Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách

Jan Kolář / 27.10. 2012

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách

Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky. Klesající teploty v kraji na východ od Humpolce mě donutily vytáhnout vlněný obojek v barvě stájového pinče a intenzivně se věnovat studiu nečekaně široké nabídce různých druhů single malt whisky, jimiž disponují jihlavská restaurační zařízení. Jak říká Ludvík Vaculík, když zrovna nezpívá, neštípe dříví a nedělá chlapce: zima je tady. Déšť nahradila jakási namrzající mokrá břečka, jež ulice zahalila do barvy spermatu; obvykle decentní lidé se mezi návštěvami kina uchylují k nejpřízemnějšímu typu humoru, protože proti sílící únavě už nic jiného nezabírá. Abychom si to shrnuli – mám dost.

Před třemi hodinami se mi dokonce podařilo usnout i během ohlušující projekce triptychu KKK z dílny tvůrčího sdružení Argentum Vivum. Z šestnáctimilimetrové KŘÍŽOVÉ CESTY Martina Ježka si bohužel vybavuji jen jakési popové katolické chorály a na pětatřicítku točený KOTOUČ Miroslava Bambuška mi během sporadických okamžiků bdění připadal jako oslnivá psychedelická pornoverze PLECHOVÉ KAVALERIE. Kousek Jana Daňhela promítaný ze superosmičky mě ale naštěstí zastihl ještě v příčetném stavu. Během záznamu cesty skupiny geologů podzimním rašeliništěm jsem tak mohl postupně sledovat, jak portrét krajiny, do níž se za zvuků bublající rašeliny noří geologické sondy, přechází v symbolickou vivisekci těl těch, kteří ji prozkoumávají, tak dlouho, až se samotný obraz stromů, vlhké zeminy i chlupatých nahých břich sám promění v rytmicky pulzující a dýchající tkáň. Všechny, kteří se v předchozí větě ztratili a nijak zvlášť jim to nevadí, tímto zvu na nedělní odpolední projekci bloku českých experimentálních filmů, které od pěti hodin opanují kino Dukla.

Daňhelův film i moje následné (polo)lucidní snění, v němž jsem nebyl schopen rozlišit, zda jsem záběry dalších dvou snímků na plátně skutečně viděl, zda se mi o nich zdálo, či zda jsem je zaměnil za nějaké své zasuté vzpomínky, mi trochu svérázně připomínalo včerejší pozdní projekci PAŘÍŽSKÉHO MÁJE. I v něm se tváře lidí, jež se v roce 1962 Chrisi Markerovi před kamerou pokoušeli definovat svou představu štěstí, prolínaly s mapou Paříže, tělem města rozvrásněným labyrintem střech zachycených z vrcholu Eiffelovy věže i komentářem meditujícím o zapomínání, zaměnitelných životech a umírajících ulicích. Markerovi se tak podařilo obsadit zvláštní prostor mezi fikcí a dokumentem, v němž neinscenované scény zviditelňují myšlenkové pochody, o nichž však nikdy není patrné, komu vlastně patří – zda spíš filmaři, který je sestříhal, či shonu v ulicích, jenž je vyprovokoval. Jak říkal tenhle nedávno zemřelý milovník koček a sov: jen subjektivní filmy mohou být pravdivé. Ale který subjekt je vlastně natočil?

O dalších dvou subjektech mám celkem jasno – jmenují se Olga Špátová a Adolf Zika, kteří se tak trochu pokusili o něco podobného jako Marker v Pařížském máji. Nebo spíš trochu, než tak.

Špátová dělá v NEJVĚTŠÍM PŘÁNÍ už druhý vývar ze stejnojmenné filmové ankety, kterou před osmačtyřiceti (a pak ještě jednou před dvaadvaceti) lety natočil její otec; Zika ve filmu ZEMĚ ČESKÁ, DOMOV MŮJ pro změnu míchá českou variantu Macdonaldova ŽIVOTA V JEDNOM DNI, kdy dobrovolníci zaznamenávali jeden den svého života a odpovídali na sofistikované sebeidentifikační otázky typu: „Nosili byste na tričku českou vlajku? Zvedají vám úspěchy Čechů sebevědomí?“ (Za sebe upřímně uvádím, že mě nikdy nic podobného nenapadlo – i když teď, jak o tom přemýšlím, bych si možná zkusil našít tu vlajku na své zánovní spodky s prohmatem; třeba by mi to pak taky něco zvedlo.)

Výsledky obou filmů, které se pokoušejí definovat identitu současných Čechů, jsou celkem nepřekvapivé – všichni chceme být šťastní, nikdo z nás neví, co to znamená, a oba filmaři už potom dál nepátrají; místo toho se zabývají tím, jak záběry, které jim spadly do klína, co nejbezbolestněji a nejplynuleji sestříhat. Což se jim teda daří. Oba majstrštky po plátně stečou jako … ééé – pára nad hrncem, nebo tak něco. Prostě člověk si ani nevšimne.

Nerad bych ale působil zbytečně zpruzeně. Tyhle zážitky jsou jedním z důvodů, proč má cenu do Jihlavy jezdit. Zdejší festival je úžasný nejen v tom, jak rozmanité filmy uvádí, ale i proto, že nabízí divákům možnost, aby porovnali, jak to dopadá, když se různí lidé pokoušejí dělat stejné věci. A s touhle bombou bych to pro dnešek uzavřel. V DKO se právě vyhlašují vítězné snímky, takže bilancování odkládám na zítřek. Teď nazouvám sněžnice a mířím za dalšími filmy, polívkou a štěstím.

Vidím to na calvados.

  Přečteno 2203x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Jan Kolář

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta

Hvězdná anatomie lži


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)