Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Čas od času si pročítám komentáře k jednotlivým filmům na webu Česko-Slovenská filmová databáze. Najdou se zde velmi poučené a inspirativní názory (včetně stručných glos od několika renomovaných kritiků), ale také množství výkřiků typu „dobře jsem se bavil a basta, ti co se mnou nesouhlasí, ať si trhnou nohou“, nebo „nudil jsem se, nic mi to neříkalo a tak jsem odešel“. I takovéto písemné výlevy mohou být do jisté míry užitečnou informací a není třeba je nějak omezovat.
Včera jsem si procházel reakce diváků na Babovřesky 2 a narazil jsem na následující „názor“: „Odpad pro teplou bukvici. Hudba složil Karel Vágner, mám ho rád, dokonce s ním pracuju. je zvláštní, že maká pro homoklády....(22.2.2014)“. Autorem je jakýsi „windows“, o kterém se dozvídáme pouze to, že je z okresu Opava. (A tudíž člověka napadá, zda by neměli být registrováni pouze ti, kteří uvedou a zveřejní údaje o sobě a kontakt...)
Není v této souvislosti důležité, jakého filmu se zápis týká (Babovřesky 2 jsem neviděl, neboť jsem ochotný dát peníze jen za film, na který jsem zvědavý), ani kdo je jeho autorem (a tedy ani to, že některé mediální výstupy Zdeňka Trošky jsou vrcholem trapnosti), nýbrž samotná nenávistná sprostota pana „windowse“.
A asi jedinou správnou reakcí se jeví tato: web, který publikuje podobné zhovadilosti, ať se mnou nepočítá. Ani jako s přispěvatelem (kterým jsem já nikdy nebyl), ani jako se čtenářem.
Neboť existují reakce za čarou. A pokud jakoukoli hranici nepřípustnosti smažeme, nenapomůžeme tím demokracii, nýbrž hulvátství a zlu.

Záležitost, která se může jevit efemérní, má ovšem širší rozměr: ukazuje na obecnější problém.V několika posledních desetiletích došlo ve světě, kterému zjednodušeně říkáme „západní“, k emancipaci homosexuálů. Jde o jev nezvratný a z humanistického hlediska nutný. Není přitom až tak důležité, zda všechny konkrétní kroky, směřující k rovnoprávnosti této sexuální menšiny, bezvýhradně podporujeme, nebo některé (v mém případě se to týká uzákonění manželství) považujeme za trochu problematické a více symbolické než praktické.
Queer hnutí má na Západě zdrcující podporu intelektuálů a umělců, neboť ti se převážně řadí k liberální levici. Vstřícně se ke gayům a lesbám ovšem dnes staví i většina intelektuální elity, která se hlásí k pravicovým názorům.
Bohužel, tyto vrstvy společnosti mají ve zvyku leccos přehánět a ideologizovat. Projevovalo se to v první polovině dvacátého století, kdy se většina intelektuálů nejen dovolávala Marxe a revoluce (k čemuž jistě mohla mít vzhledem ke krizovým jevům kapitalismu důvody), ale současně chválila genocidní režim, který nastolil Stalin.
V současné době někteří umělci a kritici považují takřka za povinnost, aby v každém díle byla homosexualita reflektována, a to v pozitivním smyslu. Negativní pohled tvůrce na konkrétní postavu homosexuála je někdy považován takřka za útok na komunitu samotnou a projev homofobie. U některých ideologicky myslících lidí dochází až k „vylepšování“ historie a poněkud bizarnímu nárokování si některých velikánů jako „našich“, tj. gayů či leseb (ať už homosexuály – aktivními či platonickými – opravdu byli, či nikoli). Nelze se pak divit, že jisté projevy radikálních queer aktivistů může část společnosti chápat jako arogantní a usilující o „nadpráví“ pro sebe. (A to mám výhradně na mysli uvažování nepředpojatých občanů, kteří se s jinak sexuálně orientovanými lidmi klidně přátelí...)
Nedostatečně se také rozlišuje mezi oprávněnou obhajobou zájmů gayů a leseb, snahou o jejich vnímání jako samozřejmé a nediskriminované součásti společnosti, a apoteózou hedonistického způsobu života (např. ve filmu Shortbus Johna Camerona Mitchella), přesněji řečeno nezodpovědnosti v sexuálních vztazích a promiskuity. Proti takovému typu povrchní tvorby stojí pokusy o poctivý a/či hlubinný průzkum jiné (psycho)sexuální danosti, zkušenosti vlastní iniciace. (Jako umělecky svrchované příklady zde uveďme třeba snímek Jacquesa Martineaua a Oliviera Ducastela Můj skutečný život v Rouenu, Život Adele Abdellatifa Kechiche nebo román Justina Torrese My, zvířata, případně – v české literatuře – Modravý večer Jiřího Navrátila.)
Přemrštěné vycházení vstříc části homosexuální “lobby“ může mít i další nepříznivý vliv. Zdůrazňování oprávněných, ale přece jen dílčích zájmů může mít za následek – často úmyslné – přehlížení problémů základních, kterými jsou hlavně zvětšující se, nespravedlivé a nebezpečné rozdíly v sociálním postavení lidí a tím ve faktickém uplatnění jejich práv. Jak konstatoval Slavoj Žižek, hnutí za práva homosexuálů (ale i feminismus či ekologové) zůstává v „bludném kruhu odporu, podrobeno vydírání liberální hegemonie povolující ,správný, odpor vůči panující moci a ,špatné, politické převzetí moci." Podobná hnutí podle Žižeka „nejsou politická ve smyslu univerzální jednoty – čili neformulují celostní, univerzální přístup, jsou hnutími jedné věci“.

Každá akce vyvolává reakci. S úspěchy aktivistů queer hnutí se mobilizují i odpůrci. Na Západě jsou v hluboké defenzívě, snaží se spíše „brzdit“, avšak v mnoha částech světa s odlišnými tradicemi a kulturou dochází k ostrakizaci a kriminalizaci homosexuálů. Netýká se to přitom jen zemí islámských či afrických, ale i Ruska, v němž přijetí zákona proti homosexuálům vyvolalo odpor v západní liberální veřejnosti. (Škoda jen, že podobný protest nevyvolává upírání mnoha jiných práv obyvatelům Ruska a flagrantní porušování principů právního státu...) Různé srabácky a demagogicky založené figury – ať je to bývalý prezident Íránu či starosta Soči – se pak nezdráhají tvrdit, že u nich žádní homosexuálové ani neexistují...

Jedním z nejviditelnějších projevů činnosti homosexuálních aktivistů jsou tzv. Gay Pride, přehlídky či průvody gay hrdosti. Nemůžu říci, že by mi jejich akce byly nějak zvlášť sympatické. Zaprvé nemám rád tento typ exhibicionismu, projevujícího se na veřejnosti místo přirozeného chování (např. i držením za ruce u homosexuálních partnerů) okázalými kašpařinami, zadruhé – a to především – si nemyslím, že taková či onaká sexuální orientace je důvodem k hrdosti. Stejně jako jí není, zda je někdo „bílý“ či „černý“, té či oné národnosti, malého či velkého vzrůstu, blondýn či brunet, muž či žena.
Hrdí bychom měli být jen na něco, o co jsme se sami zasloužili. Co jsme udělali se svým životem, co jsme udělali pro druhé.
Jestliže však proti „pochodům hrdosti“ vyrukují obránci „rodinných hodnot“ (třeba ti, kteří mají ve znaku sevřenou pěst) musí se člověk rozhodnout. A nejen říci údajným „konzervativcům“, že rodinné hodnoty by měl místo žvanění a případně i vyhrožování druhým bránit každý především ve vlastní rodině, ale i – pokud by to bylo nezbytné - postavit se po bok homosexuálním aktivistům. Těm, kteří mi nemusí být nejbližší, ale nejsou za čarou.

A začíná to třeba i u sprostých, nenávistných a nesmazaných vzkazů na filmovém webu...

■  Přečteno 2020x