Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta

Jan Kolář / 25.10. 2012 / komentáře (2)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta

Záhajit blogování dva dny po začátku festivalu možná není ten nejlepší začátek, ale větru, dešti a rýmičce neporučíš - to ví ostatně i James Bond. Mixela bílých a růžových tablet naštěstí zafungovala celkem spolehlivě, takže je na čase pustit se do boje. A že se letos v Jihlavě bojuje.

Určitá forma politického aktivismu k jihlavskému festivalu patřila vždycky, ale letos se – alespoň na první pohled člověka, který se před pár minutami vymanil z konformní šedé zóny kolon na D1 – zdá, že politika program i plátna kin zcela ovládla. Záběry z roku revolucí, okupované Wall Street, arabského jara i řecké krize a pouličních bitek nedominují jen necelé desítce snímků ze speciální sekce Člověk revoltující, ale korespondují i rovněž s filmovým revolucionářstvím v Jihlavě připomínaného Chrise Markera a prosakují i do soutěžních sekcí – včetně té české.

Možná jsem do sebe těch ibuprofenů narval zbytečně moc, možná už se ze mě za ty roky, co koukám na filmy, stala otupělá cynická kreatura, anebo mě jen při přejezdu česko-moravských hranic přepadla mimořádně nevstřícná nálada, ale většina těch nasnímaných revolt, které jsem tu doposud viděl, mě podivně popuzovala. Nemám teď na mysli jen ty vyloženě pitomé, mezi něž patří dokument Rosse Ashcrofta ČTYŘI JEZDCI, který s vizuálem, za nějž by se nemuselo stydět ani Putování s dinosaury říznuté Koyaanisquatsi, dramaticky sděluje, že apokalyptičtí žokejové už dávno dorazili a na dveře našich kapitalistických domovů teď klepou válka, hlad, smrt a ještě někdo, na jehož jméno jsem už zapomněl.

Nějak jsem nepobral ani ZPRÁVY Z MAGNETICKÉ HORY Jema Cohena, který loni v říjnu pořizoval videozáznamy během konání protestů Occupy Wall Street a jejich krátké sestřihy pak bezprostředně poté promítal v newyorském IFC Centru. Když něco podobného dělal před čtyřiceti lety Chris Marker a jeho skupiny Medvedkin, dávalo to smysl. Dnes – když je v New Yorku připojena k internetu každá druhá záchodová mísa – mi snaha promítat hezky sestříhané záběry z demonstrací v kině připadá jako krapet asexuální onanie. Podobně sebestředný je ve svém filmu TOBRUCKÁ PŘÍSAHA i Bernard-Henri Lévy, který před kamerou líčí, jak libyjské rebely seznámil s Nicolasem Sarkozym; na druhou stranu je při tom aspoň docela vtipný a nosí fešné šály.

Ale konec legrace, ten problém je evidentně hlubší a týká se samotné povahy obrazů, z nichž je většina těchto filmů sestavena. Vzpomínám si, jak otřesně na mě před pár lety v Jihlavě působily Farockého VIDEOGRAMY JEDNÉ REVOLUCE nebo Andrizziho KRÁTKÉ FILMY Z IRÁKU, proč na mě tedy teď podobné záběry působí úplně jinak?

Možná jsem si na ně stejně jako všichni ostatní jednoduše zvykl. Záběry z digitálních z malých digitálních kamer už nepatří do audiovizuálního undergroundu, ale jsou součástí fikčních filmů i televizního zpravodajství. Roztřesené okraje rámu, špatně nastavená clona a nezaostřené tváře před kamerou už dávno nejsou známkou strachu či úpěnlivé snahy zachytit bezprostřední realitu, jež muže a ženy s digitálním kinoaparátem nutí zapomenout na pravidla natáčení. Stala se z nich stejná estetická a narativní konvence jako cigareta zapálená nad neustlanou postelí. Možná i proto působí roztěkané obrazy ve filmech ½ REVOLUCE (r. Karim El-Hakim, Omar Shargawi) nebo 155 PRODÁNO (r. Georgios Panteleakis) spíš jako záběry z (dobrého) akčního filmu. Jako by v případě snímku z egyptské vzpoury proti Mubarakovu režimu a filmu zachycujícím athénské „protiúsporné“ demonstrace nešlo ani tak o dokumenty, ale o dokudramata – stejně zábavná jako reality show, při jejichž sledování se o soutěžící strachujeme jen tak na oko.

Mnohem důležitější mi ale připadá jiná věc – dokumenty, jež jako svůj výchozí materiál využívají videoklipy natáčené demonstranty, obětmi či útočníky, převracejí jejich smysl. Když se mi přesně před rokem zvedal žaludek při pohledu na video s ubitým Muammarem Kaddáfím, upozornili mě přátelé, že to, co se mi jeví jen jako hnusný a nelidský spektákl, může pro lidi, kteří ten klip natočili, znamenat něco jiného - stopu a potvrzení toho, že někdo, kdo ovládal jejich životy má stejně křehké tělo jako kdokoli jiný. Moc jsem s tím vysvětlením nesouhlasil a nesouhlasím ani teď, ale bez ohledu na to sděluje něco důležitého. Klipy nemají primárně charakter obrazů, nad nimiž by bylo možné kontemplovat a dojímat se; slouží spíš jako soukromá komunikační gesta, pomocí nichž si jejich odesílatelé a adresáti vyměňují výzvy, urážky, podporu nebo si jen vzájemně potvrzují , že jsou ještě naživu. Sestříhá-li někdo tento soubor vizuálních výkřiků do celovečerní stopáže a promítne na plátno, promění je v to, čím, nikdy nebyly – v podívanou. V podívanou, která bude pravděpodobně působit stejně nesrozumitelně a obscénně, jako když člověk po večerech šmíruje manželský pár v okně protějšího domu.

Snad proto mi ze všech podobných filmů připadají nejzajímavější ty, které se spíš než nad obsahem těchto nalezených záznamů zamýšlejí nad jejich formou, rolí a potenciálem. Kdysi to dělal zmiňovaný film Maura Andrizziho, který proti sobě stavěl propagandu islámských bojovníků a soukromé záběry amerických vojáků nasazených v irácké poušti; v letošním programu Jihlavy se o něco podobného pokouší Petr Hátle se snímkem PROLEGOMENA TO A VIRTUAL FRAMING OF A REVOLUTION, když záběry z arabského jara kombinuje se strukturou Kantových Prolegomen nebo Hitchcockovými filmy dekonstruujícími konvence hollywoodského vyprávění.

Krucinál, ani nevím, jestli ještě pořád píšu o dokumentárních filmech. No nic, je čas na další paralen.

  Přečteno 2554x


komentáře

   přepište kód:    

Oto Horák  (10.27.2012 10:23)

Ad Muammar Kaddáfí: Myslím, že nikdo rozumný a mírumilovný nebude schvalovat lynčování diktátorů. Ne proto, že Kaddáfí by byl úctyhodný vládce (jak tvrdí ve svých černobílých článcích na paroubkovském webu vasevec.cz Ondřej Kosina), ale proto, že neschvaluje biblické pravidlo oko za oko, zub za zub. Nicméně když někdo znásilňuje a vraždí (jako Kaddáfí), velmi riskuje, že bude sám zavražděn a znásilněn. Možná by si to měl uvědomit i syrský vládce Bašár Asad. Třeba bude mít štěstí a po svém pádu (jenž dříve či později jistě nastane) bude mít to štěstí a ukryje se v nějakém luxusním azylu. Když bude méně tvrdohlavý než Kaddáfí a nebude si hrát na hrdinu…

Zbyněk Brynych  (10.26.2012 21:57)

…a pátý jezdec je smrad

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Jan Kolář

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta

Hvězdná anatomie lži


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)