Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími

Oto Horák / 17.11. 2014 / komentáře (2)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími

Nový, v pořadí šestý díl z cyklu televizních doku-dramat scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka České století se ničím zásadním neliší od předchozích částí. Udržuje zvolený styl, metodu i úhel pohledu na dějinné události. Pod názvem Musíme se dohodnout je v něm ztvárněno chování vedoucích představitelů státu a KSČ v noci z 20. na 21. srpna 1968 a při následném nedobrovolném vyjednávání se sovětskými představiteli.
I při hodnocení tohoto dílu je třeba respektovat rozhodnutí, diktovaná autorskou koncepcí, vůlí či prostě jen nutností. Kromě chybějících exteriérových a davových scén je to především zaměření se na nejvyšší politickou sféru. Přesto si myslím, že – a zvláště v díle o srpnu 1968 – by bylo logickým a umělecky působivým řešením, kdyby bylo v kontrastu k politikům ukázáno chování obyčejných lidí, jejich obavy, strach i odhodlání. Jakkoli totiž dějiny tvoří především ti, kteří drží moc a rozhodují, spolupodílí se na nich i anonymní lidé, jejichž přání a zájmy je nutno zohlednit.
Tvůrci cyklu se rozhodli upřednostnit herecké schopnosti vybraných účinkujících před jejich – beztak obtížně dosažitelnou – vnější podobností s historickými osobnostmi. Nemá cenu se tedy podivovat a pohoršovat, že třeba Alexandra Dubčeka či Vasila Bilaka jsme v hereckých představitelích poznávali jen s velkou dávkou dobré vůle. Povážlivějším se jeví, že třeba u Dubčeka či Smrkovského nebyl tvůrci správně vystižen jejich mentální a psychologický typ. Oba dva podle dochovaných záznamů a řady svědectví reagovali v krizových okamžicích mnohem spontánněji a nervózněji, intuitivněji a prudčeji, než je ve filmu ukázáno. Zpodobení Leonida Brežněva pak trochu nahrává stereotypům o “ruském medvědovi”, skutečný politik se podle dochovaných pramenů nechoval – i při použité strategii “cukru a biče” – tak rozšafně a familiárně, jako je tomu ve filmu.
V použitém žánru doku-dramatu je naprosto legitimní otázka historické věrnosti. Až na nepodstatné drobnosti (Dubček a Svoboda si nevykali) je třeba tvůrcům i tentokrát přiznat, že se od dějinné pravdy příliš neodchýlili. Jednotlivé postavy filmu hlasitě přemýšlí, jednají a taktizují zhruba tak, jak to dělali či alespoň mohli dělat jejich historické předobrazy. A to i přesto, že nanejvýš polovina dialogů politiků má autentický základ, zbylé jsou celkem zdařilou spekulací. Slovních vycpávek je přitom v díle minimum. Obrazová stránka a dobová rekonstrukce je koherentní. Snad jen kratičký Dubčekův sen, jakási dětská vzpomínka, do filmu nezapadá a nemusel v něm být.
Za největší historický nedostatek filmu považuji nedocenění významu Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968, ve kterém byla jednoznačně odsouzena invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ne že by nebylo vůbec zmíněno, hlasování (v poměru 7:4) Kosatík se Sedláčkem těžko mohli vynechat. V jejich filmu však chybí znění tohoto - velmi stručného - dokumentu, jakož i fakt, že bylo ihned po přijetí (před druhou hodinou ranní 21. srpna 1968) sděleno telefonicky rozhlasovým pracovníkům a ti jej – po odstranění sabotážní akce kolaborantů – také odvysílali. Prohlášení mělo zásadní význam z hlediska nelegitimnosti okupace, a to jak vzhledem k zahraniční, tak i naší veřejnosti. Jeho faktickým autorem byl Zdeněk Mlynář, jehož role je ve filmu upozaděna nejen v této souvislosti, ale i během následného jednání, vedoucího k přijetí tzv. Moskevského protokolu. (Mlynář v Moskvě objektivně informoval zajaté představitele o situaci doma, reprezentoval stanoviska 14. mimořádného – tzv. Vysočanského – sjezdu KSČ, ale nakonec se podvolil a protokol podepsal.)
Kosatík se Sedláčkem i v díle, věnovaném srpnu 1968, udrželi v zásadě správné historické proporce a vyhnuli se černobílému pohledu i účelovým manipulacím, za což jim patří náležité ocenění. Není to totiž ani v naší, ani v podobné zahraniční produkci žádná samozřejmost. Celý film směřuje k jedné kardinální otázce: podepsat či nepodepsat smlouvu, která už z podstaty věci – internace politických představitelů a přítomnosti statisícových cizích armád v zemi – byla výsledkem jednání dvou nerovnoprávných partnerů. V samém závěru filmu si jeho autoři i nepřímo odpovídají. V mistrně enigmatické scéně se ukazuje, že jediným výsledkem podpisu bylo, že do Československa se s ostatními mohl letadlem vrátit i František Kriegel, jediný, který vynucený protokol podepsat odmítl.
 
Otázka nicméně i po závěrečných titulcích filmu takříkajíc “visí ve vzduchu” a proto se na ni pokusme odpovědět.
První odpověď, jež se nabízí, je idealistická a nekompromisní: podpisovat v Moskvě naši politici nic neměli. Nechme stranou odvahu, k podobnému rozhodnutí potřebnou, a přiznejme, že argumenty pro toto stanovisko jsou nepochybně silné. Kromě – už uvedeného – faktu, že jednání probíhalo v atmosféře nátlaku a vyhrožování, je třeba zmínit i to, že internovaní představitelé neměli k tak dalekosáhlému rozhodnutí – minimálně bez porady s dalšími státními a stranickými orgány – potřebný mandát.
Idealistický postoj má ovšem jednu, avšak zásadní vadu. Nepřihlíží k následkům podobného jednání. A nepřihlížet k pravděpodobným důsledkům nemůže nejen žádný dobrý politik, ale ani žádný zodpovědný člověk.
Připusťme, že by nejen František Kriegel, ale i další rozhodující politici – především první tajemník komunistické strany Alexandr Dubček a předseda vlády Oldřich Černík – Moskevský protokol nepodepsali. Co by to znamenalo pro ně, ale především pro osud Československa?
Nezapomínejme, že Dubček, jakkoli nebyl politicky ani osobnostně na výši úkolů, jež byly před něj postaveny, si dobře pamatoval osud maďarských reformátorů z roku 1956. (Předseda vlády Imre Nagy, jeho tajemník József Szilágyi, ministr obrany Pál Maléter, novinář Miklós Gimes aj. byli odsouzeni k trestu smrti, přičemž zejména první dva jmenovaní se před soudem chovali hrdinsky.) Nejenže zřejmě neměl nejmenší chuť být národním mučedníkem, ale uvědomoval si, že Nagyova oběť k ničemu nevedla. Statečný odpor maďarských občanů – nejprve ozbrojený, poté především stávkový – byl v průběhu několika měsíců pacifikován a – s výjimkou několika jedinců – lidé se buď přizpůsobili novým poměrům nebo alespoň rezignovali na věci veřejné, eventuálně emigrovali (asi 300 tisíc). A ačkoli není příliš pravděpodobné, že by Dubčeka v případě jeho pokračující vzpurnosti čekal osud Nagye a jeho soudruhů, skončil by buď ve vězení (možná domácím) nebo přinejlepším v předčasném politickém důchodu. V Praze by se souhlasem prezidenta Ludvíka Svobody, ostatně s největší pravděpodobností – byť k tomu pochopitelně nemáme důkazy – dlouholetým agentem sovětské tajné služby, vznikla Sovětským svazem ustanovená “dělnicko rolnická vláda”. A přestože by zpočátku jistě neměla snadnou úlohu a odpor veřejnosti by byl proti ní velký, těžko lze předpokládat, že by Češi a Slováci vydrželi proti “přesvědčování” tanky o mnoho déle než Maďaři. O možném počtu obětí raději ani nespekulujme...
Z výše uvedených i dalších důvodů mám obdiv k nekompromisní mravní volbě Františka Kriegla, ale současně i respekt k realistickému vyhodnocení situace a opačnému rozhodnutí těch, kteří - po delším váhání - v Moskvě protokol podepsali. A to i přesto, že snaha alespoň něco z Pražského jara zachránit se ukázala být iluzí. Cesty jednotlivých politiků se začaly přitom brzy dělit, nad zásadami a obecnými zřeteli postupně převažovaly partikulární a kariérní zájmy. Někteří “reformisté” (Dubček, Smrkovský) volili ústupovou taktiku, vzdávali jednu pozici za druhou a nedůstojně a trpně přihlíželi své politické likvidaci. (Připomeňme ovšem, že Smrkovský brzy nato – v té době už vážně nemocný – jako jediný z politiků Pražského jara jej v zahraničním tisku veřejně hájil...) Druzí (Černík, Císař) se pokoušeli dokonce přeběhnout do protilehlého tábora, mezi “normalizátory” – a byli vesměs odmrštěni. A jen nemnozí volili konzistentní a čestnou cestu: rezignovali na všechny funkce ve chvíli, kdy zjistili, že už nemohou nic pozitivně ovlivnit (Mlynář) nebo bojovali na ztracené vartě proti přesile až do konce (Šabata).
Rozhodnutí o tom, zda podepsat Moskevský protokol bylo volbou v extrémní situaci, těžkou volbou mezi dvěma špatnými rozhodnutími. Skutečnou demoralizaci obyvatelstva však přineslo až následné politikaření a bezzásadové opouštění principů “polednové politiky” většinou z bývalých vedoucích politiků roku 1968, jeho smutných aktérů a vesměs hrdinů z nedopatření...
 
Jak už tomu často – a v Česku zvlášť – bývá, výklad určitých historických událostí se stává předmětem politického boje a účelové demagogie. Nejinak tomu bylo i v případě Moskevského protokolu. Po roce 1989 posloužil části politické pravice k dehonestování jejich politických odpůrců, údajných “reformních komunistů” (skupiny vágně definované a ve skutečnosti neexistující), ale i levice jako takové. Vlastizrádci najednou nebyli jen ti politici (tj. Bilak, Kolder, Indra, Jakeš, Kapek, Švestka atd.), kteří pravděpodobně k nám v roce 1968 sovětská vojska pozvali. (Ačkoli intervence by se samozřejmě v případě nutnosti obešla i bez jakéhokoli pozvání.) Vlastizrádci pro některé pravičáky a antikomunisty se stali i Dubček a spol. Na milost byl jimi vzat jen František Kriegel, který ač bývalý komunista – tedy podle stupidního přirovnání něco jako bývalý černoch – se zachoval správně a nepodepsal.
Tečka za touto politickou licitací části tuzemské pravice – ale svým způsobem i mimoděčný akord za filmem Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka Musíme se dohodnout – byla udělána dne 25. 8. 2014. Tehdy místní zastupitelé ODS a TOP 09 na Praze 2 – za výmluvného mlčení stranických předsedů – zamítli návrh na udělení čestného občanství této městské části pro Františka Kriegla s odůvodněním, že přece jen byl komunistou a působil v Lidových milicích. Tragédie noci na 21. srpen 1968 a následujícího týdne v ulicích československých měst i Krieglovo osamělé trvání si na poznané pravdě nás bude ovšem zajímat i dojímat dávno poté, co o jednom fraškovitém echu nebude nikdo vědět...

  Přečteno 5036x


komentáře

   přepište kód:    

Oto Horák  (11.19.2014 17:13)

Děkuji za názor. Pozitivně film hodnocen všemi není: Vašemu názoru možná konvenuje mínění paní Mirky Spáčilové, opírající se ovšem i o tak "podstatné" argumenty, jako je chvilková nahota toho či kterého představitele. Jen stručně: Nevím proč srovnáváte Kosatíkův a Sedláčkův cyklus s Petriho filmem Todo modo, Bressonem, Dreyerem - to je úplně jiný žánr. Mne tento díl neposkytl vůbec žádné nové informace, což jsem ale ani od něj nečekal. Lidem, kteří se o dané historické události podrobněji nezajímali, užitečný být ovšem může. Jeho popularizační roli bych nepodceňoval. Dramatická stavba filmu je dána zvoleným časovým úsekem a reálným průběhem dějů: umělé dramatizování by nebylo k prospěchu věci. Právě nedostatečné rozkrytí motivací, psychologie postav myslím umožňuje uchování určité míry tajemství, jež filmu není na škodu. To chování postav v krizových situacích je jakýmsi vrškem ledovce jejich povah, zpracování jakýmsi těsnopisným záznamem, nemyslím si, že by nějaké flashbacky do minulosti či didaktické vložky a vysvětlivky filmu prospěly. Nikdy nechválím žádný film jen kvůli "záslužnému" tématu: myslím si, že celý cyklus je ve své kategorii nejen dílem u nás velmi vzácným, ale i - nehledě na dílčí výhrady - zdařilým.

FrantišeK.  (11.19.2014 02:54)

Zajímavé, jak pozitivně je tento paskvil hodnocen a dokonce i zde v Cinepuru. Vždyť ten film nefunguje ani jako hraný dokument: na to předává nezasvěcenému minimum informací a to ještě zdaleka ne těch skutečně podstatných. Ani jako dramatická stavba: postavy mají minimální zázemí, motivace, psychologii (pokud o nich už před shlédnutím filmu divák něco neví - a to by, samozřejmě, nemělo být podmínkou). Film de facto postrádá oblouk a vlastně i to slibované drama (stačí srovnat s tím jak je v podobně klaustrofóbním duchu vystavěn např. Petriho film Todo modo). O nějakém estetickém konceptu nemůže být ani řeč. Vše je podřízeno jen jakémusi mrtvolnému rytmu a loutkovému vedení herců. Kdyby byl ale Sedláček alespoň důsledný (a to po něm nechci, aby byl nový Breson nebo Dreyer). Ostatní díly cyklu zrovna tak (snad až na slušné Zabíjení soudruha, nutno dodat). Minimální informační, minimální estetická a v podstatě nulová hodnota prožitku (o jakýchkoli emocích se zde už vůbec nedá mluvit - a to nemám na mysli nic, co bych necítil třeba i u sledování toho Bresona). Není král náhodou nahý? Nechválí se tu náhodou opět jen téma a odvaha k němu vůbec přistoupit? Není to ale trochu málo, když výsledek je takto po všech stránkách nedovařený?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)