Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kdo by nechtěl mít jazyk ostrý jako břitva, kdo by nechtěl mít v každé hádce navrch, kdo by nechtěl být tak vtipný, aby s opačným pohlavím vlastně neustále flirtoval, kdo by nechtěl mít velkou moc, kterou právník, tlačící právo na samou mez, má, kdo by nechtěl být lepší, než se zdá, nebo než se od něj očekává? To to je v kostce shrnutí tzv. guilty pleasure, provinilého potěšení, které nabízí seriál Suits a jsem si poměrně jistý, že ne každý divák je tak uvědomnělý nebo přecitlivělý, aby se cítil provinile. Cítí se pouze bezvadně jako jeho idoly v seriálovém světě.
Pokud odstoupíme od guilty pleasure, za mimořádnou popularitou Suits (IMDB 8,9 CSFD 90%) stojí chytře nakombinované postupy a intenzifikace jednoho z nich. Seriál vyžívá klasických dvou linií zápletky soukromé a pracovní, nicméně obě dokáže natolik úzce svázat nebo jednu proměnit v průběhu epizody v druhou, že tím získává nebývale dynamickou a o to poutavější vrstvu děje. Velmi dobře rozlišuje vyprávěcí principy mezi dvěma hlavními postavami, kdy jednu máme takříkajíc na talíři a můžeme soucítit se škálou pocitů, s nimiž se potýká. Druhá postava je nepřístupná a my postupně odhalujeme její pravou povahu a minulost. Tedy nespoléhání na jeden, ale zapojení dvou vyprávěcích principů seriál zatraktivňuje.
Vedle dramatických postav je ansámbl Suits obohacen o jednu postavu komickou právníka Louise, která přechází mezi zlými a komickými karikaturami. Přehnané až roztomilé rysy této postavy ji vytrhávají z řady ostatních postav a dělají z ní nastrčeného maskota tvůrců. Důležité je, že tvůrci zde s diváky navazují kontakt na metarovině, víte, že víme, že vy víte, že je to přehnané, což je pro seriál další bod navíc. Podobně jako Newsroom, o němž jsem tady psal před nedávnem, nemají Suits bezprostředně srozumitelnou rovinu dialogových rozprav (i když ne tolik). Narozdíl od Newsroomu k tomu nepoužívají metodu bezprostředního vytržení z reálné situace, ale drobného posunu od očekávatelného dialogu. Podobně jako v Newsroomu vás to nutí neustále se soustředit.
Zvrat neboli to, co Aristoteles nazýval peripetií a co přesně definoval jako náhlou změnu děje ve svůj opak navzdory pravděpodobnosti a nutnosti, je však nejdominantnějším rysem Suits. Málokterý seriál by si takovou mnohost zvratů mohl dovolit. Zvraty jsou zde však velmi dobře motivovány, jednak neustálými slovními bitvami, ať už probíhají na rovině soukromé nebo právní, jednak vývojem případů. Odhadem minimálně pět vyhrocených dějových zvratů na jednu epizodu je věc nebývalá a drží vybuzenou vaši pozornost, abyste se neztratili. Občas dáváme se ženou pauzu.
PS: Mezi dobrými seriály trpí Suits jedním nedostatkem, nepovedenou znělkou. Stokrát omletý nápad s okny manhattanských mrakodrapů, namísto aby ve mě pokaždé navodil libé pocity z nadcházející epizody, vyvolá pocit jinak nepatřičného průměru.
PSS: Jak už to bývá, druhá řada ztrácí dech. Psaní seriálů v kvapu po úspěchu první série (schválení druhé) vedlo k úbytku zvratů a nepříliš věrohodnému obnovování franšízy (tj. typických rysů každé epizody bohužel často vymyšlených jen na rozsah jedné sezóny).

■  Přečteno 3089x