Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

“Myslím, že to byl největší český spisovatel”, komentoval v roce 1997 smrt Bohumila Hrabala Josef Škvorecký a pod jeho slova by se mohli podepsat mnozí čtenáři. Letošní sté výročí Hrabalova narození se stalo příležitostí k řadě akcí, výstav a nových vydání knih, z nichž většinu můžeme hodnotit pozitivně. Trochu jiný je případ oznámeného úmyslu zfilmovat novelu Krasosmutnění, který bude zřejmě koncem letošního roku realizován v koprodukčním snímku České televize.

Spisovatelé se dělí na menšinu, která se adaptacím svých děl brání (u nás je nejznámější Milan Kundera) a velkou většinu, jež je vítá. Důvody ochoty k souhlasu s převodem do jiného, odlišnými prostředky disponujícího média, mohou být různé. Kromě těch přímo s materiální stránkou věci souvisejících je třeba zmínit přirozenou touhu spisovatelů vidět své “dítě” ožít ve filmových obrazech. Nelze se tedy divit, že mnozí autoři – ať už se na projektu podílí i jako scénáristé, či nikoli – jsou připraveni obětovat nejen řadu podstatných motivů, postav, epizod a prvků knihy, ale při transferu do filmu leckdy tolerují i de facto změny tematiky, smyslu, vyznění díla.
Třeba už zmiňovaný Josef Škvorecký byl velmi vstřícný k adaptátorům svých próz, vyjadřoval spokojenost s výslednými filmy, jež měly leckdy značně problematickou úroveň, a na sklonku života udělil souhlas ke zfilmování svého nejvýznamnějšího románu Zbabělci režisérce, která se dosud nemůže vykázat jediným umělecky průbojným, alespoň trochu významným dílem. Je známou skutečností a navýsost logické, že ideál, jímž by bylo režírování knih předních autorů špičkovými filmaři, nelze z praktických důvodů vždy naplnit. Avšak propastný rozdíl mezi talentem a schopnostmi autora předlohy a režiséra filmu se skoro vždy vymstí.

Bohumil Hrabal měl to štěstí, že prvním filmem podle jeho díla se staly Perličky na dně (1965), soubor krátkometrážních snímků, které podle spisovatelových povídek natočili přední tvůrci nastupující “nové vlny” československé kinematografie. V Perličce na dně jednotliví režiséři podtrhli ten aspekt spisovatelovy předlohy, který jím byl – v daný okamžik jejich filmového vývoje – nejvíce vlastní.
Jiří Menzel se ve Smrti pana Baltazara pokusil být Hrabalovi maximálně, až dokumentárně věrný a na hudební motiv nastříhal jakýsi “balet” motocyklů, Jan Němec v Podvodnících zdůraznil minimalistickými prostředky syrovost a existenciální tóninu předlohy, Evald Schorm v (jediném barevném) snímku Dům radosti bizarnost a pitoresknost chování “pábitelů”, Věra Chytilová v Automatu svět se pokusila skloubit dokumentaristicky zachycené prostředí s formálním experimentem a kreacemi kamery, Jaromil Jireš se uchýlil k anekdotickému pointování a Ivan Passer ve Fádním odpoledni – které se už do filmu nevešlo a bylo uváděno zvlášť - asi nejpřesněji zachytil nenápadnou poezii “hovorů lidí”. Snad s výjimkou se spisovatelovým světem se trochu míjející Věry Chytilové a zejména Jaromilem Jirešem, vystihli filmaři Hrabala – který se na díle scénáristicky podílel a v každé povídce alespoň na okamžik mihl na plátně – a jeho prózu s velkou invencí a současně pokorou. Zřejmě ještě lépe dopadl souběžný pokus (natočený v jiné barrandovské tvůrčí skupině), středometrážní film Sběrné surovosti od Juraje Herze, jenž mistrovsky převedl “dryáčnickost”, třeskutost scén a surreálnou obraznost spisovatele do vizuálního média.
Prvním celovečerním filmem natočeným podle Hrabala a za jeho spoluúčasti (1) byly Ostře sledované vlaky (1966 ). Režisér Jiří Menzel s ním získal roku 1967 nejen druhého československého Oscara, zařazení mezi 100 filmů vybraných roku 1982 anketou UNESCO, ale především pověst tvůrce, jehož filmový svět je s Hrabalovým psaním kompatibilní. Společně vytvořili další tři filmy, dvacet let divákům utajené Skřivánky na niti (1969), a po vynucené pauze Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983). Po spisovatelově smrti Menzel už sám napsal scénář a natočil film Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Menzelovy snímky se setkaly s – opatrnou a občas kamuflovanou – ideologickou pochvalou a výtkami (2), nadšením svobodomyslných tvůrců (3) i vděčných diváků, dodnes však vzbuzují velmi nejednoznačné hodnocení a výtky části kritiky (4). 
Věčná škoda, že kvůli zamítavým lektorským posudkům, plných ideologických námitek, nemohl vzniknout film podle jedné z vrcholných spisovatelových prací, novely Příliš hlučná samota, jehož scénář napsal roku 1978 s Hrabalem Evald Schorm (5). Tři další adaptace (6), které se během let podařilo natočit, postrádaly nejen spisovatelovu účast, ale mnohdy i atmosféru jeho děl a přes dílčí nadějné momenty a přístupy zůstaly hluboko ve stínu Menzelových snímků a Perliček na dně.
Ačkoli dílo Bohumila Hrabala svou zdánlivou rozmarnou anekdotičností (7) svádí k přesvědčení o snadnosti převedení do filmu, pravý opak je pravdou. Spisovatelovy prózy mají orální charakter, jsou bytostně zakotveny v jazyku a “divadelnosti” každodenního života (8). Přesto si lze samozřejmě přát vznik nových pokusů o Hrabala, pokud možno i nezávislých, nízkorozpočtových, odvážných a inspirativních projektů. (Což se pokusit o nové Perličky na dně – po padesáti letech ?!)
Jakkoli však v duchu přistoupíme na nezbytné komerční kompromisy (9), režisér Jiří Vejdělek, vybraný pro realizaci Krasosmutnění, se nezdá dobrou volbou. Jde sice o solidního řemeslníka (10), avšak ve všech svých filmových dílech, a zvláště těch z poslední doby (Ženy v pokušení, Muži v naději, Něžné vlny), se především snaží co nejvíce vyhovět producentům a co nejširším diváckým cílovým skupinám. Roztomilé letní oddechovky o nadržených pánech a koketujících ženách zajisté musí vznikat, ale nejsou nejlepší kvalifikací pro utkání se s tak narativně i myšlenkově komplikovaným dílem jako je Krasosmutnění (o Městečku, v kterém se zastavil čas, z kterého jako prvního a lepšího textu by se mělo spíš vycházet, ani nemluvě). Ačkoli nechci výsledek předvídat a vím, že i ve filmu se zázraky dějí, hrozí, že o Hrabala a přiblížení se jeho poetice – či dialog s ní – v novém projektu vůbec nepůjde. Účelem vynaložených prostředků České televize zřejmě bude jejich bezpečná návratnost: tedy hladká zábava, návštěvnost v kinech a později pravidelná recyklace snímku na televizní obrazovce. Hrozí, že Krasosmutnění bude asi takovým “navázáním” na Postřižiny jako je Sedláčkovo Dědictví aneb Kurva se neříká “pokračováním” snímku Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág: tedy rozmělněním a nechtěnou karikaturou. Spíše než o důstojnou poctu Bohumilu Hrabalovi v roce jeho nedožitých stých narozenin tak snadno může jít o jeho ostudný výprodej pod cenou... 
 
 
 
Poznámky:
1) O spolupráci s Menzelem Hrabal říkal, že “jsme si to neustále vyměňovali... že vždycky já jsem napsal tu povídku, on ji doplnil, dal mi ji, já to opsal a zase jsem něco při tom doplnil, takže jsme si neustále takhle dialekticky vysoustruhovávali ten literární text, až jako byl hotovej. A když byl ten literární text hotovej, tak jsem tady v Kersku napsal scénář literární za tři dny” (Spisovatel Bohumil Hrabal, editor Tomáš Mazal, Torst, Praha 2006, str. 177, 179).
2) Třeba Ivan Herfurt si v knize Zlatý fond světové kinematografie (Horizont, Praha 1986) libuje, že “není film Ostře sledované vlaky subjektivně vytržen z historického, ani společenského kontextu. I když ne ve všech sekvencích režisér zvládl funkční propojení absurdních prvků” (str. 271).
3) Na rozdíl od Kamila Činátla, který soudí, že “Menzel poskytuje alibi nedůstojnému přijetí normalizačních podmínek existence” a že “z hrabalovských postav se stávají zploštělé postavičky, zaměnitelné s osazenstvem průměrné normalizační hospody” (Cinepur č. 69/2010), Josef Škvorecký byl roku 1982 naprosto jiného názoru. Pochopil, že vzhledem k “normalizačním” limitům dosáhl Menzel třeba v Postřižinách maximum možného. I když přímých narážek je ve filmu jen pár (“jen aby se lidem nezkrátilo myšlení, lidem nezkrátila práva”, říká strýc Pepin o nových časech), celý příběh je nenápadnou, ale o to působivější oslavou svobody a konvencím se vymykajícího činu. Postřižiny nejsou jen “žena, pivo a vepřové” (Antonín Tesař v A2 10/2014), dílem, které “redukuje oblast fantazijní touhy na sféru tělesných požitků” (tamtéž). Škvorecký si všiml, že tento film rozhodně není “lehkou komedií”, nýbrž oslavou “sexuální lásky” (s důrazem na obou slovech), “freudovským manifestem” (mj. scéna s lezením na komín) a že zabijačková scéna určitě není prvoplánovou “chválou obžerství” a pokud je "sakralizována" (Činátl), jde spíše o “černou a umaštěnou mší” (o tom, že celá zabijačka je úplatkem ani nemluvě). Škvorecký se nebojí až extatického tónu: “A tak můj mladý přítel, teď už ve středních letech – přítel, kterému už není dovoleno se ke mně znát –, docílil vítězství nad tmáři. Je na ně příliš mazaný, příliš chytrý. Jeho nechytí. (...) Bože můj! Hříčka! Lehká komedie!” (Josef Škvorecký: Nejdražší umění a jiné eseje o filmu (Book and Cards, Praha 2010, str. 233 – 236).
Současně ovšem Škvorecký Menzelovu povolnost vůči režimu ironizoval v postavě přizpůsobivého režiséra Wenzela z románu Příběh inženýra lidských duší. 
4) Menzelovým adaptacím Hrabala se věnuji v připravovaném článku. Nepřímo v něm polemizuji s texty Kamila Činátla (Menzelův Hrabal v Cinepuru č. 69/2010), Kamila Fily (Už nastavovali zrcadlo? v Cinepuru č. 49/2007), Antonína Tesaře (Ženy, pivo, řízky. Laskavé idyly Jiřího Menzela v A2 10/2014) a jiných kritiků, kteří jsou přesvědčeni o “kýčovitosti” a “laskavém humoru” Menzelových adaptací, jejich “lyrické banalizaci” Hrabalova díla.
5) Jen malou náplastí byla divadelní inscenace Hlučné samoty, kterou Evald Schorm režíroval v Divadle na zábradlí roku 1984.
6) Jde o snímky režisérů Petra Kolihy (Něžný barbar, 1989, scénář Václav Nývlt), Dušana Kleina (Andělské oči, 1994, scénář Václav Nývlt a Dušan Klein) a Věry Caisové (Příliš hlučná samota, 1995, scénář Věra Caisová).
7) Ostatně o mnoha vážných a tragických tónech a akcentech nemůže být pochyby nejen v Hrabalově díle, ale svědčí o nich autorova oblíbená četba a filmy. Spisovatelé jako byli Louis Ferdinand Céline, Ladislav Klíma, Bruno Schulz, Isaak Babel, James Joyce či Franz Kafka rozhodně nepatřili mezi vyhlášené optimisty, výrobce “hřejivých” textů, a jeden z Hrabalem nejvíce obdivovaných filmů, Viscontiho Smrt v Benátkách, je pln osudovosti, marného toužení a smrti.
8) Z řady nabízejících se citátů, vystihujících charakter Hrabalových próz, vybírám alespoň několik citátů z Emanuela Frynty. “Fundamentem jeho díla jsou konkrétně poznané živé jednotlivosti, v nich je zakotveno a z nich roste všechno další. Prvotně se nechává vést tou obecně lidskou intuicí a imaginací, pro niž řeč je stálou, nezbytnou a svobodnou funkcí života, výsledkem i strůjcem blízkosti mezi lidmi. K čemu je člověku jazyk a co s ním dokáže, co s jeho pomocí svede proti nepřátelským danostem údělu, to zajímá Hrabala v první řadě.” “Tyto povídky neagitují pro nějakou určitou věc, nepřemlouvají k jedné určité perspektivě, otřásají naopak sklerotickými určitostmi, prolamují perspektivní konstrukce zdánlivě definitivní (...)” “Ne jenom strach, hlavně úzkost je pod rozmarnými slovy a gesty Hrabalových postav, úzkost a chvění, které se chytá stébla pábení.” “Pošetilost, bláznovství, hra, jež má cíl v sobě samé – to je často to jediné, co Hrabalovy postavy mají, a přece i toto málo, i toto zdánlivě holé nic stačí, aby lidsky přečnívaly nicotu.” (Emanuel Frynta: Eseje, Torst, Praha 2013, str. 239, 248, 253.)
9) Musel na ně kývnout i Jiří Menzel, který prý – počínaje Skřivánky na niti – míval u hrabalovských látek pocit, že “by to chtělo černobílý materiál”, ale točil v barvě (Muž, který zůstává. Rozhovor s Jiřím Menzelem, Carmen, Praha 1992).
10) Jiří Menzel: “Když je někdo dobrý řemeslník a něco v něm je, je to pak taky třeba umělec. A z toho řemesla je to cítit.” (Muž, který zůstává. Rozhovor s Jiřím Menzelem, Carmen, Praha 1992, str. 57.) Důležité je však ono slovo "třeba", které znamená "může být"...

■  Přečteno 2203x