Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii

Zdeněk Holý / 18.1. 2013

18.1.2013
Dokoukal jsem první sérii Newsroomu a musím říci, že se z toho stal hysterický seriál. Kde jsem u pilotu nevědomky opěvoval balanci mezi prvky melodramatu, sitcomu a procesního seriálu – proces tvorby politického zpravodajství, tam s dalšími díly došlo k zásadnímu vychýlení z rovnováhy. Nebo spíš k excesu všech prvků. Melodramatické prvky se nevyvinuly, ustálily se jak v nějakém příběhu od Rosamunde Pilcher – věčně natahované milostné nedorozumění. Od politické analýzy a kritického idealismu se seriál posunul spíše k patriotismu – viz díl se zabitím Usámy bin Ládina. A sitcomové prvky působí jak hysterický smích nervózního milence či milenky na prvním vydařeném rande. Proč hysterie? Díky vysokému tempu vyprávění latentně přítomné melodramatické emoce stejně jako smích vybublávají v eruptivních momentech. Tato vlastně šťastná hysterie čerstvě zamilovaných lidí, bohužel oslabila přesah seriálu k určitému politickému aktivismu ve smyslu zvažování vlastních postojů. Stále však zůstal důležitý prvek edukativnosti, kdy se diváci nenásilně mohou seznámit se zásadami novinářské práce, což by mělo patřit k základnímu vzdělání společnosti, součástí jejíhož demokratického systému jsou média.

13.12.2012
Uchvácen z první epizody Newsroomu Aarona Sorkina. Čí je to seriál? Aarona Sorkina. Konečně scénáristé dostávají kredit. Čí byl film Social Network? Davida Finchera, přestože scénář psal Sorkin. Kdo režíroval úvodní epizodu Newsroomu? Greg Mottola, jinak docela známý režisér (třeba Superbad), ale po něm “neštěkne ani pes”, titulek je jasný, created by Aaron Sorkin.

Po první epizodě jsem zvědavý, zda se Sorkinovi podaří to, co se mu povedlo v Social Network roztáhnout na všech deset dílů. Většina seriálů jede v klasické dramatické výstavbě, úvod, střed, závěr ČI expozice, první bod zlomu, hlavní děj, druhý bod zlomu, závěr NEBO expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa, taková není Sorkinova dramaturgie. Ne že bychom tam toto dělení nenašli, ale je víc podpovrchové, než u ostatních seriálů. Sorkin staví především na tempu, rychlých výměnách dialogů, rychlých událostech, útržcích hovorů, to vše vytváří dojem, že divák nestíhá, a proto vlastně nevnímá plnou významovou bohatost toho, co se děje a namísto toho se soustředí, aby mu nic neuteklo. Tedy je plně zaměstnaný ne tím, že sleduje děj, ale tím, že se ho snaží dohnat. Z dialogů to známe právě ze Social Network (ne, to nebyl Fincher, to byl zjevně Sorkin).

Má to svoje výhody a nevýhody. Nevýhodou je trochu únava, ale ten děj je sám o sobě zajímavý a divák ho nikdy zcela neztratí, je jen kousíček za ním a stojí za to, se za ním honit. A druhá věc, zcela jednoduše nám může, už tak mentálně unaveným, Sorkin postrkávat mnohem jednoduší vzkazy. Především emoce. Laciná historka o přerušené, nenaplněné lásce, proč ne? Neuráží nás, protože díky tempu není čas se dojímat nad vlastním dojetím (kýč podle Kundery). Kýč nemá podstatu, vždy závisí jen na okolnostech, za nichž se ten který kýčovitý prvek vyskytne, ale sám o sobě nedokáže být kýčovitý.

Zní to snadno: vysoké tempo, pod jeho rouškou propašované melodramatické emoce, závažný totiž politický význam námětu. Ale úvodní epizoda byla tak dobrá proto, jak nemechanicky byl tento princip naplňován, kolik kreativity bylo při jeho realizaci použito. Mohlo to skončit scénami, jak lidi na sebe rychle štěkají, ale to by nikoho nebavilo a nikoho neudrželo ve střehu. Rychlost a tempo se tu dost často chopí neočekávaného prostředku. Jako když výkonná produkční - což je v podstatě editorka zpráv - svému hlavnímu produkčnímu něco naznačuje několika posunky, on se tváří, že nerozumí a ona mu to nevysvětlí a řekne něco zcela banálního. Byla to jen taková udička, náhražka, která oživila příval slov, aniž by se musela do slov překládat (toto nezkušený a samozřejmě nenápaditý scénárista nikdy nevymyslí, ten by to vždy do slov přeložil). Chvíli se rozvíjí jedna linka dialogu, ale poměrně náhle se přeskočí na jinou podle tempa událostí v newsroomu. Schopnost přepnout, změnit v momentě pravidla hry, to je čirá kreativita a tu si užívám asi nejvíc.

A ještě jedna věc je pozoruhodná. Mít hodně lidí na malém prostoru a nechat je v rychlém sledu dělat hodně věcí. Není to skoro definice sitcomu? Chvílemi Newsroom tak působí. Je to chyba? Určitě ne. Sorkin neváhá občas tam jeden dva gagy dát. Nemusí tuto žánrovou příbuznost maskovat, jednak je zjevně dost zkušený a elegantní na to, aby se k ní přiznal, jednak vysoké tempo ji podobně jako melodramatické prvky nenechá nepatřičně vyniknout.

První, pilotní epizoda, to je takový film v malém.

  Přečteno 2305x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Zdeněk Holý

Post Tenebras Lux

Všichni už jsou v televizi…

Suits/Kravaťáci

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii

Co tu ještě dělá Bond?!

Co je za kvalitou Quality TV? 3.

Co je za kvalitou Quality TV? 2.

Co je za kvalitou Quality TV?

AFO 47 Náboženství z pohledu vědy

Ve věži ze slonoviny skoro po třech letech


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)