Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pár poznámek pod Strom života

Zdeněk Holý / 31.7. 2011 / komentáře (12)

Otázka po smyslu smrti syna se stává motorem celého filmu. Narativní otázkou, která může předvést ten celý velmi nenarativní děj od velkého třesku po shledání na věčnosti. Ale není to tradiční narativní otázka, je psychologicky bezprostřední, vyplývá z bolesti ztráty. Zrovna tak bezprostředně se na ni v hraných pasážích odpovídá. Vidíme schemata z rodinného života - despotický otec, obětující se matka, dospívání, která jsou přesto živá. V tom je největší filmařské kouzlo, umění Malickova filmu. Podává je s dostatečnou fragmentárností jak na rovině příběhu tak na rovině stylu, aby působila bezprostředně, neschematicky a zachovala si tak v sobě neučebnicovou jedinečnost. (To by stálo za samostatný rozbor stylu od někoho typu Davida Bordwella.)
Otázka po smyslu smrti syna však vytváří velkou faleš. Ptá se matka Boha v 60. letech, odpovídá ji věda 21. století. Jako by její tehdejší náboženství bylo schopné vidět celou “dnešní” krásu vesmíru. Opravdu nebylo - např. teorii panspermie tehdejší kosmologie a astrobiologie neznala, nebo s ní nepracovala. A Malick přesto sugeruje, že ji zespiritualizovaná věda odpovídá, že ji dodává naději a útěchu. Je to umě smontované, aby tento rozpor nebylo moc vidět, ale je to tam. Navíc Mallick vytváří transcendentální subjekt vypravěče, který by měl být nadčasový, který odpovídá na otázky všech smrtelníků ve všech stoletích, ale přitom je to jen omezený vědecký subjekt 21. století, mentální produkt dnešní doby, který může a bude překonán za pár let.
Kapitolou samo pro sebe je finále, setkání na břehu moře, setkání na věčnosti. Zatímco do té doby prováděl Malick jen mentální operace - vesmír není nadán smyslem, to my v něm vidíme krásu a ohromnost - přeskočil lacině do metafyzické roviny a už nám tvaruje, hněte bytí, posmrtné bytí. A protože to není dostatečně motivováno, uchyluje se k nejlacinějšímu přesvědčovacímu prostředku: hudbě.
V Malickově filmu najdeme jak velké myšlenky, tak laciný brak, jak velkého filmaře, tak umanutého starce.

  Přečteno 2749x


komentáře

   přepište kód:    

Lukáš Jirsa  (9.25.2011 22:51)

Pro Martina Škabrahu: Scénář filmu jsem nečetl, tedy nemohu potvrdit, zda tam je zaneseno, že Jack právě ztratil dceru. Dokládají to některé scény z filmu - především ty odehrávající se v "ráji" a na cestě do něj. Mohl bych Vás poprosit o scénář?

Zdeněk H.  (9.5.2011 09:30)

V tom případě si myslím, že v sluneční soustavě je spousta lásky, planety milují slunce a proto kolem něj krouží v milostných pohybech a měsíce zrovna tak projevují svou lásku planetám. Ach jo, neschopnost rozpoznat antropocentrické projekce je skutečně smutná. Pojmy metafory a realismu mám jinak definované.

martin škabraha  (9.5.2011 09:11)

Nechápu, proč bych tvrzením, že něco je krásné, zároveň měl tvrdit, že je to tu pro mě (pro nás); tvrdím tím, že mě to oslovuje a jsem s to nějak to uchopit. Ale i kdybych něco takového tvrdil, je to do jisté míry obhajitelné - jsem součást vesmíru a jestliže jedna část vesmíru reflektuje svou existenci v něm jako krásnou, je to prostě jeden z projevů toho vesmíru. Říct, že vesmír je krásný, znamená říkat, že má vlastní existence je krásná - má existence v tom vesmíru. Jsem součást toho. Nevím, proč bych se měl cítit oddělen, v jakési "objektivní" pozici, či co? Ta je dávno kritizována jako panský vztah k přírodě… A Vesmírná Odyssea je i neskrývaně realistická. Do detailů. To, že ani po roce 2001 nemáme základny na Měsíci, není Kubrickova a Clarkova chyba, nýbrž naše :-)

Zdeněk H.  (9.4.2011 14:21)

2001: Vesmírná Odyssea pracuje s neskrývanou metaforikou, asi nikdo to závěrečné dítě nebere jako obří planetu :-) Že je vesmír krásný, neboli obecněji, že je tu vesmír pro nás, je tradiční antropocentrická domýšlivost.

martin škabraha  (9.3.2011 10:46)

"Mě primárně vadí, že když někdo truchlí v 50.-60. letech, že mu jako odpověď pošle tvůrce dnešní kosmologický model." Ten film je přece současný, hlavní hrdina je taky současný, tak co; je to vkomponováno do jeho vzpomínek. A i kdyby ne, já nechápu, proč by to měl být problém, nejde přece o dobu, ale o téma. Krása je samozřejmě lidská kategorie, ale to je věda taky. A ten nádherný - i když současně děsivý - postkoperníkovský vesmír, který nemá středu, je tu především díky vědě. Ve vší kráse (a strašlivosti - "král strašné krásy", zpívá se v rekviem o Bohu). Vesmírná Odyssea byla SCIENCE fiction. Věda se nedá redukovat na nějaký technokratický a neosobní mechanismus. Podívejte se na dějiny vědy, jak klíčovou roli tam hraje fantazie, schopnost představit si něco naprosto šíleného, ohromujícího. Výpočty se tím sice nezpřesní, ale dává to těm výpočtům smysl. Já jsem se i vědců ptal, jestli vnímají třeba krásu těch mikroskopických struktur, které objevují. Minimálně někteří ano.

Zdeněk H.  (9.2.2011 10:59)

"ale stejně tak v tom můžeme najít i útěchu." nesouhlasím, útěšné je to celé. Vesmír je prezentovaný jako nesmírně krásný, ohromující, uhrančivý. Ale krása je jen lidská kategorie, věda s ničím takovým jako je krása nepracuje. Tedy faleš od začátku je samozřejmě v tom, používat vědu jako estetickou útěchu, když vědě je každá estetika cizí. Ale to jsem nekritizoval. Mě primárně vadí, že když někdo truchlí v 50.-60. letech, že mu jako odpověď pošle tvůrce dnešní kosmologický model. Buď tvůrce nic moc neví o vědě a tak si nevšimne, že spletl dobu, jako kdyby někdo ve filmu odehrávající se ve 30. letech baštil Penicilín, nebo si myslí, že dnešní kosmologický model je objektivně jediný možný a proto věčný a pak je naivní. Nebo jsem to prostě nepochopil :-)

martin škabraha  (9.2.2011 10:11)

Ale ta indiferentnost není prostě cynická. Jsou tam důležité dvě věci. Za prvé, matka se ptá boha Proč? a - stejně jako kdekoliv jinde v tom filmu - bůh mlčí, aspoň na první pohled; odpovědi musíme hledat sami. Za druhé, tváří v tvář těm miliónům let je jedna lidská tragédie naprosto nicotná, vždyť i dinosauři vyhynuli atd., to se v tom moři ztratí - může to samozřejmě být cynické, což je vlastně postoj, který je součástí té "mužské" cesty ve filmu (a také výtek malého Jacka na adresu otce a starozákonního boha); ale stejně tak v tom můžeme najít i útěchu. Což potenciálně uvolňuje cestu k té biblické perspektivě, která nakonec zvítězí (v závěru záběry na zničenou Zemi po vyhasnutí Slunce, následované onou fantazií zmrtvýchvstání) - zvítězí ale v subjektivní rovině, zmrtvýchvstání se jasně odehrává v Jackově mysli, zatímco ta scientistní perspektiva snad je něčím objektivním (což neznamená pravdivějším). Těžko říct :-) Ale cynik samozřejmě Malick nebude.

Zdeněk H.  (9.1.2011 12:20)

"Efekt té "vesmírné" a "evolucionistické" pasáže je v tom, že je to celé indiferentní vůči otázkám, které si člověk klade. " Pokud vám dobře rozumím, vidím to přesně naopak. Ve filmu zazní nějaká floskule typu, odkud a kam jdeme a šup, spustí se nám dnešní kosmologický výklad vesmíru. Diváci empaticky napojený na truchlící subjekt hned dostávají odpověď. Interpretovat to naopak, to by jsem museli být ve filmech někoho tak cynického jako je třeba Paul Verhoeven ale ne Terence Malick. "Vytýkat tvůrci, že tam má nesoulad mezi dnešní vědeckou teorií a biblickou vírou ve spásu. Co to je za námitka?" Tuto námitku jsem vůbec nekladl. Jinak nevěřím v teorii nepřekrývajících se magistérií, tedy kdybych měl příležitost, neváhal bych ji však vznést :-)

martin škabraha  (8.30.2011 10:24)

Souhlasím s Lukášem Jirsou, interpretuji to po několikerém shlédnutí stejně, ale co jsem vůbec nepostřehl, to je to, že dospělý Jack truchlí pro svou mrtvou dceru. Na základě čeho tak soudíte? Mám scénář toho filmu, ale ještě jsem ho nečet - je to tam? Námitky Zd. Holého popravdě řečeno moc nechápu. Vytýkat tvůrci, že tam má nesoulad mezi dnešní vědeckou teorií a biblickou vírou ve spásu. Co to je za námitka? Efekt té "vesmírné" a "evolucionistické" pasáže je v tom, že je to celé indiferentní vůči otázkám, které si člověk klade. Ty dvě perspektivy mezi sebou musí mít napětí, celé Malickovo dílo je vlastně o rozporu mezi antropocentrickým hlasem postav a bio/kosmocentrickým potenciálem kamery…

Lukáš Jirsa  (8.8.2011 16:56)

Ano, byl by z toho pěkný seminář. Píši si to do svých dlouhodobých cílů. Ovšem kdy se k tomu dostanu, že? Bohužel nejen filmem živ je člověk.

Zdeněk H.  (8.8.2011 10:31)

Děkuji za upozornění. Nechci se přít o detaily, zas tak dobrou paměť, bohužel, nemám. Nicméně otázka po smyslu smrti je ve filmu obecně přítomná, tedy mnou nastíněný problém není nijak vyřešen. Co se týče života po životě, je zde silný nesoulad mezi představami o vesmíru, jaké máme na základě zkušeností a znalostí 21. století a pouhopouhou fantazií o posmrtném životě. Bohužel Malickův film s obojím nakládá stejně, alespoň já jsem to tak vnímal. Nicméně abychom o tomto mohli přesně argumentovat, museli bychom začít rozebírat styl Malickova filmu, od něj dospět k tvorbě perspektiv, hledisek a rozsahu znalosti postav a vypravěče. Pak bychom se mohli dostat k tomu, co je představa postavy a co představa vypravěče, která představa vypravěče je jak filtrována vnímáním které postavy atd. A pak to konfrontovat s průzkumem vnímání publika, který význam jaké publikum vnímalo, co vnímalo bezprostředně, jaké problémy muselo překonat interpretací, co potlačilo, aby něco jiného fungovalo atd. Byl by z toho pěkný seminář na VŠ.

Lukáš Jirsa  (8.8.2011 01:14)

Vážený pane kolego, jen několik poznámek k vašim poznámkám: Po Bohu se neptá matka (přesněji řečeno nejen ona), ale především její již dospělý syn Jack (Sean Penn), který vzpomíná na své dětství - vybavuje si jej, rekonstruuje jej - a také si představuje "život po životě", ráj, setkání se všemi, kteří jej již opustili. Vzpomínky na dětství i představy "věčného života" se odehrávají v křesle proskleného věžáku v 21. století. Téměř celý film (možná i celý film, to nicméně netvrdím s jistotou) je vlastně představou/vzpomínkou Jacka, kterému právě zemřela dcera - proto to vzpomínání na smrt bratra, proto otázka: "Jak jsi to mohla vydržet?" směrovaná na jeho matku, která čelila stejné tragédii atd. Jack se snaží vyrovnat se smrtí vlastního dítěte (dcery, za kterou na začátku zapaluje svíčku), nikoli svého bratra, který je již dávno mrtev. Jeho vyrovnávání se s nejtěžší ránou, s jakou se může člověk v životě setkat, má podobu přiblížení se Bohu, tedy konverze. A ke křesťanské konverzi patří i jistá představa toho, co nastane po smrti. Jack nazírá existenci Boží - a poté odchází z práce "proměněn", viditelně uvolněn. Ve filmu neshledávám žádné laciné přeskočení do metafyzické roviny ani nedostatečnou motivaci ke scéně na pláži - pokud ji ovšem správně interpretujeme. Strom života není film, který bychom mohli hodnotit či kterému bychom snad mohli rozumět po jednom shlédnutí. Jedná se o dílo, jež vyžaduje soustředění, pozornost, otevřenost a jistou zkušenost s filmem jakožto s uměním, které člověka proměňuje. Jak řekl Sam Peckinpah: "I didn’t want you to enjoy the film. I wanted you to look very close at your own soul."

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #127

#127

únor 2020


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Zdeněk Holý

Post Tenebras Lux

Všichni už jsou v televizi…

Suits/Kravaťáci

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii

Co tu ještě dělá Bond?!

Co je za kvalitou Quality TV? 3.

Co je za kvalitou Quality TV? 2.

Co je za kvalitou Quality TV?

AFO 47 Náboženství z pohledu vědy

Ve věži ze slonoviny skoro po třech letech


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Ideologie seriálu Bez vědomí (Ondřej Čapek)

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)