Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vše pro firmu a sebe

Oto Horák / 14.3. 2011

Na právě probíhajícím festivalu Jeden svět se promítají také dva filmy českých tvůrců, které mají příbuzné téma. Známější z nich je nepochybně Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka, už pro proslulost, jakou si režisér vydobyl (spolu s kolegou Filipem Remundou) za předchozí kontroverzní projekty Český sen a Český mír. Druhým ze snímků jsou Ženy SHR od nadějné autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník.
Nejnovější Klusákův film je po formální stránce, zejména díky dynamické a nápadité kameře, přesnému střihu a vhodně zvolené hudbě, dalším tvůrčím krokem vpřed. Režisér zůstává věren svému pojetí dokumentárního filmu, jež se namnoze liší od přístupu Karla Vachka, Stanislawa Muchy či Michaela Moora, jakkoli se na jejich filmech mladší kolega lecčemu přiučil. Klusák vytváří svérázné dokumentární grotesky, postrádající dostředivost, upovídanost a vágní symboliku Vachkovu, Muchův přemrštěný důraz na vtip a paradox i Moorovu patetičnost a tendenčnost. Žánrová poloha Klusákových filmů nám může být bližší či vzdálenější, ale těžko ji nepřiznat konzistentnost a vnitřní odůvodněnost. Klusák však "vyrostl" i po tematické stránce a jejím uchopení: tam, kde v Českém snu kritika konzumerismu byla založena na zinscenování scén a kde v Českém míru se středobodem filmu stal zpolitizovaný humbuk kolem neuskutečněného záměru, v novém snímku se zkoumají reakce lidí na konkrétní, už provedený a nezvratný zásah do jejich života. Jen je možná škoda, že chybí začátek události, že ani nevpadáme do děje „in medias res“. Vznikl tak spíše dobrý obraz „krajiny po bitvě“, která skončila bez zoufalého boje.
Stavba automobilky v Nošovicích je charakteristickým symbolem doby, ačkoli fatálnější, obludnější a neomluvitelnější jsou stovky menších "hangárů", "nošoviček" na okrajích každého většího českého města. Klusákova metoda přesným zacílením otázek (třeba ve srovnání s chaotičtějším a samoúčelnějším Vachkem) a pozorným sledováním odhaluje lži a sebeklamy lidí, a to nejen v případě nabubřelého tiskového mluvčí Hyundai, postupně nezvládajícího svou roli, ale i nedávných "odbojníků" proti firmě, kteří se vymlouvají na nátlak (ne, že by neexistoval) a nechají se zvát na exkurze do areálu firmy, ohlupovat líbivými gesty a trapnými řečmi o dobru světa a míru (u nás cítěné jako svého druhu revival 50. let). Klusákův režijní rukopis je typický a cenný tím, že i když neobsahuje publicistická "kázání" a odsudky, o autorském postoji nemůže být pochyb. Firma Hyundai - a zástupně i stovky podobných - je ve svých praktikách vůči zaměstnancům (přičemž nezáleží na skutečných pracovních kvalitách jednoho propuštěného mladíka), novinářům i veřejnosti demaskována, svůj díl ale dostávají i nošovičtí obyvatelé. Neboť přestože základní chyba je v systému, jenž umožňuje prosazování „pokroku“ válcováním krajiny i lidí, jistá malost (českého) zápasu, pasivita a slabost lidí je v celém případu nepřehlédnutelná. Zároveň však režisér nepotlačuje tón, v němž zaznívá uznání nošovickým obyvatelům za vitalitu, moravskou veselost a mírnost.
Klusákův film je vzácný v tom, že kritizuje konkrétní firmu, která v naší zemi působí. Jeho hlavním tématem je však zachycení proměny místní, v podstatě zemědělské společnosti po jejím náhlém zapojení do globálního světa (byť reprezentovaného specifickou firemní kulturou).

Jakkoliv souhlasíme s názorem, že bezskrupulózní prosazení obří továrny „na zelené louce“, u Nošovic (nebo u Kolína), je aktem arogance, teprve v případě snahy o smetení Horního Jiřetína a Černic (sídel celkem s třemi tisíci obyvateli) z povrchu zemského čelíme v podmínkách plurality bezprecedentnímu pokusu a zásadnímu testu našeho systému. Současná vláda sice dala do svého programového prohlášení, že územní limity těžby budou zachovány, ale nyní usiluje o opak. Na jedné straně tvrdí, že uhlí je nutné vytěžit, na druhé straně dává ruce od problému pryč a chce v údajném veřejném zájmu nechat jednat soukromý podnikatelský subjekt (s alibistickým „ať se dohodnou“). Důlní společnost postupuje přesně podle vzoru Nošovic: rozeštvává lidi, pomocí nadsazených sum za vykoupené domy a pozemky je korumpuje. To by se i dalo pochopit, rozhodně více než fakt, že podobné chování toleruje většina české politické scény, svorně zprava doleva. ("Levice" přitom využívá nepravdivý argument o množství nových pracovních míst.) Jak se s tématem vypořádal film Ženy SHR, který vznikl ještě před posledním – a nikterak překvapujícím - obratem vládního stanoviska?
Sledujeme vyprávění dvou žen, reprezentantek protichůdných názorů. Jsou představeny jako energické, spíše sympatické zapálené dámy středního věku, plédující pro svou pravdu. Portrét obou filmových hrdinek nevynechává jejich soukromí, není černobílý a to je jistě dobře. Na konci filmu se nám „dokonce“ zdá, že nadšení pro uhlí a měsíční krajinu na místě historického městečka, jímž srší paní Liběna, je snad přece jen z morálního hlediska problematičtější. Zásluhu na tom má odhalení jejích "opičáren" na večírcích pro novináře či děti i žvanění o přírodě, zvířátkách a rekultivaci při "uhelném safari" (exkurze pro manipulovatelné "čumily" skoro navlas podobná té nošovické). A zejména pak nepříjemné otázky, jež kladou autoři při návštěvě místního kostela (významná památka podle plánu J. B. Matheyho), jenž má být zbourán.
Zvolené uchopení tématu není příliš šťastné. Za vhodné by jej bylo možno považovat, kdyby šlo o v podstatě technický problém, ne o zásadní kauzu z hlediska morálky, ekologie a demokracie. Zde není únosné opomenutí všeho kontextu, včetně „komunistického“ bourání obcí a především města Most. Na místě byla bilance tohoto ničení, stejně jako zhodnocení, co přinesla demolice Libkovic (již po roce 1989).
Film byl ve stávající podobě natočen pro ČT, lze tedy chápat možnou zdrženlivost tvůrců (jinak se netajících kritickým postojem k důlnímu „molochu“), aby ČT mohla film odvysílat, aniž by byla napadána pro „nevyváženost“ svého vysílání. Vliv na výsledný tvar (nepochybně méně vynalézavý a zábavný než u Klusákova snímku) i vyznění mohla mít i krátkost natáčení (11 dnů), během něhož se nic převratného nepřihodilo. Pokud se Dušek s Provazníkem - jak v diskusi po filmu slibovali – k projektu a do Horního Jiřetína vrátí, snad budou mít více času a štěstí nachytat některé lidi „na švestkách“.
Zásadním problémem zůstává i tak otázka výběru osob. Zatímco kastelánka zámku Jezeří a nadšená ochránkyně přírody a zpěvačka paní Hana bojuje za obce ze své vůle, nezištně a její postoje jsou proto zajímavé, její oponentka, mluvčí Dolů a „milovnice uhlí“ paní Liběna je před kamerou v práci a milé či nemilé překvapení zaměstnavatele z jejího výkonu nemusí (ba nemůže) být bez vlivu na její ocenění a další budoucnost. Názory podřizované požadavkům zaměstnavatele - a zvlášť na tak exponovaném a jistě finančně atraktivním místě -, jsou (navzdory jejich „neoficiálnímu“ aranžmá) očekávatelné a v podstatě bezcenné. Navíc důlní společnost, která má s obyvateli jednat o odkoupení pozemků (tj. města, jako ve středověku), dosahuje ročního zisku cca 5 mld. Kč a je tedy dost bohatá na to, aby své argumenty formulovala za své peníze, nemusí ji v tomto směru sloužit dokumentární film.

  Přečteno 2202x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)