Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zemřela Věra Chytilová

Oto Horák / 12.3. 2014

Zemřela Věra Chytilová

Co dává smysl životu, dává jej i smrti.
(Antoine de Saint-Exupéry)

Zemřela Věra Chytilová. Skoro mám pocit, že k tomuto smutnému oznámení není co dodávat. Lidé, kteří měli její filmy rádi, dobře věděli, co pro český film znamenala. A že je naprosto nenahraditelná...
Na rozdíl od mnohých odborníků i laiků jsem přesvědčen, že prvořadý význam díla Věry Chytilové nespočívá v jejích filmech ze šedesátých let. Nepopírám, že obzvlášť Sedmikrásky (1966) jsou po formální stránce jedním z převratných snímků tzv. československé nové vlny. Některé filmy Jana Němce, Františka Vláčila, Pavla Juráčka, Miloše Formana, Hynka Bočana, Ivana Passera, Juraje Herze či Karla Kachyni se však ranným snímkům Chytilové přinejmenším vyrovnají. Zdá se, že režisérka zkoušela různé filmové polohy a hledala tu sobě nejvlastnější...
V následujících desetiletích českého filmu je Věra Chytilová sama. Těžko se již dozvíme, do jaké míry to zapříčinil fakt, že na počátku normalizace bylo její dílo – minulé i budoucí – dosazenými barrandovskými dohlížiteli zakazováno. Podobný úděl ovšem stihl většinu předních tvůrců šedesátých let. Zatímco však Jan Němec, Miloš Forman, Ivan Passer a Vojtěch Jasný emigrovali (a točili buď málo nebo jinak, než původně chtěli), Pavel Juráček se stal disidentem, Evald Schorm utekl k divadlu, František Vláčil, Hynek Bočan, Juraj Herz, Karel Kachyňa, Jiří Menzel, Jaromil Jireš či Jaroslav Papoušek šli s kvalitativní laťkou svých nově vznikajících filmů méně či – a to častěji – více dolů, jediné Věře Chytilové se podařilo něco, co bylo považováno za nemožné. Na tehdejších politických mocipánech si vyvzdorovala, doslova vydupala vznik několika filmů, v kterých nejenže pokračovala ve formálních experimentech šedesátých let (byť navenek jaksi tlumeněji), ale i v navýsost kritickém obraze společnosti, nemilosrdném odhalování jejích morálních deficitů. Jde o snímky Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) a Kalamita (1981). Jsou to filmy ne snad úplně dokonalé, ale svrchovaně zvládnuté, čestné a důležité: jimi vstoupila Chytilová do dějin české kinematografie.
Režisérčina díla pozdější, kdy se už kulturně politická situace přece jen začala uvolňovat, si zaslouží pozornost také, znamenala rozšíření žánrového záběru i stylového rozpětí, ale přece jen ne vždy dosáhla naléhavosti předchozí tvorby. Neplatí to však o Faunově velmi pozdním odpoledni (1983) a především snímku Kopytem sem, kopytem tam (1988), v němž režisérčina kritika morální nezodpovědnosti a egoismu (především – ale nejen! - mužského) vyvrcholila v groteskních, poetických, jasnozřivých a hlubokých obrazech. (Nikdy nezapomenu na jednoho z antihrdinů filmu – v podání Tomáše Hanáka – jak na karlovarské kolonádě rezignovaně, s vyhaslým pohledem, nechává kolem sebe projít pokušení v podobě krásné ženy...)
Jestliže pro ústup ze slávy začátkem sedmdesátých let můžeme u řady režisérů nové vlny najít pádné polehčující okolnosti, zejména nepřízeň režimu, mnohem hůře se hledají pro fakt, že na svou tvorbu nedokázali navázat ani po roce 1989. Pravda, někteří zemřeli (Juráček, Schorm), měli úspěch na Západě (Forman), byli staří a nemocní (Vláčil), ale většina byla ještě plna sil a mohla se pokusit o důstojný comeback. Avšak čas trhl oponou, a nezměnil se pouze režim, ale i podmínky filmování. Tvůrci šedesátých let byli zvyklí kamuflovat a vysvětlovat jinotaje, přít se – se stále slábnoucími – dohlížitelskými orgány o vyznění svých filmů, ale nikoli o peníze se sponzory a podmínky natáčení s producenty. A tak jsme byli svědky toho, jak kdysi slavná režisérská jména už sice smí – ale nemohou. Buď točit vůbec, nebo vytváří jen nepodařené, zastarale, odbytě a kompromisně působící filmy.
Z tohoto smutného pravidla existovaly naštěstí dvě výjimky. Jednou byl Jan Němec, který začal točit „malé“, „soukromé“, ale originálně pojaté filmy-eseje (tj. pokusy, zkoušky) – a tou druhou: Věra Chytilová.
Když v roce 1992 přišla režisérka se svým novým hraným filmem Dědictví aneb Kurvahošigutntág, sneslo se na ni od našich kritiků mračno výtek. Je prý kverulantka, podbízí se divákům, dělá komunální, levnou satiru: zkrátka umělecký úpadek. (Je docela zábavné sledovat, jak nyní titíž kritici, kteří na filmu nenechali nit suchou, jej při příležitosti jeho nepříliš podařeného „pokračování“ bez uzardění chválí...) Pravda, režisérka si dovolila „hodně“: nejásala nad novým režimem, ale viděla jeho chyby, kritizovala zašantročení Barrandova a jiná „tržní“ opatření, při nichž se „zhasla světla“. Nejde o to, že Chytilová musela mít v každé své větě či filmové scéně „pravdu“, jde o to, že se nevzdala nejdůležitější zbraně intelektuála a umělce: kritického úsudku. A že zůstala i za nových poměrů tím, čím byla vždy (jenom to jistí kritici nezpozorovali), tedy velkou moralistkou a pamfletistkou. Ti, kteří si pletou moralismus s moralizátorstvím, nebo jej přijímají jen, když je „bojem proti komunismu“, měli prostě s Chytilovou počátkem devadesátých let smůlu...
Dnes je, myslím, už docela zřejmé, že Dědictví, film, který byl mnohými stavěn do sousedství Troškových fackovacích řachand, je jednou z nejlepších komedií, které byly v druhé polovině dvacátého století u nás natočeny. (Komedie předchozí jsou pro značně odlišnou poetiku s nimi těžko srovnatelné...) Ale nejen to: „dehonestace“ nových poměrů se ukázala jejich pravdivým – byť groteskně zakřiveným – a reprezentativním obrazem.
Chytilová natočila v následujících dvaceti letech ještě řadu filmů dokumentárních (z nichž některé, např. Trója v proměnách času, se staly skvosty ve svém žánru) a čtyři filmy hrané. Ačkoli mají úroveň kolísavou a ani v jednom z nich se režisérka nepřiblížila Dědictví, i v nich si - „na stará kolena“ - zachovala schopnost provokovat svým vyhraněným stylem a tím, co chtěla říci. Nevkusný a agresivní reklamní billboard před siluetou Hradčan z filmu Pasti, pasti, pastičky (1998) může být jakýmsi symbolem toho, co nikdy nemohla přijmout...
Věra Chytilová byla nepoddajná, vzdorovitá osoba. Silná, nesmírně kreativní osobnost. Za svého života nepohodlná mnohým.
Po smrti bude asi převážně chválená...
Ale už pořád to bude první dáma českého filmu.

  Přečteno 1889x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)