické licence. Podobné filozofování v krizových okamžicích se často vyskytuje ve filmu či literatuře, v realitě však jen naprosto výjimečně...
V druhé části filmu střídá premiéra Ladislava Adamce ministr jeho vlády a budoucí premiér Marián Čalfa (v podání Romana Luknára). Je vylíčen jako machiavelistický politik, jenž pochopil kolik udeřilo a stává se z Havlova protihráče jeho spoluhráčem. Čalfovo jednání a přerod lze interpretovat různě – jako pochopenou historickou nutnost i kariérní vypočítavost – , nicméně scéna, v níž vyučuje Havla jako nechápavého žáčka základní politické násobilce je poněkud přemrštěná. Budoucí premiér neměl rozhodující roli v Havlově rozhodnutí přijmout prezidentskou funkci, to se připravovalo na půdě Občanského fóra, respektive úzkého kroužku jeho rozhodujících činitelů (tzv. rozšířeného krizového štábu). Čalfa sice – jak ve filmu slibuje – „působil“ na komunistické poslance Federálního shromáždění, avšak i v tomto případě by se jeho vliv a význam neměl přeceňovat.
V závěru filmu se objeví i jeden z protagonistů dílu o roku 1968, končící prezident Gustáv Husák (v podání Jána Grešša). Jeho odcházení z čela státu a výsluní politiky, spojené s nutností jmenovat vládu, jež mu jistě nebyla po chuti, je ukázáno takové jaké bylo: na úrovni. Obzvlášť když jej srovnáme s nedůstojnými odchody z funkce některých polistopadových politiků...
Na scénu velké politiky se opět dostává i Alexander Dubček (v tomto dílu v podání Aloise Švehlíka). Jednání Havla s Dubčekem – v klíčové scéně filmu zobrazené – bylo obtížné a není zcela hodnověrně prokázán jeho přesný průběh. Nicméně se jeví pravděpodobným, že Havel při něm slíbil něco, co posléze nesplnil – ať už nemohl, či pouze nechtěl. Na určité pachuti z Havlova přístupu nemění nic ani fakt, že Dubčekovy prezidentské ambice se nerealizovaly především proto, že neměl v opozičních kruzích – nejen v Česku, ale ani na Slovensku – dostatečné politické zázemí. A že by jeho prezidentství bylo možná nejen horší, ale hlavně dlouhodobě politicky těžko udržitelnou variantou...
Hlavní postavou filmu Poslední hurá ovšem nemůže být nikdo jiný než Václav Havel (znovu v podání Marka Daniela). Z postavy, která se v předchozím dílu o Chartě jevila jako bezvýhradně kladná a příkladná, se ale Havel proměnil v hrdinu velice rozporuplného. Přičichnutím k moci jako by i on začal podřizovat zásady taktickým zřetelům a utilitaristickým úvahám. Jinými slovy – nechceme-li moralizovat – stal se “běžným” politikem.
Provokativnost filmu Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka spočívá především v tom, že Havlova proměna nejen nebyla vynechána, ale naopak zdůrazněna. Navíc Havel se v tomto dílu jeví jako trochu groteskní figura, která se neustále zajíkává, přeříkává se a nazývá Čalfu Štolfou a Klause Volfem. (Ve skutečnosti se Havel znal s Klausem z časopisu Tvář let 1968 až 1969: Havel v něm byl předsedou redakční rady a Klaus ekonomickým přispěvatelem.) V už uvedené scéně s Čalfou, ale i jinde se projejevuje jako politický diletant. A ve svých názorech jako naivka, který předpokládá udržení vymožeností socialismu i v nových poměrech.
Bylo tomu - alespoň zhruba - tak, či nebylo? Záleží zajisté na tom, s kým a čím Havla srovnáváme, zda s ideálem, pozdější představou či ostatními reálně působícími politiky...
Není ale přehánění v umění legitimním nástrojem? Prostředkem k vyhrocení naléhavých otázek? Pozitivní provokací?

Kosatík se Sedláčkem ve svém filmu kladou tři základní otázky.
Čím vlastně byly listopadové události roku 1989?
Věděli jejich protagonisté k jakému politickému systému směřují?
Co znamenala změna postoje Václava Havla a jeho rozhodnutí být prezidentem?
Nečekejme však, že ve filmu najdeme úplné odpovědi. Ty si musí už hledat a při vědomí souvislostí promýšlet každý sám.
Nejpřesnějším, byť trochu kostrbatým, označením dění po 17. listopadu 1989 je asi převzetí moci a změna režimu. Revoluce vypadá jinak. Na druhé straně konspirativní teorie (na jejichž počátku stála „analýza“ pana Dolejšího), naznačující, že šlo o jakési pimprlové divadlo, jež bylo již dlouho připravováno – třeba v režii KGB, CIA apod. – jsou zcela ahistorické. Normalizační režim prostě čerpal celou svou legitimitu z přání a vůle protektora, Sovětského svazu. Jakmile ten se sám začal prostřednictvím Gorbačovovy „perestrojky“ a “glasnosti” rozkládat, ztrácel zájem i sílu ovlivňovat vývoj v satelitních zemích jako bylo Československo. Když se tuzemští mocipáni ocitli bez této mocenské opory, nevěděli si rady. Někteří se vlády zbavit nechtěli, ale de facto se jim ulevilo, když se tak stalo.
Předávání moci v roce 1989 nebylo připravené, neboť bylo z obou stran zjevně bezkoncepční a plné improvizace. Dopředu se s ním nepočítalo, a proto se všichni umění vyjednávání museli klopotně učit. Pokud by nedošlo k brutálnímu zákroku na Národní třídě a masovým demonstracím, našla by se jiná událost, která by dala změnu režimu do pohybu. Vzhledem k pádu berlínské zdi spíš v řádu týdnů než měsíců.
Z výše uvedeného vyplývá, že představa všech aktérů o budoucnosti byla jen matná. Václav Havel v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou, ale spíš potvrzením pravidla. Komunisté neměli program změn připraven skoro vůbec a jen krok za krokem ustupovali. Chartistická opozice věděla spíše co nechce než co chce. První ucelenější program v roce 1988 vzniklého Hnutí za občanskou svobodu, nazvaný Demokracii pro všechny, byl v řadě bodů obecný, důraz byl kladen třeba na ochranu životního prostředí a připouštělo se maximálně drobné a střední podnikání. Úvodní prohlášení i programové zásady Občanského fóra (nazvané Co chceme) byly přijímány ve spěchu a převzaly řadu tezí a myšlenek z předchozího dokumentu: ostatně hlavním autorem obou byl Václav Havel. V ekonomické oblasti se zdůrazňovala konkurence, „rovnoprávná existence různých typů vlastnictví“, v sociální oblasti, že „Československo musí být sociálně spravedlivou zemí, v níž se lidem dostane pomoci ve stáří, v nemoci a ve svízelných životních situacích.“
Nikoli náhodou Kosatík se Sedláčkem zařadili do svého filmu úvodní, časově předsunutou scénu, v níž se Václav Havel v telefonickém hovoru zapřísahá, že nechce a nebude politikem. Film končí tím, že dělá všechno proto, aby byl prezidentem (a nebyl jím Dubček). Prý jen do voleb. Nakonec byl Havel československým a českým prezidentem – s půlroční přestávkou – více než 13 let.
Cítil více pokušení moci (jež předtím mnohokrát jasnozřivě popsal, třeba ve hře Pokoušení) nebo tíhu zodpovědnosti, jež nebyla delegovatelná?
Také na otázku jakým byl Havel prezidentem bude odpověď nejednoznačná. Vystačí na množství studií – a třeba i filmů. Jednomu období výkonu jeho úřadu, spojenému s rozpadem Československa, se bude věnovat poslední díl Českého století.
V tom předposledním byla vznesena relevantní, byť pro někoho možná provokativní otázka: Bylo dobře, že se Václav Havel prezidentem stal? Pro následující vývoj státu? Možnost něco změnit? Zápis v dějinách? A co pro jeho pověst? Morální integritu? Svobodu rozhodování?

  Přečteno 4269x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)