Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

George Clooneyho si většina z nás spojuje s ironickým úsměvem, pomádou v prošedivělých vlasech a mírně patologogickým nadužíváním samoopalovacího krému. Tyto atributy donekonečna recyklované objektivy paparazziů by však neměly zakrýt fakt, že Clooney není jen mimořádně zářivou celebritou, ale i jedním z nejoriginálnějších režisérů v současném Hollywoodu.

A navíc jedním z nejkonzistentnějších: Clooney se ve své dosavadní tvorbě vrací ke stále stejnému tématu – vztahu mezi politikou a její mediální prezentací. Hlavní hrdina z jeho debutu MILUJTE SVÉHO ZABIJÁKA se coby agent CIA ve zpravodajských lžích studené války ztratí natolik, až dokáže smysluplně existovat jen v prostředí televizních varieté; film DOBROU NOC A HODNĚ ŠTĚSTÍ naproti obhajoval televizní publicistiku jako nástroj k obraně demokratických ideálů v éře mccarthismu. Ve DNU ZRADY tentokrát nejsou hlavním tématem samotné televizní obrazy politiků, za to se v tomto pohledu do zákulisí demokratických primárek doslova v přímém přenosu vytváří „image“ budoucích prezidentských kandidátů – před očima diváků se tu konstruují tváře, jež mají nést politické ideály (a jež nemají nic společného s realitou).

Zápletka DNE ZRADY přitom nijak originálně nevypadá. Mladý tiskový poradce Stephen Meyers je jedním z koordinátorů volební kampaně pennsylvánského guvernéra Mikea Morrise, jakéhosi splněného mokrého snu všech liberálních voličů: Morris je charismatický válečný hrdina schopný strhnout davy a obhájit při tom vlastní ateismus, odpor k trestu smrti a xenofobní zahraniční politice i podporu alternativních zdrojů energie. Je to kandidát, který by mohl – jak říká Stephen v jedné z úvodních scén – změnit svět k lepšímu. S tím, jak kampaň postupuje, se však věci začínají komplikovat: nejen že protistrana přichází se stále agresivnějšími útoky, ale na světlo se začne vynořovat tajemství, které může Morrisovu kandidaturu (a spolu s ním i Stephenovu kariéru) poslat okamžitě ke dnu.

Na první pohled je to jen další thriller opakující klasický motiv střetu idealistického jedince s prohnilým světem vysoké politiky. DEN ZRADY je však mnohem jemnější, rafinovanější a také zajímavější – ztrátu iluzí v něm nezakoušejí postavy (jež jsou cynické všechny stejnou měrou bez ohledu na svůj věk a vizáž), ale diváci, kteří v průběhu filmu postupně střízliví z počátečního opojení hvězdnými tvářemi Ryana Gosslinga a George Clooneyho i z původního pohodlného odhadu žánrového schématu. Tím hlavním tématem DNE ZRADY totiž není vyprávění o střetu idealistů a pragmatiků, ale téměř chirurgická analýza povahy lži.

Na principu lhaní je ostatně postavena i úchvatná vizuální koncepce Clooneyho filmu, v němž jsou zdánlivě průzračné obrazy ustavičně proměňovány v nečitelné šifry a tváře oddělovány od hlasů. Pracuje-li kamera Phedona Papamichaela s mělkým polem ostrosti, není to proto, aby přílišné množství detailů v pozadí neodvádělo pozornost diváků od výrazů herců, ale naopak proto, aby tyto výrazy nebylo kvůli nedostatku kontextu možné správně interpretovat. Stejně ambivalentně působí ve filmu i slova, jež jako by skrze záběry DNE ZRADY proplouvala nezávisle na tom, kdo je vyslovuje. Nejenže zvuková stopa dialogů často přesahuje střih oddělující jednotlivé obrazové sekvence, ale identické věty mnohdy vyslovují různé postavy (tak jako v úvodní scéně, kde Stephen při zkoušce mikrofonu pronese část projevu, již Morris o pár hodin později před plným auditoriem opakuje coby vlastní spontánní nápad).

I přes napětí, které obsahuje, tak v Clooneyho filmu nejde o dramatičnost děje, ale morální tázání: k čemu jsou naděje a sebevznešenější ideály, odřízneme-li je od těl a životů těch, jež by je měli garantovat? Zbyde z nich něco víc než jen soubor frází a kýčovitých obrazů? Možná to nejsou nejoriginálnější otázky, ale to je nezbavuje naléhavosti – tím spíš uvědomíme-li si, že si je klade autor, který je zároveň mediální hvězdou. Velké filmové hvězdy nemusí zdobit herecké umění, ale tvář a charisma, jimiž se lze těšit – a utěšovat – bez ohledu na to, jakou roli ztělesňují. Proto také působí tak, jako by jejich osobnost splývala s obrazem na plátně a jejich soukromý život nesestával z ničeho jiného než série spektakulárních výjevů zachycovaných objektivy kamer. Jsou symbolem světa, který – tak jako hrdinové DNE ZRADY – proměnil realitu v sérii mediálních klišé.

Ostatně nebude náhodou, že kromě Clooneyho se v současném Hollywoodu nebojí žánru morality už jen jeden režisér – Clint Eastwood.

(vyšlo v NP č. 393)

■  Přečteno 2371x