Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Olga dnes

Oto Horák / 18.6. 2014

Olga dnes

Přiznám se, že v žánru dokumentárního filmu dávám přednost snímkům, věnovaným neznámým lidem nebo nějakému obecnějšímu společenskému problému. Portréty známých osobností většinou inklinují k adoraci, patosu, méně často potom ke stejně křečovité „demytizaci“. Forma bývá zpravidla velmi prostá: udělá se řada rozhovorů s lidmi, kteří dotyčnou osobnost znali, výpovědi se nasekají nadrobno, zamíchají, jako koření přidá nějaký ten archivní záběr – a film je hotov. Zpravidla se pak takový výrobek, dobře využitelný a většinou de facto určený televizi, podobá jeden druhému jak vejce vejci. Dozvíme se z něj obvykle, že hlavní hrdina byl „fajn“, ale měl nějaký životní problém, „třináctou komnatu“ (Vladimír Neff promine).
Miroslav Janek (spolu s Pavlem Kouteckým, jenž v průběhu natáčení zemřel) dokázal už v Občanu Havlovi – zvlášť pak v jeho nezkrácené verzi –, že výše popsaný mechanicky přejímaný recept akceptovat nehodlá. “Svědci” a “chvalořečníci” nedostanou takřka prostor, archivní cizí materiál je užíván jen výjimečně, snímek je sestaven ze záběrů, speciálně s hlavním hrdinou v „záři reflektorů“ i zákulisí během let natočených. A Václav Havel ve filmu sice působí sympaticky, ale nikoli jako čítankový velikán: na to je v díle příliš mnoho humoru, hravosti a paradoxů.
U filmu Olga, který na Občana Havla přirozeně navazuje, musel režisér zvolit poněkud jiný přístup. Hrdinka filmu již není více než dvacet let mezi živými, takže bylo třeba vystačit si s archivy a svědectvím žijících osob. Janek klade důraz na autentické filmové záběry – z doby disidentství hlavně z produkce Originálního videojournalu – a fotky, které ve svém úhrnu vytvářejí jednotnou, soudržnou a sevřeně působící fakturu snímku. A hlavní hrdinka vychází tvůrcům snad ještě sympatičtěji než její manžel. Nemáme však pocit, že by nám nějaké nepříznivé zprávy o hrdince byly zatajeny, prostě nic podobného – myslím relevantního (tedy nikoli třeba zpožděný ranní “restart”) – zřejmě neexistuje. Přesto by se Olga Havlová, pokud by film mohla vidět, asi dožadovala nějakých stínů na svém portrétu.
Film Olga má dva velmi svérázné antihrdiny. Jeden je shodný s Občanem Havlem: je jím Václav Klaus. Byť se v Olze objevuje jen v kratičké scénce, samolibost a ješitnost je patrná v jeho chování natolik zřetelně, že nepotřebuje žádné přidané komentáře. Olgu a Václava Havlových nejvíc odlišuje od Klause právě ta vlastnost, která možná polidštila člověka: schopnost sebereflexe.
Druhý antihrdina je ještě nenápadnější: není totiž ve filmu jako antihrdina vůbec reflektován. A přece jím reálně byl. Jde o Jima Čerta, který jako divoký harmonikář a zpěvák vystupuje na mnoha záběrech z Hrádečku, Hrobky aj. Jak je obecně známo, aktivně donášel na své disidentské a undergroundové přátele. Na tomto případu se znovu ale ukazuje, jak skutečný lidský charakter je složitý a protikladný: ti, kteří znají Jima Čerta z polistopadového období, vědí nejen, že své selhání veřejně dlouho pořádně nepřiznal, ale také, že prokazuje v osobním životě obětavost ne úplně běžnou. Mnozí z těch, kteří přicházejí s Jimem do styku, tvrdí, že si neokázale, tiše a úporně svou vinu odpracovává...
Film Olga naštěstí není pouhou informací o jedné pozoruhodné ženě a prostředí, ve kterém žila. Je příležitostí k úvahám nad určitými vlastnostmi a hodnotami, které mají nadčasový význam.
Jednou z nejdůležitějších je odvaha. Olga měla tuto vzácnou vlastnost v povaze a zřejmě by ji osvědčovala i pokud by nespojila svůj život s Václavem Havlem. Olžina pohostinnost a přátelskost měla svůj nutný a logický doplněk v její přímosti a jisté urputnosti, s níž si stála na svém v tom, co pokládala za správné. O této odvaze příbuzné vlastnosti se přesvědčili mnohokrát nejen estébáci, ale i jistí disidenti, kteří jí v něčem nesedli. Olga byla velmi tolerantní žena, ale její tolerance měla jasné a nepřekročitelné hranice. Navíc její věcnost odhalila jakoukoli frázovitost a „koženost“ projevu i u dobrých přátel, jak to máme ve snímku Olga možnost pozorovat na příkladu rozhovoru se Zdeňkem Urbánkem.
Nicméně především jde o tu odvahu a stání si v poznané pravdě. Ve společnosti, v níž bylo, je a zřejmě i bude této vlastnosti jako šafránu, její výskyt nikdy nelze přecenit. Můžeme mít třeba sto a jednu výhradu k Magorovi a Lanďákovi, nebudeme popírat, že občas byli obtížně snesitelní a nadměrně sebestřední a exhibicionističtí, ale v rozhodujících chvílích se zachovali jako chlapi. Na rozdíl od drtivé většiny jejich “hodných” kolegů a (bývalých) přátel, kteří se preventivně předposrali.
Druhým podstatným okruhem vlastností, o kterých film Olga působivě vypovídá, je schopnost se bavit, nenechat se vykolejit, vykořenit, život nebrat smrtelně vážně. Obraz různých oslav, zábav, slavností a her, které film Miroslava Janka zachycuje, je pro dnešek neméně inspirující než vzpomínaná odvaha. Pro dobu, kdy pro samé pachtění za úspěchem, kariérou a ziskem, nezbývá mnohým lidem čas na žití života, hledání radosti, sounáležitosti a společné cíle, za něž se nikdy neplatí penězi...
Olga naprosto nechtěla být "první dámou". Jestliže Václav Havel prezidentem být chtěl i nechtěl, ale přece jen zřejmě více chtěl (a podle toho se rozhodl), Olga svou funkci převzala jako vlastní oběť, ale současně i jako zodpovědně pojímaný úkol. A znovu patřila k těm vzácným jedincům, kterým "funkce" vůbec nestoupla do hlavy, kteří se nezměnili. Zůstala tou dělnickou holkou ze Žižkova, jež si nejlépe rozuměla s lidmi, z jejichž prostředí vyšla.
Píseň skupiny Pink Floyd Time, kterou měla Olga ráda, a která nás doprovází při závěrečných titulcích filmu Miroslava Janka, může tedy plynule přejít v zamyšlení, co znamená příklad Olgy Havlové dnes...

  Přečteno 1450x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)