Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dokumentární film má s filmem hraným řadu společných vlastností, ale v lecčems se od něj také liší. Základním rozdílem je uzší vazba dokumentu k realitě, bezprostřednější situovanost do ní. Námitka, zda autor filmu nezkresluje skutečnost, je sice jako v každém uměleckém díle jen relativně platná, ale v dokumentárním filmu relevantnější než v hraném. Jde o rozdíl mezi – jakkoli subjektivně pojímaným – zprostředkováním reality a její transpozicí a volnou reflexí.
V hraném filmu neexistují lepší a horší, důležitější a méně důležitá témata, jsou jen lépe či hůře vystižená, objevně či banálně pojímaná. Záslužnost výběru opomíjeného tématu může zcela zhatit neadekvátní, nezdařilé zpracování.
V dokumentárním filmu je tomu přece jen jinak. Jakkoli i v něm je pochopitelně filmařská invence a profesní dovednost základním předpokladem úspěchu, zásadní význam může mít i dílo, jež tyto kvality v té či oné míře postrádá.
Důkazem může být film Šmejdi. Zda jde o film špatný, lacině manipulující diváckými emocemi, či jen snímek průměrný, nepříliš vynalézavě a obratně natočený, tady nemusíme řešit. Díky svému tématu, upozornění na alarmující - byť v Česku nijak ojedinělou a dosud převážně tolerovanou - nemorálnost počínání prodejců, získal zaslouženou pozornost a věhlas, naprosto neúměrné svému nicotnému filmařskému významu.

Danielův svět, nový snímek režisérky Veroniky Liškové a producentů Jany Bebrové a Zdeňka Holého (za chvályhodné účasti České televize), má – podobně jako Šmejdi – téma nové, dosud (alespoň u nás) nezpracovávané, a přitom navýsost aktuální a důležité. Současně se tvůrci – v kontrastu k Šmejdům – pohybují na vysoké úrovni filmařského řemesla, promyšlenou strukturou a citlivě použitými prostředky podtrhují naléhavost sdělení a znásobují účinnost díla.
Tématem Danielova světa je pedofilie, přesněji řečeno otázka, jak s ní žít. Na rozdíl od nečetných dosavadních dokumentárních snímků s tímto tématem je problém demonstrován na konkrétním příběhu člověka, jenž vystupuje pod svým jménem a s nezakrytou tváří.
Ochota Daniela zúčastnit se projektu byla klíčová a zaslouží si uznání. Nic na tom nemění ani fakt, že film rozhodně jeho „coming outem“ není. Už několik let Daniel pod vlastním jménem publikuje beletristická díla s pedofilní tematikou (dostal za ně dokonce ocenění) a zúčastňuje se veřejných debat, při kterých o problému – jakožto nejen svém – hovoří.
Není ani tak důležité, zda Danielova zpověď ve filmu je úplná, zda přece jen něco nezamlčel, nepozměnil. V tomto díle nejde o žádný samoúčelný striptýz. Cílem je ukázat, jak se neanonymní pedofil vyrovnává se svou „jinakostí“, jaké problémy mu jeho orientace přináší, a to především při stýkání se s milovaným člověkem. V menší míře se Danielův svět věnuje reakcím blízkého okolí a společnosti na takto „postiženého“ jedince. To je dáno také tím, že hrdina filmu patří mezi výjimky, které se se svým sklonem relativně úspěšně vyrovnávají, provedli „coming out“ jak v rodině, tak mezi přáteli – a jsou v tomto ohledu respektováni. Jak však ukazuje scéna, v níž hlavní hrdina před návštěvou opraváře sundavá ze zdi (a po jeho odchodu zase dává zpět) nástěnku s fotografiemi obličejů malých chlapců, otevřenost vůči cizím lidem těžko může být úplná. (Nástěnka, jež je ve filmu jakýmsi leitmotivem, současně relativizuje tvrzení Daniela o tom, že mu stačí fantazie a občasné platonické stýkání s dětským přítelem Míšou...) Scény, související s účastí pedofilů na Prague Pride, jsou vyvrcholením filmu z toho důvodu, že s velkou sugestivitou ukazují, jak jednotlivci – každý zvlášť – na sebe berou rizika (vzhledem k rodičům, přátelům atd.), související s „odtajněním“, ale jak si současně mohou být vzájemnou oporou. V jejich případě nejde o žádné exhibování v průvodu, nýbrž o připomenutí: žijeme tady své životy a prosíme ostatní lidi, aby se nám snažili porozumět, pochopit naší situaci a pokud možno i pomoci.
Úděl pedofila (ať už homosexuálního, heterosexuálního či bisexuálního) je totiž ze všech sexuálních aberací nejsložitější. Na rozdíl od většiny ostatních má pedofil minimální možnost své psychosexuální touhy realizovat. Zatímco takový sadomasochista či fetišista může bez problémů po dohodě s partnerem či ve specializovaných zařízeních svůj sklon odreagovávat, voyeurovi, exhibicionistovi či frotérovi hrozí nanejvýš nepříliš citelný postih (a třeba pouze facka), pedofilové musí zůstávat víceméně v oblasti fantazie. Není přitom až tak podstatné, zda ti, kterých se to týká, nemají o sex s dospělými zájem (jako je tomu u Daniela), nebo své – dočasné či životní – partnery mají. I v takovém případě je totiž jejich sexuální život sice možný, ale neuspokojivý, jen náhradní. Tím více je třeba si cenit pedofilů, kteří poctivě, nesmlouvavě dodržují sexuální abstinenci (vyjma masturbace, pochopitelně). Zvlášť to platí v dnešní době, kdy hédonistické uspokojování tužeb je mnohými lidmi považováno za cíl života. Jakékoliv omezování se – nejen v sexuální, ale též materiální oblasti – je krajně nepopulární a dotyčný je často považován za neschopného či hlupáka. Pedofilové jsou ti, kteří se sexuálně omezovat musí – a tím pádem ostatním nastavují jejich nelichotivý obraz v zrcadle...
Připočteme-li k tomu pocity viny – nejen za to, co dělám, ale jaký jsem –, ústící často do sebevražedných myšlenek (a bohužel leckdy i do jejich realizace), nezbývá před pedofily, kteří svůj sklon spolehlivě ovládají a „drží se zpátky“, či dokonce jej přetavují v něco pozitivního (např. pomoc dětem, včetně finanční), než hluboce smeknout. Ostatně příklady Hanse Christiana Andersena, Lewise Carrolla, Benjamina Brittena či ostatních (pravděpodobných) slavných pedofilů by mohly táhnout...
Hlavní význam filmu Danielův svět spočívá v tom, že zřetelně odděluje dva jevy, které spolu souvisí jen volně: pedofilní sexuální odchylku a sexuálně motivované násilí na nezletilých. Údaj (který je uváděn i ve filmu), že pouhých 10% sexuálních zločinů na dětech padá na vrub pedofilů, dokazuje, že těžiště problému neleží ani tak v oblasti sexuální, nýbrž morální, v morálních zábranách jednotlivců. Viníky bývají sexuálně nezdrženliví a agresivní muži (ženy spíše zřídka), kteří si hledají buď neznámé oběti nebo zneužívají vzájemné vazby v rodinném prostředí. I nedávný případ vraždy školačky z Klášterce na Ohří je zřejmě tohoto typu, avšak u některých neinformovaných lidí může vzedmout nenávist vůči pedofilům. Vysvětlení situace pak bohužel nenapomohou ani populistické reakce politiků, jako jsou slova Andreje Babiše o souhlasu s trestem smrti (byť s obvyklou frází „kdyby byl v roli rodičů“), o nichž dotyčný zajisté ví, že jsou, vzhledem k ratifikované Listině základních práv a svobod a naší příslušnosti k Evropské unii, pouhým plácnutím.

Filmy jako je Danielův svět jsou velice potřebné právě z hlediska lepšího informování veřejnosti a odstraňování předsudků. Jen informovaná veřejnost může vyvíjet nátlak na politiky a zákonodárce, aby případně upravili jisté paragrafy, jež jsou vzhledem k některým pedofilům možná nepřiměřeně represivní. (Mělo by se tak ovšem dít koordinovaně, jednotně v celé Evropské unii a pokud možno i v řadě dalších zemí.)
Větší benevolence se samozřejmě nemůže týkat viníků násilí na dětech, tam je přísnost zcela na místě. Stejně tak je třeba tvrdě postihovat ty, kteří si ze zneužívání dětí udělali byznys. Focení a natáčení pedofilní pornografie musí být nepochybně i v budoucnu postaveno mimo zákon a nekompromisně trestáno.
Přesto by stálo za úvahu a diskusi, zda by se i v této oblasti nevyplatilo více diferencovat. Je totiž nesporným, byť nemilým faktem, že ne všichni pedofilové si vystačí se sexuálními fantaziemi (jak to o sobě tvrdí Daniel). Mnozí pedofilové mají potřebu vyhledávat obrázky nahých či méně oblečených dětí, které by jejich fantazii stimulovaly. (Kromě toho se samozřejmě po těchto materiálech mohou pídit i jedinci, kteří nejsou pedofily v přísném slova smyslu, ale láká je všechno zakázané a „zvrácené“...) Chceme-li – jako dosud – kriminalizovat i prohlížení a stahování pedofilních materiálů, stálo by za to se zamyslet nad tím, zda zájemcům nenabídnout alespoň nějakou náhradu. Pokud je cílem jen ochrana nezletilých, je třeba přezkoumat jiné důvody, proč bránit šíření pedofilních materiálů (především těch „softerotických“) v psané a kreslené podobě.
Ještě složitější to bude s fotkami a filmy, neboť poptávka zde vyvolává nabídku, tedy byznys, zneužívající pro tyto účely děti a ohrožující normální prožívání jejich dětství a vlastní tělesnosti. I zde by se však asi vyplatilo rozlišovat mezi uměleckými akty a pornografií, znázorňující děti v pro ně nepřirozených erotických pozicích, situacích a interakcích. Akty pubertálních dívek a chlapců s romantickým (či chcete-li kýčovitým) softerotickým obsahem, jaké vytvářel např. David Hamilton, by se asi kriminalizovat neměly. Totéž platí o dokumentaristicky laděných fotkách z naturistických pláží a prostředí (jejichž nejznámějším autorem je Jock Sturgess, u nás třeba Karel Novák, oba vloni představení v Moravské galerii v Brně), jež jsou přirozeným záznamem určité reality. Tabuizace nedospělého nahého těla, ke kterému leckdy dochází (např. ve Spojených státech amerických), nemůže být zdravým procesem. Mohlo by to teoreticky dospět až k tomu, že by na Západě sice nesměly nosit nikáb ženy, ale hodil by se pro zakrytí dětí. Tak daleko to jistě nedospěje, ale falešná pruderie ve spojení s podezřívavostí a zbytečnou ustrašeností už dnes leckdy vede až k hystericky přepjatému chování. (Třeba v USA si prý někteří rodiče vzájemně asistují při mytí malých dětí, aby neztratili kontrolu nad počínáním partnera...)
Jakékoli změny při posuzování, co je či není dětská pornografie, včetně případného „změkčení“ kritérií a legislativy, je třeba samozřejmě bedlivě uvážit. Důležité, možná rozhodující hlasy musí zaznít ze strany sexuologů a psychologů, věnujících se dospělým i dětským pacientům. Nicméně fakt, že jakékoli filmové a fotografické materiály, zobrazující mučení lidí, jejich vraždy a mrtvoly, vyhřezlé vnitřnosti (např. v současných občanských válkách) jsou dostupné a legální, zatímco fotka nahé dětské prdelky nikoli (či je minimálně „problémem“), mi nepřijde logický a pochopitelný.
Každopádně stupňování restrikce a represí vůči pedofilům (případně jejich veřejná skandalizace), kteří podlehnou svému sklonu a vyhledají si nějaký obrázek, jež je vzrušuje, není prakticky vhodným a výhodným řešením. Není ani v souladu s moderním a humanistickým náhledem na sexuální parafilie. Ty – včetně pedofilie – jsou totiž pravděpodobně vrozené, konstitučně spojeny se základem psychiky. Odchylky zřejmě vycházejí z lidského genetického základu, z nějž se zformují hormonálními mechanismy v raných fázích nitroděložního vývoje. Jako takové – v podobě neškodně projevovaných a bezpečně odreagovávaných sklonů – jsou nejen neléčitelné (nebo jen do velmi omezené míry), ale také netrestatelné.

■  Přečteno 7439x