Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na nedělním koncertu v Černošicích vzpomínal Miroslav Wanek z kapely Už jsme doma, jak bylo příjemné jezdit do zahraničí za dob Havlova prezidentství, protože jeho jméno otevíralo mnohé dveře. I když ta asi autor takto nezamýšlel, líbí se mi právě ten pragmatismus: nejde ani tak to Pravdu a Lásku (heslo, kterému se neobyčejně vtipně a dle mého názoru po právu poškleboval filosof Petr Rezek), ale o zvuk dobrého jména ČR v zahraničí - a bylo na každém z nás bylo, co s tím udělá. Historikové jistě povedou spor o to, jak ono dobré jméno Václava Havla a České republiky bylo zasloužené a do jaké míry šlo pouhé politické štěstí muže a státu ve správný čas na správném místě. Jedno ale popřít nelze: Havel se přinejmenším pánům z kapely Už jsme doma postarala o velice dobré zahraniční turné.

Ve sporu Havel – Klaus se často moralizuje, pokusme se tedy o trochu jiný přístup: pragmaticky vzato Václav Klaus měl v okamžiku nástupu do funkce dvě možnosti: zapomenout na osobní animozity a nebo se s Havlem utkat. Dnes víme, že s pár výjimkami zvolil tu druhou možnost. Principiálně vzato, Klaus měl právo poničit, či proměnit, vše co Havel představovat, pokud by ovšem ono „dobré jméno“ byl aspoň potenciálně schopen přebít něčím lepším. Upřímně: Byl by to výkon za hranou nemožnost, do kterého Klasu šel se špatným odhadem tenisty, co chce doběhnout každý míč. Dnes se mi zdá, že v případě euroskepticismu i v případě sporu o změny klimatu jako politik selhal. Podobně jako rybářova žena z Werichovy pohádky O zlaté rybce, které neustále chce po svém muži více a více, nebyl schopen odhadnout míru a způsoby komunikace navenek a skončil zpátky v lahvi. Něco poničil a rozdíl od Havla nám nezanechal nic, či jen velice málo a je to jen jeho chyba, že do té bitvy šel.

V té naší zvolna zasmrádající lahvi se opět zjevují staré kyselé spory. Ano: za současný „boj o Sudety“ si zčásti může Karel Schwarzenberg sám. České společnosti slouží ke cti, že byla podle mého názoru schopna ve vysoké míře akceptovat debatu o „excesech divokého odsunu“ ale nelze se divit, že tvrzení "dnešní době by Beneš a jeho vláda asi byli posláni do Haagu" už je pro ni příliš. Mám pocit, že Francie by svoji generalitu do Haagu za masakry v Alžíru neposlala a i Američané vyšetřují zločiny svých lidí sami. (Vůbec si nejsem v tomto ohledu jistý, opravdu by mě to zajímalo, zda – li by se mezinárodní soudní tribunály nakonec nestaly jak dalším klackem silných proti slabým.)

Obávám se, aby se náš „sudetský problém“ nestal pastí, podobnou jako byla „bitva na Kosově poli“ pro Srby v devadesátých letech: „Jugoslávské války“ nejsou plně pochopitelné bez akceptace symbolického významu Kosova pole pro Srbské národní sebepojetí. Vojenský a politický význam bitvy z roku 1389, v níž byla srbská vojska vedená knížetem Lazarem poražena osmanskými Turky, je pro dnešek mizivý, teprve její symbolický význam ji činí součástí tehdejších událostí - a z národa, který odolával Hitlerovi, udělal v očích mnohých téměř zločince. Je tedy smutné sledovat, jak ochotně se zemanovci vrhají do dalšího sporu, ve kterém nevidím nějaký velký zisk v případě vítězství, jen mnoho únavných okopávání kotníků . Bojím se, že Sudety jsou naším Kosovem a my budeme sraženi (či vlastně jsme již sráženi) z Havlovského výsluní do oblastí, kde bytují zapšklí bojovníci starých bitev, kteří mají vždy Pravdu, protože nikdo s výjimkou pár ve stejné pasti chycených krojovaných pošuků ze zahraničí nemá ani čas ani náladu se s nimi bavit.

■  Přečteno 2653x