Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nedávno, 1. dubna, se dožil 85 let Milan Kundera. Je považován – spolu s Bohumilem Hrabalem – za největšího českého prozaika druhé poloviny 20. století a množství textů a obrazových připomínek, které výročí přináší (u nás i ve světě), tomu odpovídá. Jsou však převážně – ať už přiznaně či nikoli – oslavné. Ambicí tohoto textu je být jiný, kritický.

I.

Milan Kundera je nejznámějším českým spisovatelem vůbec, jediným “světovým” (pokud nepočítáme Franze Kafku, kterého si přivlastňuje leckdo, ale jenž se zajisté za českého spisovatele nepovažoval). Známost nebo sláva jsou kategorie, s kterými nemá smysl polemizovat, zpochybňovat je. Prostě se to tak dotyčným poštěstilo: nemenší zásluhu než jim samým lze často připsat shodě okolností a dobové “atmosféře”. Lákavý úděl “vejít do historie” (byť leckdy jen lokální a na omezený čas) je přitom rozporuplný, dvojsečný, zda při něm převažují pozitiva či negativa je věcí názoru a konkrétního případu. Jinak je tomu s uměleckou významností, či chcete-li velikostí. Ta není dána tím, že “jsme se to přece učili ve škole”, že to “o něm říkají”, nýbrž prozkoumáním, srovnáváním, přezkušováním a přijetím takových či jiných charakteristik. Čtenář (v případě spisovatelů), posluchač (v případě hudebníků) či divák (v případě filmařů a výtvarných umělců) musí pod všeobecný autoritativní soud dát pomyslné osobní razítko, ručit za něj.
Málokterý český spisovatel má tolik nadšených obhájců i nemilosrdných kritiků jako Milan Kundera. Jeho obhájci argumentují mj. tím, že když nějakého našeho spisovatele svět “uznal”, “ocenil”, měli bychom být na něj patřičně hrdi. Pokud nejsme, jde o projev závisti, “čecháčkovství”, naší národní vlastnosti “neodpouštět úspěch”. S takovými obviněními se ovšem obtížně polemizuje. Jak chcete prokázat, že úspěch Čechů v zahraničí vás těší? Jak vysvětlit, že musíte být vnitřně přesvědčen, že tento ohlas není laciný, nepoctivě dosažený, přehnaný, vzniklý omylem atd.
Kolem sebe přece vidíme spoustu lidí, kteří mají úspěch, ale kterých si nemůžeme vážit. Proč by tomu v umění mělo být jinak?

II.

Někteří odpůrci Milana Kundery ovšem nezapřou svou předpojatost. Třeba Milan Jungmann či Ladislav Jehlička spisovatelovým obhájcům nahrávali na smeč tím, že ve své razantní kritice zdůrazňovali údajnou “pornografičnost”, perverznost a “nemorálnost” Kunderova díla. Každý, kdo se jen trochu orientuje v moderní literatuře, musí ovšem uznat, že knih, které by se podobně daly charakterizovat, by byl takřka nekonečný seznam a v mnohých z nich (namátkou uvedu jen Americké psycho Breta Eastona Ellise či Piercing Rjú Murakamiho – o “cool” dramaticích ani nemluvě) se spojuje sex a násilí - a konkrétně na ženách - způsobem a s explicitností, jaká se v Kunderově díle nenajde. Podobné apriorní výtky (převážně z osmdesátých let) – jakkoli i ony mohou mít racionální jádro – často odhlížejí od otázky funkčnosti a jsou už poněkud překonané.
Kundera dnes vzbuzuje kontroverzi spíš svým postojem k zemi, kde se narodil. Fakt, že spisovatel zůstal žít ve státě, do kterého emigroval, případně že začal psát francouzsky, lze akceptovat bez problému. To, že svou bývalou vlast nenavštěvuje buď vůbec nebo jen tajně, inkognito, je už určitým projevem podivínství, dá se však připsat na vrub spisovatelově až přepjatému odporu k roli veřejné osoby. Kunderovo odmítání svolit k českým vydáním svých knih lze obhájit mnohem obtížněji. Týká se přitom nejen překladů nových francouzsky psaných románů, ale třeba i románů Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění, jež spisovatel vytvořil ještě v češtině. (Překlady do desítek jiných jazyků přitom Kundera povoluje, ačkoli “kontrolu” - kterou prý nad cizojazyčnými převody vyžaduje - nad nimi má ještě menší...)
Neshody panují i v otázce spisovatelovy komunistické minulosti. Kunderovi obhájci tuto část jeho života buď opomíjejí vůbec, nebo spisovatelovy veřejné postoje a literární projevy bagatelizují či vykládají jako “reformní”, případně dokonce “odvážné”. (Vybírají si přitom dílčí Kunderovy “hereze”, jako byla obrana Rainera Marii Rilkeho či básníkova “práva” na smutek v poezii.) Vznesené obvinění z udání agenta-chodce, pilota Miroslava Dvořáčka, jakkoli nedostatečně dokumentované, je odmítáno s emocionálním přesvědčením typu “nevěříme, že by to udělal”. Za všechny podobné uveďme výrok Arnošta Lustiga: "Kundera je můj kamarád a dal bych za něj pravou ruku, že to není žádný udavač." (Ještě více omezenou hodnotu mají i takto motivované „solidární“ hlasy mnohých světových spisovatelů, kteří se s ním - nebo pouze jeho dílem - seznámili po jeho emigraci...) Na druhé straně výčitka, že se Kundera v první polovině sedmdesátých let nepovažoval za disidenta (a odmítl publikovat třeba v samizdatové edici Petlice), je nepatřičným, nesmyslným nárokem. Normalizačnímu režimu krok vstříc neudělal.
Kundera sám pak nahrává svým odpůrcům tím, že své literární dílo dělí na to, “které uznává” a to, “které neuznává”. Spisovatel zajisté nemusí dát souhlas k publikaci knih, s jejichž myšlenkovou či uměleckou úrovní není spokojen. K celku spisovatelova díla však všechno, co vydal, respektive co se zachovalo a je k dispozici, beztak patří. Básnické knížky, ke kterým se dnes Kundera nezná (paján na Julia Fučíka Poslední máj přitom vydal ještě roku 1961 a sbírku Monology poslal na knihkupecké pulty v novém, upraveném znění ještě ve svých čtyřiceti letech) ukazují sice jistou “hladkou” literární obratnost, “nonšalantnost”, osvojenou “suverenitu”, ale i sklon k frázi, tezovitost a schematičnost myšlení. Generační druhové spisovatele (Pavel Kohout, Jan Otčenášek, Arnošt Lustig, Karel Šiktanc, novináři A. J. Liehm či Jiří Ruml, historik Josef Macek aj.) měli podobné – případně ještě horší - sklony k dogmatismu, podstatné je, zda dotyční tyto rysy svého psaní – stalinistickou “estetikou” takřka vyžadované – v pozdější tvorbě překonali.
Vezmeme-li však Kunderova díla, k nimž se hlásí, a ta, k nimž se dnes nezná, nápadně připomínají líc a rub toho samého přístupu k tvorbě. Vzývání románu jako “vyvolené” literární formy (přičemž povídky a dramata jsou jako méněcenné žánry nanejvýš tolerovány) a despekt k poezii je nejen odmítáním vlastní minulosti (kdy psal básně poplatné politickému systému), ale svědectvím manichejského pohledu na svět. Kundera totiž nezůstává u zavržení určité literární formy jako pro své umělecké sdělení nevhodné (na což by měl nepochybné právo), nýbrž obviňuje “lyrický stav ducha” (projevující se mj. tvorbou poezie) ze všech možných neplech, soukromým a sexuálním životem počínaje a vznikem a zločiny totalitních režimů konče (nejvýrazněji v románu Život je jinde, ale i v dílech následujících).

III.

Preferenci románu spojuje ovšem Milan Kundera s požadavky na jeho konkrétní podobu. Propaguje román “hravý”, “nevážný”, s esejistickými prvky (které pak logicky budou také “hravé”, “nevážné”, či alespoň tak čtenářem vyhodnocené) a z technického hlediska připomíná důležitost “hudebního” principu výstavby textu. Může v něm být dokonce – ale jen jako podřízená “součást”- jinak zapíraná a vysmívaná “poezie”.
Kundera se přitom odvolává na řadu svých oblíbených spisovatelů, z nichž ovšem někteří nesplňují prakticky žádná z uvedených kritérií. Třeba Kafka nevážný ani esejistický ve svém psaní nikdy nebyl, byť o něm zajisté platí, že jeho romány “jsou fází snu a skutečnosti, to jest nejsou ani snem ani skutečností” (což ovšem zase nepasuje na dílo autora těchto slov Milana Kunderu). U jiných spisovatelů má požadovaný princip “hravosti” či “esejistické” prvky v textu oproti Kunderovi výrazně odlišnou úlohu. Witold Gombrowicz je ve svých románech provokativně nejen “nevážný”, ale až groteskně “ztřeštěný” - a amatérsky v nich “nefilosofuje", nemudruje (i když tematizuje formu literárního díla). Hermann Broch sice román Náměsíčníci prokládá esejem o “rozpadu hodnot” a vloženým, nesouvisejícím příběhem, ale syžet knihy je naprosto vzdálen pouhé ilustraci explicitně vyjádřeného “poselství”. (Pro Kunderu jsou ovšem různé prvky u Brocha “nesjednoceny v polyfonii”...) Musilův román Muž bez vlastností je určitě velkolepým, ale nutně zhrouceným torzem, do racionální uzavřenosti prozaického tvaru u Kundery má ovšem daleko (o propastném rozdílu v kvalitě aforismů ani nemluvě). O tom, že další Kunderův oblíbenec Louis Ferdinand Céline se od něj svou metodou, spontánním, rozlévajícím se a přerývaným proudem řeči, rozezlenou dikcí, zásadně liší, lze těžko pochybovat. S Denisem Diderotem (a také Laurencem Sternem), jemuž vzdal Kundera mnohokrát poctu, bychom společné prvky jistě našli. Rozdíl mezi estetikou a myšlenkovým světem osvícenství a “galantního” 18. století a jejich dílčí imitací, koketerií s nimi, je ovšem markantní, patrný nejen odborníkovi na toto dějinné období. Také Kunderovo připomínání milovaného Leoše Janáčka zvýrazňuje jen rozdíly (např. v sevřenosti a hutnosti) mezi jejich přístupem k uměleckému dílu: moravský skladatel byl ve své době revoluční mimo jiné v tom, že své opery budoval po stránce hudební, námětové i syžetové jako otevřené struktury. (Srovnávat z hlediska formálního operu a román však beztak dává malý smysl...)

IV.

Nejnepříjemnějšími vlastnostmi díla Milana Kundery jsou bohorovná banálnost některých myšlenek, omezená výstižnost bonmotů (Karel Gott jako “idiot hudby, Gustáv Husák jako “prezident zapomnění” aj.) a scének - leckdy hraničící s nechtěnou naivitou - a ilustrativnost děje. Nejvýrazněji se to projevuje v Nesnesitelné lehkosti bytí (příběh Stalinova syna, úvahy o kýči a hovnu, Veliký pochod aj.) a Nesmrtelnosti (Goethe a Bettina, setkání Hemingwaye a Goetha aj.), patrné je však občas už v Žertu (Jízda králů aj.), v němž se ještě esejistické prvky tolik neosamostatňují (ačkoli už o něm psal Antonín Brousek, že je v několika pasážích “esejí”). Metoda sekundární ilustrace primárně a přímo řečeného (a někdy i přímo duplicita) mi u Kundery připomíná některé současné dokumenty (např. z produkce BBC), v nichž se o Spartakovi či dinosaurech nejen mluví a ukazují se místa, s nimi spojená, ale kvůli větší “názornosti” před námi lidé i monstra ožívají v hraných scénkách.
V řadě děl též Kundera zdůrazňuje fiktivnost vyprávění (vzpomeňme např. moment vzniku postavy Agnes na začátku Nesmrtelnosti). Jde o běžný literární trik, který může mít své opodstatnění a účinnost, pokud dochází k napětí mezi obecně vnímanou realitou a způsobem jejího literárního “posunu”, případně k variantnímu “opravování” textu (např. mistrovsky v O´ Brienově cyklu povídek z vietnamské války Co nosili s sebou). Častěji však bývá odhalování fikce jen apartní “postmoderní” ozdůbkou, pomrkáváním spisovatele, že není “včerejší” - bez čehož bychom se obešli. Rušit čtenářovi iluzi reality (jakkoli ten ví, že román realitou není) se nevyplácí ani Kunderovi: zatímco v Žertu máme před sebou ještě konzistentní literární postavy a členitý, avšak souvislý příběh, v pozdějších dílech jde často o samostatné výjevy a “platónské projekce”, s předváděnými pimprlaty, z nichž jsou nejvíce viditelné drátky, kterými jejich autor pohybuje. (“Tím není řečeno, že jeho hrdinové jsou loutky,” musí spisovatele příznačně zaštiťovat kritička Elisabeth Pochoda.) Tendence k “metaliteratuře” vede obvykle k přílišné konstruovanosti, “umělosti” zápletek i díla jako celku. A současně je důsledkem rozkouskovanost, nadužívání odboček, chybějící jednota děje (u Kundery poprvé v Knize smíchu a zapomnění) a “chladná” neživotnost. Není divu, že se pro některé české “postmodernisty” (v čele s Jiřím Kratochvilem) stal Kundera skoro vzorem...
Invektivy části české kritiky vůči Kunderovu dílu vrcholí občas až obviněním z kýče (Ladislav Jehlička aj.), lehce lascivního čtiva (Jan Lopatka a jeho přirovnání Směšných lásek k Pitigrillimu) a z “výpůjček” (Jan Zábrana aj.). Přitom sám autor se ve svých dílech opakovaně vůči kýči (který definuje jako “lživé přikrašlování věcí”) vymezuje, zaštítil knihu Tomáše Kulky na dané téma atd., což bychom mohli komentovat jistě i slovy, že kdo s čím zachází, tak tím i schází.
V této otázce je však lépe být opatrným. Není důvod se uchylovat k co nejširšímu, voluntaristickému pojetí kýče (občas kuriózně zahrnujícím i skutečné západy slunce), naopak je účelné, aby jeho definice byla co nejužší, co nejvíce prokazatelná, verifikovatelná. Vycházet při tom lze zejména z pokusů o teoretické vymezení, které podal Tomáš Kulka nebo Roger Scruton. Ten označuje za kýčovité "umění vytvářené někým, kdo nemá představu o tom, co to umění je - o jeho výrazovém a duchovním potenciálu -, ale kdo se přesto snaží s využitím uměleckým prostředků falšovat realitu a přizpůsobit se zlozvyku citové lenosti".
Různé "výpůjčky”, Kunderovi občas vytýkané (podle Kundery ovšem “originalita je iluze, forma domýšlivé náročnosti”), pak jsou podstatou umění: jde jen o to, zda se “stejným” materiálem někdo udělá něco “jiného”.
K řadě Máchových nejpůsobivějších básnických obrazů bychom mohli přiřadit nejen motivy, ale i konkrétní verše z Byrona, podobnost jistých komplikovanějších veršů Erbenových s verši Slowackého se občas pohybuje na hranici překladu z polštiny. I u nejslavnějšího našeho literárního rodáka a samotného symbolu "neslýchané" originality díla Franze Kafky bychom našli předobrazy v tvorbě jeho předchůdců či současníků. "Kafkovské" pasáže, jež najdeme v prózách Alfreda Kubina Země snivců, Roberta Walsera Jakob von Gunten, Heinricha Manna Profesor Neřád, ale i v Jestřábu kontra Hrdličkovi Svatopluka Čecha, přitom Franz Kafka - s nejistotou u díla posledně jmenovaného - prokazatelně znal, četl.
Některé Kunderovy spisovatelské "hříchy" jsou tedy plody nedorozumění, či předpojatosti ze strany jeho kritiků. Posuzovat autorovy motivace k psaní (jako např. Ladislav Jehlička) je pak záležitostí velice spekulativní a ošemetnou: jestli se spisovatel čtenářům vědomě podbízí, či nikoli, není otázka, kterou bychom museli řešit...

V.

Milanu Kunderovi lze jistě připsat leccos k dobrému. Dokázal se zastat v době jeho uvěznění Václava Havla, přestože s ním měl v roce 1968 v novinách veřejný spor (v němž – na rozdíl od oponenta – ještě používal ideologický jazyk), upozorňoval ve Francii nejen na Bohumila Hrabala (jako na největšího českého spisovatele), nýbrž i na neznámé české autory (např. Pavla Řezníčka). Jako na názorově otevřeného a tolerantního člověka na Kunderu vzpomínají nejen mnozí čeští pamětníci (např. jeho žáci na FAMU), ale velkorysost prokazoval v konkrétních případech i v emigraci (jak svědčí někteří jeho návštěvníci, kterým umožnil setkání). Některé spisovatelovy výroky o významu vlastního díla se vyznačují skromností (pokud ovšem nejsou jen snahou vypadat skromně).
Tezovitost - texty jako “rozepsaná teze”, jak psal Jan Zábrana v denících - a schematičnost Kunderova díla sice často negativně poznamenává, neznamená to však, že by v nich nebyly jednotlivé působivé pasáže. Vzpomeňme třeba krásné stránky věnované psu Kareninovi a jeho umírání v Nesnesitelné lehkosti bytí (ačkoli i ty by bylo třeba zbavit balastu řečí o Nietzscheovi a Descartovi...). Vzpomeňme místa, věnovaná v Žertu Lucii, dívce uražené a ponížené. Spisovatel se v těchto pasážích nebojí ani sentimentu, neboť ví, že pokud pramení v citu a lítosti, není ničím nedovoleným a dílu fatálně škodícím...
Tam, kde Kundera spoléhá pouze na groteskní transpozici reality a cynicky černohumorný pohled na lidské “hemžení”, dosahuje pozoruhodných výsledků. Platí to zejména o románu Valčík na rozloučenou, s motivem neplodnosti a otcovství, s tématem vzájemné manipulace a poněkud divadelní, ale homogenní, konzistentní stylizovaností textu. Ale také o několika povídkách Směšných lásek (včetně asi nejlepší z nich Symposionu), hře Jakub a jeho pán, ostatně i o větší části Žertu. Nikoli náhodou jde o díla, která patří k první fázi Kunderovy prozaické tvorby.

VI.

Myslím, že základní potíž u prózy Milana Kundery je skryta v konkrétní realizaci žánru – už samotného o sobě dosti problematického - “románového eseje”. Sebereflexe postav (tj. autora) předbíhá vlastní konání těchto postav. Ambice – Kunderovými slovy - “učinit myšlení (meditaci, úvahu) přirozenou součástí románu” - připomíná trochu kvadraturu kruhu. Marná sláva: román vznikl jako nástroj vyprávění složitějších příběhů (pro jednodušší je tady povídka a novela). Přemíra obecnějších myšlenek (ať už autorských či přisouzených jednotlivým hrdinům) a esejistických digresí vede zpravidla k oslabování textu (dokonce i u Musilova Muže bez vlastností). V tomto případě plně platí úsloví o potřebě soli, ale nebezpečí přesolení...
“Román je neomezenou svobodou formální vynalézavosti,” tvrdí Milan Kundera. Svoboda je však vždycky omezená. Neomezená svoboda je i v umění anarchie, chaos. Román má nepochybně nejrůznější podoby, před sebou široké formální a námětové možnosti. I u něj se však libovůle, svévole, “znásilňování” nevyplácí...
Kundera přitom opakovaně vyzvedává principy jako nedořečenost, mnohovýznamovost prózy (na příkladu povídek Ernesta Hemingwaye, Kenzaburó Óea aj.), bohužel sám takovou nepíše. Jeho díla nejsou otevřenou strukturou, poddávající se různým výkladům (s částečnou výjimkou Žertu) a odlišnému vnímání, nýbrž jednoznačně vymezenými a významově určenými texty, u nichž čtenářům nezbývá nic jiného než je “správně” pochopit (jak je autor myslel), akceptovat spisovatelovy názory. Buď Kundera jiné prózy psát neumí, nebo si ani rozpor mezi svými teoretickými postuláty a literární praxí neuvědomuje.
Možná, že Kundera měl opravdu být spíš esejistou než romanopiscem. Eseje o literatuře a hudbě – nehledě na problematické názory (např. o umělcově “touze zmizet za svým dílem” či o Kafkových denících i některých prózách, které se prý měly podle autorovy písemně vyjádřené vůle zničit) - jsou vynikající, přesně formulované, jednotlivé závěry velice inspirativní. (Ve Francii vyšly ve 4 svazcích, u nás jen výběr ve 4 svazečcích). Slabší je to ovšem s Kunderovými občasnými “politologickými” úvahami o “unesení Západu”, “tragédii střední Evropy” (v eseji z roku 1983) aj. Jakkoli totiž spisovatel opakovaně protestuje proti politické interpretaci svých románů, nedá mu to a politické historky, kuriozity, paradoxy a bonmoty neustále do svých knih včleňuje.

VII.

Nejnovější román Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti, který právě vychází ve francouzštině, pravděpodobně (neměl jsem ještě možnost si jej přečíst) málo změní na ustáleném obraze tohoto spisovatele. Nebudou mi asi vadit sebespornější tvrzení, jež jsou prý v knize obsažená. (Nevěřím třeba, že pro ženy je přitažlivá mužova bezvýznamnost. Pravý opak je pravdou: proslulost partnera je pro většinu žen takřka neodolatelnou vábničkou. Kolik z nich odolá zájmu mužské “celebrity”? Především se mi ale podobné úvahy od slavného spisovatele jeví trochu pózou...) Vadí mi spisovatelova nešťastně zvolená a se sveřepostí hodnou lepší věci stále uplatňovaná literární metoda. To, co Kundera považuje – a spolu s ním i značná část kritiky a čtenářů – za “myšlenkové” obohacení próz, já považuji za záplatování jejich syžetové neduživosti. Nadbytečné rozumování či vtipkaření, nesrůstající organicky s příběhem, banalizaci. Za literární pauperizaci.

VIII.

Kunderovy romány jsou dnes součástí světové literatury. Ostudu té české určitě nedělají. A přejme je i literatuře francouzské. (Ostatně Francouzi si Kunderu vydáním jeho díla v slavné bibliotéce Pléiade již přiřadili mezi klasiky národního písemnictví...) Současně není žádný důvod před spisovatelem a jeho dílem poklonkovat. (Mimochodem: devótnost není o nic méně “česká” než závist...) A fanouškovství patří do sportu, ne do kultury... Je třeba nepředpojatě a střízlivě analyzovat přednosti i slabiny Kunderovy tvorby.
A především je třeba odmítnout falešnou hierarchii. I když jsme se ji “přece učili ve škole” a “říká se to tak”. Cesta na Praděd Ludvíka Vaculíka, Vévodkyně a kuchařka Ladislava Fukse, Spolek na ochranu zvířat J. R. Picka, Kuře na rožni Jiřího Šotoly, Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog Jana Žáčka, Nad rovinou Marie Stryjové, Blíženci Zeno Dostála, Člověk pro jeden život Jana Drozda, Konec patriarchátu Františka Pavlíčka či Modravé večery Jiřího Navrátila – a mohl bych uvést nejméně jednou tolik titulů – jsou knihy, které jsou neznámé (či téměř neznámé) nejen ve světě, ale mnohdy i u nás doma. A přece si ve velikosti literárního umění, estetické působivosti a myšlenkové podnětnosti nijak nezadají s nejlepšími díly Milana Kundery. Ba mnohdy jsou jazykově plastičtější a čistší, v jednotlivostech objevnější a jako celek vyváženější... Nemohu jinak, než pod tento názor (argumentovaný snad někdy příště) dát osobní razítko...

■  Přečteno 3065x