Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Únik nikam

Oto Horák / 6.8. 2014

Únik nikam

U každého filmu je důležité, kdy byl natočen. Kdyby třeba Abuladzeho Pokání vzniklo o deset let později (tedy v roce 1994) vzbudilo by nesrovnatelně menší a úplně jiný druh pozornosti, ocitlo by se z hlediska rezonance díla v mnohem méně příhodném společenském a filmovém kontextu. A to přitom jde o snímek, který je filmařsky špičkový a obsahuje nadčasové hodnoty.
Kdyby film Miroslava Krobota Díra u Hanušovic nesl vročení – řekněme – 1991, 1992 či 1993 nestal by se ani tak žádným uměleckým veledílem, z narativního i tvarového hlediska by byly na místě četné výhrady, ale museli bychom mu přiznat význam alespoň dílčího svědectví, pokusu o pravdivou reflexi reality. Píše se však rok 2014, čas "trhnul oponou" a v tom vězí fatální omyl a smůla Krobotova režijního debutu.
Ne, rozhodně nehodlám vést s tvůrci filmu jalovou při o tom, jak to vypadá v jejich „díře“ u Hanušovic. Nebyl jsem tam. Pohybuji se sice dosti často v prostředí současné české vesnice, ale jde o určité oblasti ve středních, případně jižních Čechách – jinde může vypadat vesnický život poněkud jinak. Nicméně...
Tvůrce musí být schopen odlišit specifické od obecně platného, netypické od typického.
Jestliže třeba Zdeněk Troška vytváří svět idylické jihočeské vesnice tak, že namixuje nejkrásnější stavby tzv. jihočeského venkovského baroka z pěti či šesti lokalit, ještě z dvou dalších k tomu přidá malebný kostel – a rušivě působící budovy přitom vynechá, pravdivý obraz jihočeské vesnice tím nevznikne. (Ponechme přitom stranou, že režisér navíc zalidní své filmy nerealisticky vyhlížejícími a chovajícími se figurkami, které se skutečnými obyvateli vesnic a jejich starostmi nemají pranic společného.) Jenže Troška – při vší naježenosti na „nepřející“ kritiky – alespoň přiznává, že dělá „únikové“ filmy. Krobot se ve svém snímku tváří jinak.
Nepřu se s režisérem Díry u Hanušovic, že prostředí a jevy, které zobrazuje, se ještě někde u nás nevyskytují, přu se s ním v tom, že zatajuje, že valem mizí. Panda velká v Číně ještě skutečně žije, ale typické zvíře, na které narazíme za tamními vesnickými humny, to v žádném případě není.
„Upatlané“ hospody, podobné té z Krobotova filmu, existují, ale nesrovnatelně více je těch, které – i v zapadlých hnízdech – počítají s turisty, chtějí vypadat „hogo fogo“ a místo „pivo limo“, načmárané na tabuli před vchodem, lákají na jídelní „menu“ (jehož kvalita je samozřejmě velmi různá). Mnozí lidé na venkově žijí v domech, z nichž opadává omítka a za nimiž se krčí králíkárny, vedle nich však zpravidla vidíme invazi zbohatlíků, kteří si stavějí nové, velké, moderně zařízené domy s bazény na zahradě. Nebo “předělávají” staré tak, že je nikdo nepozná: zvětšují je, zateplují, rozšiřují okna, nyní plastová atd. (Ve filmu si jediný dům staví starosta, ale ten se mu hroutí...) Autobusy do českých vesnic ještě jednou či dvakrát ve všední den zajíždějí, avšak skoro všichni lidé se dopravují auty. (U Krobota jezdí starosta starým favoritem...) U kostelů se někdy ještě pochovává do země, avšak mnohem obvyklejší je uložení urny či „rozptyl“ nebožtíků. V kostelech se občas slouží mše, ale častěji se neslouží, neboť by na ně kromě dvou či tří babek nikdo nepřišel. Možná, že se v lese za vesnicí někde vyskytli i „smraďoši“, neboli bezdomovci, ale stokrát spolehlivěji je najdeme ve velkých městech. Atakdále, a tak podobně...
Problém není v tom, že Miroslav Krobot zachytil zaostalou tvář české vesnice, ale že divákovi sugeruje, že je tváří jedinou. Nepostavil různé její rysy do kontrastu – nejmocnějšího uměleckého prostředku – , nýbrž nás zavalil šedivou a nepravdivou uniformností. Vzpomeňme přitom na film Na samotě u lesa s původně a půvabně zachovalým domem dědy Komárka a snobským měšťákem, hrajícím si v mlýně na mlynáře, či na Vesničku mou střediskovou s postavou malíře, který procovské domy prostě nemaluje, neboť se mu nelíbí.
Problém je v tom, že se česká vesnice zestejňuje a připodobňuje městu. Někde rychleji, někde pomaleji, pochopitelně. Avšak Krobot to nechce vidět. Mobily a počítače do „jeho“ vesnice ještě zřejmě nedorazily. Pro režiséra je interesantnější obraz českého venkovského „zapadákova“, v němž obyvatelé žijí “sto let za opicema”, a nad kterým se bude městský divák pošklebovat a pochechtávat.
Filmový zapadákov je současně nepředstavitelným „balíkovem“. Všichni chlastají, jedí rukama maso, nosí vesměs vytahaná trika a mluví sprostě.
Tři hlavní hrdinky jsou de facto kurvy. Laďova stará (ve filmu se nepřesvědčivě tvrdí, že sousedé neznají ani její křestní jméno) je notorická alkoholička, která žije v domácnosti a spí s dvěma bratry a občas i dalšími vesnickými muži. Maruna (Tatiana Vilhelmová), hostinská a příležitostná hudebnice v kostele, souloží nejen se starostou (mj. v jeho kanceláři), ale i dalšími muži, případně se nechává od nich alespoň osahávat. Její sestra Jaruna (Lenka Krobotová), zdravotní sestra, zase využije příležitosti a nabalí si postaršího Němce. (Jde o bratra místní sudetské Němky, které přijel na pohřeb.) Scéna, v níž je tato vesnická dívka „na větvi“ z „velkého světa“, z toho, že ji cizinec pozval do Mnichova, že ji koupil „drahé šaty“, je – mírně řečeno – poněkud přemrštěná. Svět je opravdu (řečeno s Davidem Lodgem) malý a v roce 2014 – bohudík nebo bohužel, to si vyberte – tak propojený, že podobnou „husičku“ jako Jaruna bychom i v zapadlé české „díře“ asi hledali obtížně.
Jestliže ženy jsou kurvy, pak muži jsou příšerní babráci. (Kritiky občas vymezovaná kategorie českého polistopadového filmu, označovaného jako „chcípácký“, se rozrostla Dírou v Hanušovicích o význačný exemplář...) Starosta (Ivan Trojan) je nerozhodný slaboch, neschopný postavit dům, nabídnout ženě budoucnost, přihlásit se k dítěti i zastřelit jelena. Bratři Ladin (Hynek Čermák) a Balin (David Novotný) jsou amorální, hrubá individua, poslouchající v televizi pořad o neposedných štěňátkách Tipu a Tapovi, ale znásilňující alkoholičku (ženu jednoho z nich) a neštítící se – v okamžiku, kdy se pokouší vymknout jejich kontrole – ji zabít. Právě tento motiv mohl být přitom pro dílo nosným, katarzním okamžikem, avšak režisér jej „utopil“ v amorfní hmotě filmu, jeho rozpadávajících či rozbíhajících se dějových liních. Využil smrt „Laďovy staré“ hlavně pro „komický“ účinek scény, v níž policajti i starosta (jenž jim pomáhá) musí sedět se svědky, kterými jsou „smraďoši“, v autě. Tito bezdomovci jsou dalšími zástupci mužského pohlaví a vedle nich najdeme ve vesnici ještě popleteného pana Vitáska, chodícího na mše ve chvíli, kdy končí (a trpícího zřejmě Alzheimerovou chorobou) a naivního dobráka Olina, považovaného za blázna. (Jde o oblíbenou figuru českých filmařů, viz Slámovy Divoké včely, Gedeonův Návrat idiota aj.) V celé „díře u Hanušovic“ bychom marně hledali nějaký normální milostný pár či manžele, hrdinové filmu nejsou takových fungujících vztahů zásadně schopni.
Režisér Miroslav Krobot v obrazu vesnického prostředí, bezvýchodného postavení a rezignace babráckých hrdinů, až příliš napodobuje Divoké včely Bohdana Slámy. Jestliže Díře u Hanušovic můžeme připsat jako plus vyrovnanější herecké výkony a přece jen trochu pevnější dějovou stavbu, jednotlivé scénky ve Včelách jsou lépe pointovány. Těžko si lze představit slabší pointu než je závěrečné konstatování Krobotovy Maruny, že pokud se jí narodí dcera, bude to už třetí kurva v domě.
Společné mají oba filmy především to, že v nich nejde o žádnou kritiku systému, ale nanejvýš zhovadilosti lidí. (Charakteristickým se v tomto smyslu jeví, že o zaměstnání – případně nezaměstnanosti – většiny hrdinů se skoro nic nedozvíme.) Tvůrci se však jejich buranstvím a trapnými eskapádami spíš jen baví.
A Miroslav Krobot hodlá tou vesnickou „exotikou“ za každou cenu bavit i diváka. Jenže na rozdíl třeba od Trošky se to snaží dělat na „umělecké“ úrovni. Důraz je bohužel třeba položit právě jen na slovo “snaží”.(Možná, že se mu to dobře vede v Dejvickém divadle, jenže – jak se o tom přesvědčil ve svých filmech i jiný dobrý divadelní režisér Vladimír Morávek – jde o dvě v mnohém odlišné kulturní oblasti...)
Snad by se z Díry u Hanušovic daly vystříhat dva či tři krátké filmečky, při nichž bychom se – nejlépe ve formě ouvertury k nějakému pořádnému, smysluplnému celovečernímu filmu – docela dobře pobavili. Jako celek je však Krobotův film záležitostí velice tristní. Sázka na dobré herce – jakkoli z nich někteří, zejména Simona Babčáková a Ivan Trojan, odvádějí v roli maximum – se prostě nevydařila, a vzhledem ke „kvalitě“ scénáře a příběhu ani vydařit nemohla. Stejně tak se minulo cílem, ukázalo naprosto samoúčelným, že postavy ve filmu mluví nějakým (hanáckým? záhoráckým? vymyšleným?) nářečím.
Díra u Hanušovic je falešný, únikový film. Kdyby šlo o žánrové dílo, nemuselo by to být nutně na závadu. Jelikož jím Krobotův opus v žádném případě není, jde o bastarda.

  Přečteno 1695x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)