Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Divoký krotký Noé

Oto Horák / 26.3. 2014

Divoký krotký Noé

Na film Darrena Aronofského Noé jsem byl zvědavý. Requiem za sen patří mezi nesilnější filmy, které byly o drogách natočeny (přičemž není zdaleka jen o nich), k dalším režisérovým snímkům jsem měl sice dílčí výhrady, avšak oceňoval jsem i jejich přednosti. Řeči o “vizionářství” tvůrce jsem ovšem považoval za přehánění jen o málo menší, než když někdo považuje zpěvačky Lady Gaga či Miley Cyrus za “rebelky”.
Realizace nového Aronofského projektu si vyžádala jistě značné úsilí, trpělivost a množství finančních prostředků. Biblická látka (ba ještě starší staromezopotamská) je v něm zpracována podle komiksu v žánru fantasy.
Proti samotnému volnému nakládání s předlohou lze těžko něco namítat. (Kdysi se tento přístup označoval slovy “na motivy” a konkrétně to třeba v případě filmů o Vinnetouovi znamenalo, že kromě dvou ústředních hrdinů a podobného prostředí neodpovídala knize ani jedna epizoda...) Naprosto souhlasím s charakteristikou problému, jak jí podal americký spisovatel Michael Chabon, a platí stejně tak pro literaturu, jako pro film. “My – amatéři – se pomocí parodií a pastišů, odkazů a poct, převypravování a přetváření příběhů, jež vyprávěl někdo před námi a my si je časem zamilovali, snažíme vypátrat bílá místa na mapě, kterou nám ve své velikosti a nedbalosti zůstavili naši oblíbení spisovatelé, a doufáme, že svým čtenářům – budeme-li mít to štěstí a nějaké si najdeme – alespoň zčásti zprostředkujeme požitek z našeho milovaného čtiva, že je zapojíme do hry.”
Chceme-li ovšem z nějakého starého a známého příběhu vycházet, je třeba rozumět správně jeho – dobově určenému – obsahu a smyslu, aktualizovat, rozvíjet jeho potenciální možnosti až po “obrácení naruby” (příkladem takového díla může být Scorseseho Poslední pokušení Krista), případně jej – v žánru parodie – popírat a vysmívat se mu (např. Život Briana Terryho Jonese). Nové dílo by nemělo být popisnou ilustrací známé látky (jakou je třeba Umučení Krista Mela Gibsona). “Půjčit” si několik hlavních postav a základní dějový rámec a použít jej pro něco jiného, s původním příběhem nesouvisejícího, ba mu zcela cizího, je nepochybně také možné, ale jde o nešťastné, kontraproduktivní počínání.
Noé nemusí být zajisté onen laskavý strejda jako ve filmu Johna Hustona Bible (režisér jej sám hrál), ale z pokorného člověka “v letech”, který – biblickými slovy – “chodil s Bohem”, udělat robustního svalovce a akčního hrdinu (Russell Crowe) by bylo samoúčelným zřejmě i u parodie (kterou ovšem Aronofského film není). Stejně tak četné bojové scény, mluvící příšery a hlavní padouch jsou nezbytnou ingrediencí žánru fantasy a můžeme je mít více či méně oblíbené, ale zde se s výchozím příběhem nutně “tlučou”.
Je pravda, že biblický základ vyprávění o Noém je stručný a jednoduchý (což je na něm právě krásné) a že příliš dějově atraktivních motivů – kromě základní situace stavby archy, jejího naplnění zvířaty a potopy – adaptátorům neposkytoval. Řešením ovšem není “přeplácat” příběh dalšími efektními scénami (střídajícími nadpřirozené zásahy i obyčejné rvačky) a kudrlinkami – v důsledku nichž musí nutně dojít k oslabení otřesnosti oné základní katastrofy, kterou je potopa a zánik lidstva – a rozdrobit jej, nýbrž pozorně pracovat s původními motivy, případně je doplnit takovými scénami, které podtrhnou jádro sdělení. Aronofsky třeba nechal ateliérově vytvořit archu, ale jeho zvířata jsou reálným pouze podobná, jsou dílem počítačové animace. Jenže bible samozřejmě nepočítá s darwinovskou evolucí, druhy jsou v ní neměnné a tudíž živočichové, které po páru (případně u “čistých” zvířat po sedmi) Noé zachránil, by měli být titíž, které lze potkat v dnešním světě. Stejně bezradně si režisér počínal s třemi nejsilnějšími epizodami původního příběhu. Jde o scény, v nichž Noé vypouští krkavce a holubici, aby zjistili, zda voda už opadá, s duhou, jako symbolem smlouvy s Bohem, že potopa se nebude opakovat, a epizodu, v níž se Noé opije vínem a synové jej zastihnou nahého. Všechny tyto motivy Aronofsky sice použil, ale vůbec nedokázal odkrýt jejich myšlenkový i ryze filmový potenciál, zpracoval je nevýrazně, neinvenčně, “utopil” je v celku díla.
Neméně nešťastnou ruku měl režisér s přidanými epizodami. Samotářský poloslepý Metúšalech (Anthony Hopkins), toužící už jen po borůvkách, by se dal ještě brát jako projev zvláštního smyslu pro humor. Udělat jedním z hlavních motivů filmu kontrast, spočívající v tom, že zatímco Šém (Douglas Booth) má ženu, nalezenkyni Ilu (Emma Watson), Chám (Logan Lerman) družku postrádá a posléze svou vyvolenou Nael ztratí (přičemž Jefet je ještě dítě), což vede ke konfliktům s otcem, se ukázalo být problematickým rozhodnutím. Chámova nenávist (z důvodu, že Noé zavinil smrt Nael) a zrada na otci se stává zjevnou dějovou berličkou, jak na loď propašovat hlavního padoucha Tubal-Kaina (Ray Winstone) a dospět k jeho rozhodujícímu souboji “muže proti muži” s Noém. Ila, ač původně neplodná, zase s Šémem počne dvojčata, holčičky, které chce otec Noé zabít, neboť Bůh si prý přeje, aby lidstvo vymřelo s Jefetem. V předloze ovšem nic podobného není: na arše se zachrání osm lidí, Noé i všichni tři jeho synové s manželkami a počítá se s tím, že rod bude pokračovat. (Tady se mimochodem naskýtala režisérovi možnost odstínit jednotlivé postavy povahově a charakterově a vytvořit mezi nimi nosné konflikty...) Rozuzlení dramatu, v němž má Noé podřezat obě dvojčátka, spočívající v náručí plačící Ily, je pak “vykradením” podobného motivu z jiného místa Bible. Těžko však tento moment může nabýt stejně hlubokého významu a stát se naléhavým tázáním po smyslu oběti, poslušnosti a vzpoury, jakým je archetypální scéna v příběhu Abrahámově.
Aronofsky se pokusil o jakousi ekologickou interpretaci biblického příběhu. (Tady by se daly hledat rozdíly a styčné body s Malickovým Stromem života.) Ačkoli Bible je zásadně antropocentrická (protože jejím tématem není Bůh, nýbrž vztah člověka k němu a “ubývání Boha”) a v mnoha ohledech přímo “antiekologická” (nepočítáme-li několik sporných citátů z Nového zákona), podobný posun je pochopitelně možný a mohl by být z uměleckého i myšlenkového hlediska užitečný. Nesměl by být ovšem založen na nejotřepanějších klišé zdevastované, vytěžené krajiny, či semen a “z ničeho” se rozvíjejících květin. A na bezmasém stravování...
Režisér se mohl třeba opírat o to, že Bůh uzavřel smlouvu “s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi”. Zdůrazňuji, s veškerou, z čehož by se dalo dedukovat, že člověk nesmí žádný živočisný druh “z archy” vyhubit. (Tato pasáž z Bible by mohla být argumentem hnutí ochránců přírody, kdyby ta se nestyděla opřít o náboženský text...) Aronofsky přitom mohl podtrhnout, že základní hodnotou, která vyplývá z příběhu o záchraně člověka a všech druhů zvířat, je uchování pestrosti forem života, jejich konfliktního, ale jen na úrovni jedinců ohrožujícího soužití.
Bohužel Aronofsky si z biblického podání vybral jen známý pokyn “ploďte se a množte se”. Ten je však třeba číst v kontextu. Sám o sobě je frází, která je stejně tak pravdivá a potřebná, jako prázdná a v důsledcích zhoubná.
Těžko čekat ovšem diferencovanější přístup od tvůrce, používajícího nejvíce “profláknuté” atributy žánru bez jakékoli inovace, ironie a přesahu a nestydící se opakovaně trápit hrdiny typicky “emericky” explicitními hláškami typu “miluji tě” a “to je mé dítě”. Herecké hvězdy pak zůstávají jen hvězdami, známými obličeji, hrát nemají co.
Cítit uspokojení nad “dokonalými” filmovými triky také nedokážu. Zaprvé s rozvojem techniky v tomto oboru bude něco podobného u ambicióznějšího a dražšího filmu záhy nutný standard. Zadruhé a především je třeba se vždy ptát, zda a jaký smysl tyto triky vůbec mají. Řečeno s Janem Lopatkou, který upozorňoval technicky zdatné spisovatele, demonstrující okázale svoji dovednost, že jejich literární přednosti jsou podmínkou nikoli postačující: “Nejsme ve varieté!”
Darren Aronofsky kdysi vzbuzoval naděje, že bude štikou v americké mainstreamové produkci. Ve filmu Noé se jeví spíše líným chovným kaprem v hollywoodské producentské a studiové líhni.

  Přečteno 1701x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)