Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Poté, co jsem zhlédl film Götze Spielmanna Říjen listopad, uvažoval jsem nejen o jeho ději a způsobu, kterým je natočen. Kladl jsem si – nikoli poprvé – otázku, proč některé filmy mají větší ohlas než jiné, proč jedny sbírají ceny, zatímco druhé (třeba i Říjen listopad) nikoli. A zda takový úspěch odráží skutečně kvalitu a podnětnost filmu, či je spíše výrazem pověr a předsudků, s kterými se k dílu přistupuje...

Někteří režiséři si myslí, že musí na sebe hlasitě upozorňovat. Pokud ne přímo na vlastní osobu - což je na rozdíl od jiných oblastí “kulturního” showbussinesu zatím spíše výjimkou –, tedy alespoň na své dílo. Začíná to námětem, scénářem. Příběh by podle jistých tvůrců měl být co nejvíce překvapivý, nebo rovnou šokující. Vhodnými ingrediencemi do filmu se jeví brutální násilí a sex, pokud možno prezentovaný v co nejvíce explicitní podobě. Násilí, tragické zvraty a živočišný sex jsou samozřejmě součástí lidských životů a není důvod se jim tedy vyhýbat ani ve filmu. Nikdy by však neměly být režisérovou pohodlnou berličkou, s pomocí které se snaží zakrýt nemohoucnost vyprávět příběh bez laciných a “kontroverzních” efektů, neschopnost obstát v konkurenci bez "křiku". Snaha o šokování diváků se v dnešní době vesměs stejně míjí účinkem. Za situace, kdy si kdokoli na internetu může vyhledat záběry reálných hrůz a zvěrstev, havárií, rozdrcených mrtvol, mučení a poprav zajatců, jsou senzace s “provokativním” obsahem hraných filmů krátkodeché – a směšné.
Jinou, sofistikovanější strategií k vytvoření image “avantgardního” tvůrce jsou formální zvláštnosti, extravagance. Opět: netvrdím, že hledání nových metod, postupů, využívání nabízejících se technických možností při natáčení audiovizuálních děl je a priori špatné. Naopak, mohl bych uvést desítky filmařů, kteří si našli vlastní osobitý filmový styl i prostředky, mnohdy i velmi neortodoxní. Známe to ovšem v životě: většinou brzy poznáme, zda někdo “podivínem” je, či si na něj pouze hraje... Lze si nabarvit vlasy na modro. Ale vzbuzuje to podezření, že tím dotyčný chce zakrýt pocit fádnosti života a své velice tuctové názory. Nejistotu, nedůvěru v sebe.
Kamerou lze švenkovat tam a sem. Střídat nejroztodivnější úhly, dívat se na hrdiny z úrovně země či ptačí perspektivy. Lze se s kamerou někomu přilepit na zátylek či ji jen postavit a snímat celé minuty zeď. Filmař se může vyžívat na co nejčastějších či nejméně očekávaných střizích, nebo se naopak opájet tím, že zvládne půlhodinové záběry.
Může ovšem také pracovat s kamerou nenápadně, tak, že na ní neupozorňuje, že jí divák ani nevnímá. Může pracovat se střihem jako funkčním předělem, pomlkou, obdobou odstavců či kapitol v knize.
Režisér může upozorňovat na “vyprávění” samotné, na jeho umělost. Může pohrdat logikou příběhu, “psychologismem”, vytvořit nejdivočejší dějovou strakatinu. Nebo příběh zredukovat na minimum. Může ale také usoudit, že jde o vlamování se do otevřených dveří. A věnovat se co nejpřesnějšímu a nejpůsobivějšímu převedení příběhu a tématu do obrazů, mateřského jazyka filmu. Neurčité se při tom stává určitým. Dochází ke konkretizování – potvrzování či vyvracení – našich evokativních konceptů. Vzniká autonomní objet d´art.
Film je epické umění (výjimky potvrzují pravidlo) – a režisér zkrátka storyteller.

Rakouská kinematografie se v posledních dvou desetiletích může pochlubit řadou výtečných filmů. Nemám v této souvislosti ani tak na mysli snímky Michaela Haneka a Ulricha Seidla (z nichž některé byly výrazně přeceněné), či film Michael (2011) Markuse Schleinzera, nýbrž spíše Pannu (1999) Diega Donnhofera, Boj (2003) Ruth Mader, Otcohru Michaela Glawoggera (2009), Lurdy (2009) Jessiky Hausner či snímek Dýchat (2011) Karla Markovicse. A tři výborné filmy Götze Spielmanna: Antares (2004), Odplata (2008) a Říjen listopad (2013). A právě ten posledně jmenovaný měli čeští diváci nedávno možnost vidět na 21. Dnech evropského filmu.

Rakouský režisér Götz Spielmann určitě není žádným názorově antikvárním, konzervativním tvůrcem, který by se vyhýbal palčivým tématům. Ve filmu Antares je erotika traktována velice otevřeně, v Odplatě nechybí násilí, ve snímku Říjen listopad sledujeme dlouhé umírání nemocného muže. Současně ovšem režisér jakýkoli dramatičtější či “voyeurský” prvek zasazuje do přediva vztahů jednotlivých postav, jejich všedních “pohybů”, odpozorovaných detailů chování, ale i širšího společenského komplexu.
Ve filmu Říjen listopad ztvárnil režisér vztah dvou sester s odlišným profesním uplatněním. Sonja je úspěšnou filmovou herečkou, ale kromě značného pracovního vytížení se potýká i s občasnou nutností odmítnout nabídky, které neodpovídají její představě důstojné filmové role. V osobním životě se po rozchodu s ženatým mužem spokojuje se zjevně krátkodobým flirtem se sympatickým hereckým kolegou. Sonjina sestra Verena se stará o malý alpský hotel a současně o nemocného otce. Žije s hodným, ale nepříliš vzrušujícím mužem, pocity nespokojenosti se snaží překlenout tím, že naváže vztah s místním doktorem. A otec, stižený beznadějnou srdeční chorobou, zatím pomalu umírá. K tomu se navíc ukáže, že z biologického hlediska je otcem jen jedné ze sester... Odcizení a nedorozumění mezi Sonjou a Verenou se podaří překonat až tváří v tvář otcově smrti.
Spielmann vypráví nepříliš komplikovaný, jednoduchý příběh. Konfigurace postav je brzy daná, zřejmá a s výjimkou zmíněného zpochybnění otcovství se nestanou žádná překvapení. Charaktery postav jsou konzistentní, jejich chování logické, děj přehledný, lineárně rozvíjený, bez časových přeskoků a flashbacků. To, co ve filmu vidíme, je příběh sice ne zcela obvyklý, ale rozhodně nijak výjimečný. Nikde žádné výplody bujné fantazie, nikde syžet vydaný napospas momentálním, neukázněným, disparátním nápadům.
Kamera na sebe ve Spielmannově filmu nijak neupozorňuje. Přitom je ryze filmová, žádný televizní (sitcomový) systém “pohled” – “protipohled”: při rozhovoru obvykle vidíme oba aktéry a pravidlo osy není obětováno. S tím souvisí převaha celků, menší množství polocelků a jen vzácně využité detaily. Střih filmu je taktéž převážně nenápadný, byť v několika sekvencích možná trochu předčasný: ačkoli se ještě nevyčerpal potenciál situace, scéna je utnuta. Přesto je navazování vcelku plynulé, nevznikají příliš patrné “švy”...
Celkově lze snímek Götze Spielmanna Říjen listopad hodnotit jako ukázku filmového díla, jehož cílem je vyprávět podnětný příběh. Prostředky, které jsou k vyprávění použity, se podřizují cíli. Tvůrci jde o klasickou, tradiční naraci, v níž formálním úkolem je výběr nejvhodnějšího materiálu a jeho adekvátní úpravu. Péče, jež je formální stránce věnována, není předváděna na odiv, je považována za cosi samozřejmého. Mistrovství filmového tvaru je dosaženo možná těžce, ale výsledek působí lehce. Forma slouží obsahu, vytváří spolu nedělitelný, uměřený celek.
 
Jednou z nejčastějších, nejvíce akceptovaných pověr, týkajících se kulturní historie a umění, je idea nepřetržitého pokroku, spočívající ve vymýšlení nového, něčeho “co tu ještě nebylo”.  Jenže ono už tu všechno bylo. Nihil novi sub sole. Pokud dnes někdo “vynalezne” něco nového, můžeme si být téměř jisti, že na to už někdo přišel – a nápad použil, či zavrhl jako zbytečnost, hloupost.
Staří čínští, japonští, arabští nebo indiánští umělci neměli ambice přispět převratným objevem do dějin svého oboru. Měli ambici se svým obdivovaným a milovaným předchůdcům a učitelům alespoň přiblížit, nebo – pokud jim budou múzy milostivy – se jim vyrovnat. Přesto plni pokory usilovali o dokonalost. A vytvořili kvintesenciální sloh, který nepodléhá zubu času. Adresát umění je v něm plnoprávným partnerem, který může odvodit neviděné z toho viděného, posoudit celek na základě vzorku...
Odhoďme pověry a předsudky, idées fixes. Objevujme staré. A při nové tvorbě sledujme jako dobří zvědové staré stopy, otisky šlépějí předchůdců...

■  Přečteno 1873x