Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Toyen vs. Experimentální film 0:1 (po prodloužení)

Martin Blažíček / 30.11. 2006

Toyen (r.Jan Němec)větší obrázekToyen je v jádru dobrý film. Po skvělých Nočních hovorech a problematické Krajině mého srdce je Toyen film, který je ve své filmařské invenčnosti, v rámci skromné české scény, bezkonkurenční. Proto je zajímavé sledovat, jak se recenzenti, a to i ti, kteří jinak chválou úplně nešetřili, vyhýbají pojmu "experimentální film". A právě zorný úhel dějin filmového experimentu by mohl zasadit Němcovo dílo do zajímavého kontextu. V našich podmínkách, kde vyslovit v tisku slovo experimentální film se rovná vraždě (filmu), se tak můžeme dočíst, že se Němec "soustřeďuje na pocity" a "fakta, obrazy i herce využívá k navození pocitu, vnitřního stavu" (Křivánková, LN), že jde o dílo "stylem na pomezí videoartu a umělecké eseje" a "budí emoce a skrývá v sobě výtvarné hodnoty" (Buzek, dokina.cz), " ...oč vlastně jde, zůstane zřejmě záhadou. Neboť výjimečnost, kterou nemohou Němcovým předešlým filmům upřít ani ti, kdo je zrovna nemilují, se tentokrát jaksi nedostavila." (Spáčilová, MF). Pokud v recenzích někdo používá slovo "experiment", jde, až na čestné vyjímky, o odsudek, informující diváka o tom, že je film "audiovizuální experiment pro pár vstřícných" (Křivánková, LN), zkrátka dílo, které nelze běžnému divákovi než zásadně nedoporučit a "uvedení v běžných kinech nelze očekávat, ostatně ani větší návštěvnost." (Buzek, dokina.cz). Experiment je pojem, který je s totální neznalostí žánru používán jako stigma, které není radno vyfasovat. A právě ta pozitivní hodnocení výše uvedená, by mohla stejně tak dobře charakterizovat některé atributy žánru experimentálního filmu.

Zajímavý protipostoj zaujala festivalová a filmařská obec, která Němcovi udělila ceny za mimořádný přínos bez zbytečných výhrad k (ne)experimentálnosti díla. A zde svoji roli hraje autorita Jan Němce, protože jinému autorovi by jistě podobný trucfilm jen tak neprošel.

A přitom Toyen experimentální film tak úplně není není. Němec nepochybně využívá postupů, které byly před ním už řádně prošlapány, ať se jedná o vrstvení obrazových plánů (Dore O, Blindman's Ball, 1988), asociativní využití found-footage (Dietmar Brehm, Martin Arnold), soustředění na zvuk mimo obraz, nebo "figurantská" herecká akce (Schmelzdahin, Joost Van Veen). Nejsou však jistě odkazem ke zmíněným souputnikům, či předchdcům. Němec, ačkoli používá experimentálních postupů zcela neskrytě (V krajině mého srdce například fotografické snímání filmového materiálu přes dvě okna), nenavazuje na dějiny experimentu a avantgardy a ani se (snad) necítí být jejich součástí. Pouze v našem domácím prostředí supluje úlohu neexistující tradice žánrového vývoje přejímáním, nebo znovuobjevením postupů, které v rámci žánru cirkulují již od první avantgardy.

Jaké jsou tedy styčné a protilehlé plochy Němcova filmu a zbytku "experimentálního světa"? Němec se vyděluje z žánru již způsobem, jakým obcuje s herci. Herectví v exp. filmu je do jisté míry vždy figurantství, a to nepochybě s jediným účelem vybudování distance (herce i diváka) - tedy Velkého tématu č.1. Němec však obsadil herce poměrně slavné, čímž částečně vytváří z filmu ono známé milé a teplé místo, kde známé tváře provedou diváka spolehlivě příběhem. Dosahuje tak snadno identifikace, kterou se mu obrazovými hrátkami nedaří uspokojivě vykoupit. Tam, kde experimantátoři nachází sílu odosobnění, Němec naopak hledá uspokojivé ztotožnění. Vizuální extravagance není v jeho případě cestou k formální struktuře díla, ale naopak neotřelé podtržení příčinných vazeb filmu (a to formálně i obsahově) pod rouškou surrealistického hávu. Různost formy je tu spíše převedena na zvláštní paralelní skladbu, ve které sledujeme, linii audio-vstupů, obrazové formy, i herecké akce zcela čitelně, byť ne vždy v obvyklé spojitosti.

Co tedy z toho plyne? V nedávné době jsem vedl delší ICQ korespondenci s nejmenovaným výzkumníkem jedné respektované západní instituce, jejíž náplní je dokumentace a archivace experimentálního filmu. Z našeho rozhovoru vyplynulo, že v západní kultuře přetrvává pocit "neobjeveného východu", a teď cituji přesně: "...máme pocit, že na východě existují dosud neobjevené filmy, podobné jako u nás, možná lepší. Ale pokud nakonec nějaké málo objevíte, zjistíte, že ty filmy jsou vlastně věrnou kopií toho, co existuje na západě. Teorie a praxe experimentálního filmu je totiž především produktem západní kultury." A tak to tedy bude. Na co navazovat ve východoevropském kontextu, když to málo, co od 60.let vzniklo ani nenašlo odpovídající autorskou ani teoretickou reflexi, a tudíž pojem "experimentální film" v našem jazyce v podstatě neexistuje. Čert ví, Toyen je dobrý film.

  Přečteno 3978x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Martin Blažíček

Jak nenapsat knihu / ...aneb vznik, rozvoj a ústup

Pancíř, Sestra, etc.

Kdo je Michael Bay?

OptoSonic live

Szirtes András, něco jako autobiografie

Pozvánka: Ian Helliwell v Galerii Školská28 Praha

Toyen vs. Experimentální film 0:1 (po prodloužení)

Guy with mirror

Steven Ball - Direct Language


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)