Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Co říci k letošnímu ročníku filmového festivalu v Benátkách? Vždyť jsem nikdy ani neuvažoval tam jet: z důvodů časových, finančních a v neposlední řadě proto, že – při veškeré mé lásce k filmu – bych se asi na projekce vykašlal a hledal v posledních uličkách zbytky podivuhodného genia loci tohoto města. Za situace, kdy jsem sledoval benátský festival jen ze závětří médií lze toho ovšem říci jen nemnoho.
Na základě dřívější zkušenosti s filmy Roye Anderssona jsem přivítal udělení Zlatého lva jeho filmu Holub, který seděl na větvi a přemýšlel o životě a doufám, že – až jej uvidím – mne nezklame. Taktéž Stříbrného lva pro nejlepšího režiséra Andreji Končalovskému za snímek Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna přeji. Jsem na jeho vesnické drama velmi zvědavý, neboť tento režisér i jako pokročilý sedmdesátník neztrácí tvůrčí schopnosti, a to ať dělá filmy „artové“, hudební nebo i komerční (ale skoro nikdy hloupé a šablonovité). A kromě toho: Končalovskij se na rozdíl od svého mladšího bratra Nikity Michalkova nikdy nenechal zaslepit ruským nacionalismem, ani ve svém díle, ani v občanských postojích...
A jakkoli neholduji seriálům, zaujala mne informace o promítané čtyřdílné sérii (natočené pro televizi HBO) režisérky Lisy Cholodenkové. Série Olive Kitteridgeová je totiž natočená podle mého oblíbeného románu od Elizabeth Stroutové, což ovšem – i vzhledem k ne vždy přesvědčivým minulým filmařským výkonům režisérky – spíše posiluje mé obavy.

A tak se musím přiznat, že mne z dění na letošním benátském festivalu zaujalo nejvíce vystoupení Larse von Triera. Nemám tím na mysli jeho promluvu-nepromluvu ve stylu chytré Horákyně, nýbrž uvedení režisérské (pětihodinové) verze jeho Nymfomanky.
O původní Nymfomance jsem na těchto stránkách již dosti podrobně psal, proto se nebudu opakovat. Stačí když řeknu, že tento film považuji za pokažené, ale pozoruhodné dílo enormně nadaného tvůrce. (Ostatně podobně se dá hodnotit i většina předchozích Trierových filmů...)
Director´s cut Nymfomanky prý – film jsem neviděl a kdoví jestli uvidím – spočívá hlavně v „obohacení“ o „necenzurované“, sexuálně explicitní detaily. Naznačuje to i „šokující“ upoutávka na film. Myslím, že Larsu von Trierovi by už konečně měl někdo šetrně říci, že šokovat se pořád nedá (jak se chybně domnívají třeba někteří puberťáci), a hlavně ne tím samým. Že to diváky omrzí.
Osobně považuji uvedení téhož filmu s dotáčkami a digitálním prolnutím pár údů dablerů a dablerek za lacinou sebeprezentaci. Když nemám co nabídnout, neúčastním se „parády“ a radši pracuji na nových projektech. O těch Trier však zatím – i když rádoby tajemně a mlhavě – jen řeční. A přitom nabízí staré, byť „inovované“ zboží: se stejnými vlastnostmi. Možná, že mu podobné triky marketingově stále vychází, jsou všem pravým opakem skutečné profesionality.

Ostatně, pokud chce Lars von Trier i nadále šokovat, nabízí se jedna možnost, kterou už zvedl a pak zahodil v Nymfomance. Postava Seligmana je kontrastní k postavě nymfomanky Joe nejen jako zosobnění kultury a vzdělanosti, ale především jako teoretika a - asexuála. Bohužel režisér neodolal pokušení překvapivého zvratu (pointy?) a v závěru se víceméně pasivní, dobrodušný a chápavý posluchač Seligman chystá vypravěčku Joe znásilnit. Jakkoli můžeme v tomto vyústění hledat obecnější a symbolické konotace či paralely, na jeho nelogičnosti a vnitřní nepřesvědčivosti se nic nezmění. Archetypem se Seligman stát nemůže.
Asexuálové – tj. ti kteří mají velmi nízkou nebo vůbec žádnou sexuální představivost a potřebu – nejsou přitom ve společnosti žádnou výjimkou. Odborníci uvádějí, že se takto dá označit přinejmenším 5% mužů a zřejmě ještě více žen. Impotence, frigidita či celibát – jež nejsou s asexualitou samozřejmě vždy totožné – jsou v dnešní společnosti terčem pohrdání a posměšků. Není pak ovšem divu, že ti, kterých se tento problém týká, se za něj stydí a radši by se přiznali ke všem neřestem i zločinům než k tomu, že nemají potřebu (a často ani možnost) každý týden, natožpak denně souložit.
Uvedené procentuální zastoupení této často přehlížené sexuální menšiny se vyrovná, nebo alespoň velmi přibližuje podílu homosexuálů v populaci. Porovnejme přitom desítky, ba stovky filmů, uměleckých i komerčních, objevných i tezovitých, chytrých i hloupých, věnovaných tématu homosexuality (gayům a – v menší míře – lesbám) s díly, věnovanými asexuálům. Kdybych dlouho přemýšlel a hledal v análech, našel bych snad dva či tři...
„Coming out“ asexuálů a jejich hledání místa ve společnosti a smyslu života je zkrátka závažné, ale filmařsky zcela nevyužité téma. A není to dnes téma právě pro „skandalisty“? Pro skutečné nonkonformní osobnosti a umělecké rebely, jdoucí proti proudu?
To se však zřejmě už netýká Larse von Triera...

■  Přečteno 2175x