Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu

Jan Kolář / 26.10. 2012 / komentáře (5)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu

Tak Silvio Berlusconi má jít na čtyři roky do báně, což je jednak slušný Skyfall, druhak se to báječně hodí jako nevtíravá uvozující informace k dnešnímu mudrování. Včera mnou totiž otřásl film o kriminalizované umělecké skupině Ztohoven OBČAN K. (r. Michal Dvořák), v níž „vyhraněné osobnosti“ (v uvozovkách je to proto, že jde o citát z filmu), tj. členové této art-junty, dlouze a podrobně vysvětlují svůj projekt, kdy si vzájemně pozměnili fotografie na Občan-Kách a mohli pak chodit na nákupy pod identitou svých kolegů.

Občas z toho vylezly i roztomilé taškařice (třeba scéna, kdy manžel vystupuje na své vlastní svatbě v roli svědka, zatímco skutečnému svědkovi gratuluje úřednice magistrátu Prahy 8 k úspěšnému uzavření manželství). Jinak mi ovšem démonickou basovou linkou podkreslená moudra o tom, že když si člověk na své průkazové fotografii není podobný, znamená to, že je jen anonymní jednotkou v neosobním soukolí kafkovského státního aparátu, připadala jako čirá hovězina, z níž se mi úporně potila záda. Pravidelní čtenáři našeho blogu vědí, že na ledviny já jsem trochu chabrus, takže víc než dvacet minut jsem to nevydržel. Svůj demonstrativní odchod ze třetí řady přecpaného DKO se mi dokonce podařilo realizovat hned dvakrát. Poprvé jsem se do přítmí kina musel vrátit pro zapomenutou tašku (měl jsem v ní totiž doklady).

Slovy jedné z protagonistek filmu, již autoři zpovídají před policií uzavřenou výstavou Ztohoven: rád bych věděl, kdo ty pány platí. I když vlastně ne, tohle je mi srdečně jedno. Spíš by mě zajímalo, kde se v českých umělcích tak často bere potřeba vydávat připitomělé a předvídatelné šaškování za sofistikovanou provokaci, kritickou analýzu, konceptuální uměleckou akci a já nevím, co všechno. Kdysi jsem se podobně odfrňoval nad ČESKÝM SNEM, ale i ten měl mnohem zajímavější nápad, nebral se tak smrtelně vážně a byl neskonale lépe natočený než Dvořákův populárně naučný pořad o morfingu a softwaru, který je k němu potřeba.

Tuhle zaprděnou nadutost naštěstí dokážou české dokumenty nejen ztělesňovat, ale i reflektovat. Film DVA NULA Pavla Abraháma je velkým favoritem na divácky nejpopulárnější snímek v české soutěži – ale přes mimořádnou zábavnost záběrů nasnímaných dvaceti kamerami během derby Sparty se Slávií, je to zároveň i jeden z nejdepresivnějších a nejnelítostnějších filmů o Česku. Trochu mechanický rytmus střídajících se nehybných obrazů fandících ochozů bez okolků staví na světlo, s jak ubohým málem jsme se ochotní spokojit (na jedné straně choreo, na druhé Pospěch).

OBČAN K. má mimochodem v letošní jihlavské soutěži ještě jednoho zdatného protivníka. VĚZENÍ UMĚNÍ Radovana Sibrta svým způsobem také prozkoumává hranice mezi uměním a aktivitami za hranou zákona. Dokument o společné realizaci čtyř projektů mezi několika výtvarníky a „amatérskými“ umělci, kteří vytvářejí různé typy artefaktů za zdmi vězení – má ovšem k halasným deklaracím o vlastní chytrosti daleko. Podobá se trpělivému a díky kombinaci extrémních detailů tváří a tichých, centrálně komponovaných, v protisvětle snímaných celků místností, jež obývají, i mimořádně intimnímu obrazu ostýchavého setkávání dvou radikálně odlišných světů. Umění v něm sympaticky hraje sice klíčovou, ale jen podružnou roli – pomůcku, jež jedněm lidem umožňuje komunikovat, druhým znovu získat ztracenou důstojnost a sebeúctu.

Takže nakonec vlastně happyend – čeští dokumentaristé umějí být i chytří a občas jim záleží na těch, o nichž točí. Krom toho večer ještě nekončí: za chvíli vyrážím na PAŘÍŽSKÝ MÁJ, jehož restaurovanou (a Chrisem Markerem osobně sestříhanou) kopii mi včera Markerův poslední autentický autobiograf David Čeněk vychválil během cikánského čardáše, jejž nám do hlav valila Kokavakere Lavutara. Když si navíc uvědomím, že po slovenských Romech to dneska bude Jihlavě roztáčet DJ sekce Cinepuru (potažmo Rádia Wave), je mi skoro líto, že to Silvio neuvidí.

  Přečteno 2472x


komentáře

   přepište kód:    

koleso  (12.9.2012 15:03)

a jo! kruci…

MB  (11.29.2012 00:02)

DČ je biograf, ne autobiograf

Oto Horák  (10.28.2012 08:20)

Jasně, já jsem velký příznivec občanské neposlušnosti. Právě Vámi vzpomínaný Thoreau však po protestním nezaplacení daní si šel do vězení v Concordu trest odsedět (bylo to jen několik dní, nemýlím-li se). A napsal poté esej Občanská neposlušnost, jímž se (vedle vlivu Tolstého a domácích tradic) inspiroval Gándhí. I filosofové, kteří ospravedlňují výjimečné porušování zákonů (z našich současných např. Kohák a Bělohradský) - tehdy, když jsou legální, nikoli však legitimní -, připouštějí to však jen za předpokladu, že viník se podvolí trestu. Na Smetanovi mi nevadí pomalovávání přiblblých billboardů, ale vadila mi jeho neochota nastoupit (či dokončit) trest. (A to i tehdy, když to dělá proto, aby na případ upozornil…) Akce Ztohoven a podobných jednotlivců či sdružení mi také nesedí. A má to dvě roviny: jak jsem napsal, až příliš a lacině se snaží o rozruch (případně se pohybuje na hraně zákona), přičemž se snaží zaujmout mainstreamová média i lidi, jež jinak umění nezajímá. Za druhé jde u těchto akcí většinou o pouhý výchozí nápad. Příkladem může být Černého růžový tank, jenž byl po roce 1989 první větší "performancí" tohoto druhu. Nápad a bác! - tím to končí. Pak už zbývá jen jej opravdu natřít a při obnovení nátěru využít "imunitní" poslance, kteří tímto stupidním způsobem demonstrují svůj antikomunismus (nehledě na to, že - přestože tank nebyl pravý - šlo o určitou památku a symbol, a to nikoli roku 1968, nýbrž 1945). Naproti tomu filmový Český sen je nejen nápad, ale dále se s ním pracuje. Uznávám, že autoři z tohoto nápadu mohli vytěžit více, nicméně je tam evidentní snaha něco podstatného tím sdělit. A nejen upozornit na sebe…

koleso  (10.27.2012 20:25)

S tím bych tak úplně nesouhlasil. To, co dělá Smetana, se dá jako podle mě brát jako legitimní projev občanské neposlušnosti - porušuje nějaké právní opatření, které považuje za absurdní (v tomhle případě ani ne tak zákon na ochranu soukromého vlastnictví, jako rozhodnutí okresního soudu), a nese za to následky - koneckonců, vždyť už zase bručí. Nejsem žádnej expert na americký buditele, ale to, co kdysi udělal Thoreau mi to dost připomíná. U Ztohoven mi taky nevadí jejich akce (i když zrovna ten případ s pozměněnou fotkou na platných občankách mi teda nijak zajímavej nepřipadá), mě štve ten film, kterej se tváří, jakoby sežral Šalamounovo hovno a přitom obsahuje jen snůšku banalit.

Oto Horák  (10.27.2012 10:12)

Také mne fascinuje, jak se autoři kdejaké umělecké "klukoviny" (jiní panáčci na semaforu, "atomový" výbuch v televizi, růžový tank /ne/blahé paměti) cítí být nejen avantgardními umělci, ale málem hrdiny. Strašně se pak diví, když je porušování zákonů postihováno. (Platí to i o "tykadlovém" Smetanovi, ačkoli jeho protest jinak chápu a je fakt, že billboardy budou stejně přelepeny a počmáraných je jich "neúrekom".) Místo nějakého složitého souzení a (v těchto případech) kontraproduktivních pobytů ve vězení, udělil bych jim pár dnů veřejně prospěšných prací (např. úklidu ulic), aby je na chvíli přešly roupy.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Jan Kolář

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta

Hvězdná anatomie lži


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)