Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Byla jednou jedna česká atletka. Skoro do třicítky nedosáhla žádného medailového úspěchu. Poté začala porážet své soupeřky rozdílem třídy. Stala se mnohonásobnou mistryní světa a světovou rekordmankou v běhu. Do širší evropské špičky se ve zralém věku probojovala díky obrovským tréninkovým dávkám a nezměrnému úsilí. Aby se stala světovou jedničkou, k tomu bylo potřeba něco víc. Dostala se do střediska vrcholového sportu, kde jí byly naordinovány anabolické steroidy. Na začátku osmdesátých let to byla obvyklá praxe nejen v socialistických státech, kde sport řídil ke své větší slávě stát, ale i v řadě kapitalistických zemí, v kterých byla „péče“ o sportovce decentralizovaná a měla prvky soukromého byznysu. Jaké pocity měla naše běžkyně, když dostávala dopingové injekce, nevíme. Vše podřídila sportovnímu úspěchu. Mnoho lidí bylo na její tituly hrdé. Někteří škodolibě upozorňovali na její příliš vyvinuté svalstvo a říkali o ní, že je chlap. V roce 1984 se kvůli bojkotu olympijských her v Los Angeles, které svým satelitním zemím nařídil Sovětský svaz, vrcholu své kariéry nedočkala. Nesmyslné rozhodnutí, z kterého byla jistě upřímně nešťastná, hlasitě obhajovala v televizi. I jinak byla vůči systému, který ji umožnil sportovní kariéru, okázale loajální. "Jako správný socialistický sportovec jsem ovšem věděla, že musím něco běžet, když už jsem vycestovala“, komentovala třeba své výsledky. Ještě několik let po překažené olympiádě se pokoušela sportovat na vrcholné úrovni, ale pronásledovala jí zranění, oficiálně zad a achillovky, neoficiálně navíc štítné žlázy, přičemž se předpokládal vliv častého nasazování a zase vysazování anabolik. Kvůli své sportovní kariéře se atletka nevdala a neměla děti. Po skončení kariéry se věnovala trenérské práci. Se svými svěřenkyněmi měla střídavé úspěchy, jednu z nich dovedla až k titulu mistryně světa. Pravděpodobně bez podpůrných prostředků. Bývalá běžkyně dodnes trénuje atletický dorost a brání se občasným nařčením z dopingu.

Takhle nějak by mohla třeba vypadat synopse příběhu o úspěšné atletce, která neběhala pro peníze, ale z ctižádosti a kvůli slávě své země. Která vzbuzuje dodnes obdiv pro svou vůli, ale také pochybnosti nad neschopností říci „ne“, nebo se alespoň k této neschopnosti zpětně přiznat.
Mohl by z toho při dostatku prostředků, uměleckých vloh a štěstí být dobrý a potřebný film. Ať už dokumentární (což by asi narazilo na problém souhlasu dotyčných osob), nebo – při jistých posunech k fiktivnosti – hraný...

Režisérka Andrea Sedláčková se ve svém filmu Fair Play rozhodla věnovat tématu dopingu v podmínkách socialistického sportu 80. let. Současně se ovšem (spolu s herečkou Aňou Geislerovou) v časopiseckém rozhovoru přiznává – přesnější by bylo možná napsat chlubí –, že se o sport vůbec nezajímá. To je ovšem rozhodnutí zcela respektovatelné, mizerná však kvalifikace pro film se sportovním tématem.
Sedláčková ovšem tvrdí, že ji na příběhu spíše zajímaly morální otázky, s používáním dopingu spojené. Zabývala se prý „otázkami svobody rozhodování, cti, sebeúcty. Nechtěla jsem vytvořit ideologický pamflet, ale film o lidské důstojnosti.“ Dobrá, dejme tomu.
Bohužel scénář filmu (Andrea Sedláčková ve spolupráci s Irenou Hejdovou) – prý mnohokrát přepracovávaný – účinné kladení takových otázek znemožnil. Přitom bych řekl, že některé scény, přímo se týkající sportovního zákulisí, patří ve výsledném díle k těm lepším. Je znát, že režisérka vyzpovídala (prý pod zárukou anonymity) trenéry a lékaře, kteří měli atlety tehdy „na starosti“ a vědí „jak to chodilo“. Vyjádření trenéra Jarmily Kratochvílové Kváče „běhala i v bazénu s vodou nad kotníky, s pneumatikou, s nasazenou vojenskou protiplynovou maskou a oblečená do vesty těžké devět kilogramů“, přesadila režisérka doslova a do písmene do svého filmu.
Co je to však platné, když se ve scénáři předepisuje, že atletka Anna (Judit Bárdos) neměla o faktu, že anabolika užívá, ani tušení, a když posléze zjistí skutečnost, rezolutně jejich braní odmítá. (Skoro okamžitě po jejich nasazení má dívka závažné zdravotní potíže, což také není příliš pravděpodobné a působí v příběhu silně účelově.) Úplným nesmyslem potom je, že by místo trenéra (případně lékaře) píchala anabolika atletce doma její matka Irena (Aňa Geislerová), také bývalá sportovkyně (tenistka). Pomocí této dějové krkolomnosti se však může rozehrát konflikt o to, zda píchat „čistý“ vitamín B či „zabiják“ s romantickým názvem Stromba. Výkonnost atletky se přitom pohybuje jak na houpačce, podle toho co právě užívá. Nepřekvapí ani, že trenér Bohdan (Roman Luknár) je nesnesitelný protiva a diktátor, bojící se o své místo (překvapilo by to však v realitě), sportovní lékař (Ondřej Malý) výstavní exemplář „slizouna“...
Kritika socialistického sportu a dopingu by byla ovšem zřejmě pro režisérku malým cílem a tak přidává do příběhu „nezbytné“ ingredience, disidenty, emigraci a estébáky. Andree Sedláčkové (mimochodem ročník 1967, takže by to mohla pamatovat) přitom nevadí, že aktivních disidentů bylo začátkem osmdesátých let několik stovek, jejich svět byl od života ostatních lidí takřka hermeticky oddělen (až na výjimky se chartistům všichni vyhýbali) a se světem sportu se neprotínal vůbec. (Mezi disidenty nebyl ani jediný bývalý, natož současný vrcholový sportovec.) V českém filmu bude ostatně brzy chartistů víc než v celém bývalém Československu...
Ve filmu Fair Play atletčina matka pyká za nějaké minulé politické hříchy a dělá uklízečku. (Je skoro zbytečné dodávat, že mezi bývalými sportovci Československa takový případ není znám...) Stýká se s přítelem chartistou Křížem (Roman Zach), samozřejmě klaďasem až na půdu, kterému opisuje samizdaty. Irenin bývalý muž a dívčin otec je navíc emigrantem. O emigraci začne uvažovat i ona a chystá se k tomu přemluvit dceru atletku (kvůli tomu, aby se dostala na olympiádu a mohla emigrovat jí dokonce začne znovu píchat Strombu!). A aby toho nebylo málo, k emigraci se rozhodne i celá rodina chlapce, do kterého se Anna zamiluje. Nepopírám, že problém emigrace zasahoval do mnoha rodin v období tzv. normalizace (včetně samotné režisérky Sedláčkové), ale čeho je zkrátka moc, toho je příliš.
Zcela banálně je pojednáno už beztak notně otřepané estébácké téma. Hlavní zloduch (Igor Bareš) se různými způsoby pokouší zlomit Irenu, aby podepsala závazek spolupráce. Ve filmu jsou přitom podobné nesmysly jako, že estébáci vylákají nebohou ženu pozvánkou k rentgenu a zatímco je snímkována, dostanou se do převlékárny a okopírují ji klíče od bytu. (Chudáci nebyli schopní si jinak otevřít zámek...) Jelikož se – po čase “na rozmyšlenou” - Irena „pochlapí“ a být donašečkou odmítne, nezbývá estébákům nic jiného než ji zabavit „protistátní“ tiskoviny a poslat ji k soudu, který ji vyměří 18 měsíců nepodmíněně. Je pravda, že několik lidí v tehdejším Československu sedělo za opisování samizdatů, ale v daném kontextu, nátlaku na matku, stýkající se občas s jediným disidentem a která je dcerou velmi nadějné olympioničky, jde o velmi nerealistickou dějovou konstrukci. Ve filmu nemůže chybět ani zlovolná nechuť úřadů přidělovat výjezdní doložky do kapitalistické ciziny...
Vše vrcholí rádoby pointou, ve které se z rádia Svobodná Evropa dozvídáme, že sportovci Československa budou olympiádu bojkotovat. Anna tudíž ani nemusí být smutná, že se na ní nedostane. Beztak ovšem už předtím perfidnímu sportovnímu funkcionáři a trenérovi vmetla do očí, že tam nepojede. Rád bych slyšel o jediném podobném případu – kdykoli a kdekoli. Ve filmu však takové neživotné a vykalkulované gesto působí – pro někoho – patřičně a efektně.
Všechny postavy jsou tak špatně napsané, že na to doplácí i poctivě se snažící herci. Nemám na mysli ani tak představitelky atletek (Judit Bárdos a Evu Josefíkovou), ale především Romana Luknára, Ondřeje Malého a Igora Bareše, podávající výkony hluboko pod své možnosti. V největší míře to však platí o Aně Geislerové, předvádějící možná nejslabší kreaci celé své herecké kariéry. Ani mimořádně disponovaná a variabilní herečka jako by si nevěděla rady s papírem šustícími dialogy a psychologicky nepřesvědčivou hrdinkou.
Přitom čistě řemeslně je snímek Fair Play dílem pečlivě připraveným a solidně provedeným. Rekonstrukce 80. let je přiměřeně zdařilá, peníze, vložené do tohoto koprodukčního projektu, jsou na něm znát. Vzhledem k úrovni scénáře je to však platné asi tak jako mrtvému zimník.
Kdybych o filmu nepsal, ale komentoval jej pouze ústně při odchodu z kina, asi bych si vystačil s jediným slovem: „Blbost!“
Jelikož je tomu jinak, budu diplomatický a opravím se. Film Fair Play se tvůrcům krutě nezdařil. Vzniklo něco jako antikomunistický kýč se zbytečným, oprýskávajícím sportovním nátěrem. Podobné filmy tvoří skoro zrcadlový protějšek normalizačního kýče. Že vznikají i 25 let po změně režimu není dobrá zpráva...
Složité téma dopingu ve sportu si zaslouží neschematické, ambivalentnost problému zachovávající zpracování. Skandály posledních let dokazují, že nejde o historicky překonaný jev, a už vůbec ne o specifikum státně dirigistických systémů osmdesátých let.

■  Přečteno 3299x