Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jak nenapsat knihu / ...aneb vznik, rozvoj a ústup

Martin Blažíček / 12.3. 2011 / komentáře (3)

Jak nenapsat knihu / ...aneb vznik, rozvoj a ústup

S velkým očekáváním jsem zakoupil knihu Vznik, rozvoj a ústup multivizuálních programů vydanou letos nakladatelstvím AMU. S příslibem odborného textu, vydaného akademickým nakladatelstvím, navíc z pera jednoho ze strůjců českých polyekranů Svatopluka Malého, se mi však dostala do ruky kniha, která spíše než cokoliv jiného připomíná probírání zašlými vzpomínkami kameramana na zlatou éru československé multivize.

Způsob, jakým je kniha napsána, nejen překračuje veškeré myslitelné hranice odborného textu, ale navíc působí dojmem, že vznikla někdy kolem roku 1985. To by však nesměl nakladatel uvádět toto vydání jako první s datací 2010. Pokud otevíráte výtisk s tím, že bude obsahovat historický kontext, srovnání s produkcí multimediálních projektů mimo ČR, odbornou analýzu a kritický přístup k realizacím v ČR, nebo vyčerpávající informace o programech Laterny Magiky, dostanete místo toho pouze vzpomínky kameramana, a logické uspořádání technických detailů z osobního archivu. Jak autor v úvodu sám přiznává, kniha je něco mezi pamětnickým dokumentem a skripty a v současném stavu audiovizuální technologie pro něj není snadné se orientovat.

Satiricky působí již úvod: namísto minimálního objasnění základních pojmů knihy, rozsahu zájmu, odkazů k pramenům, pre-expozici tématu, atd, nalézáme již od strany 2 literární rozvedení technických parametrů kamer, velikostí pláten a typů použitých objektivů. Není ani zřejmé, že už úvod přestal a pokračuje kapitola jedna, neboť podrobný výčet technických detailů se volně táhne až do závěru, kde je konstatováno, že v roce 2008 tradice započatá Expo58 končí, neboť se nenašel nikdo, kdo by v ní plnohodnotně pokračoval. Inu hozená rukavice.

Vzhledem k datu vydání je pozoruhodné, jak zastarale působí technické popisy realizací. Nejen, že není ani náhodou zmiňována prakticky žádná typicky současná jevištní technologie, např. existence MIDI a DMX protokolu, ale i popisy aplikované elektroniky v divadlech působí, jakoby vypadly z vizionářských textů poloviny století: “…V prostoru se mohou objevovat další dílčí obrazy a jejich sestavy, které opět v prostoru mizí. Veškerý tento postup je dnes ovládán elektronickým programem. V paměti počítače jsou dále uloženy i ostatní úkony, světelné a scénografické efekty, spouštění a zastavování projektorů, ovládání magnetofonového pásu, osvětlení sálů, atd. Potom stačí zmáčknout tlačítko “start“. (str.12).

Pokud vás například zajímá přibližná datace polyekranů, máte rovněž smůlu. Ačkoli kniha detailně popisuje každý použitý objektiv, u časového zařazení se pohybujeme na měřítku “začátek 70. let” (Noricama).

Jako autoři knihy jsou uvedeni Svatopluk Malý, Mirek Zapletal a Martin Procházka. Jejich podíl ve formulacích tohoto vzpomínkového textu není zřejmý, kolem strany 39 se však dočítáme, že nám některé programy přiblíží i Antonín Daňhel, Jan Eigl, Alois Fišárek a Zdeněk Stuchlík. Jak to prakticky dělají není jasné. Následuje několik kapitol, kde je možné jen odtušit, kdo a co v textu skutečně napsal a kde je znovu text autorsky Malého. Jde o vyprávění vedené ze značně osobní perspektivy, tedy tuším, že mluví-li se spíše o střihu, zřejmě kapitolu psal Alois Fišárek.

V celém textu je zmíněna pouze jedna realizace mimo tradici československého polyekranu - IVA Mnichov, polyekran pro DB. V tomto případě Malý popisuje osobní zážitky s projekcí jako velmi negativní: “Program na mne působil nepřesvědčivě, prakticky na nic si nepamatuji. Vzpomínám si pouze na vlak, který přejížděl na promítacích plochách…” (str.70) a dále pouze umocňuje rozpaky z použité zvukové elektronické kompozice. Nelze se ubránit dojmu, že tato pasáž je v knize jen proto, aby umocnila neochvějné postavení čs. multivizuálního umění a podtrhla marnost jakýchkoli snah jej napodobit. Tím, co by však mělo spadat do této hvězdné kategorie, je zřejmě “…zlatý hřeb programu, nápaditá show - módní přehlídka významného sovětského návrháře Zajceva. Živé manekýny procházely mezi pevnými i pohyblivými promítacími plochami, které vytvářely atmosféru různých prostředí…” (Oslavy 50 let SSSR, str. 79.)

Po chvilce čtenář uvykne tempu, jakým kniha ubíhá. Kapitola začíná stručným nastíněním tématu polyekranu a pokračuje vyčerpávajícím technickým popisem proloženým osobními vzpomínkami. Znenadání však narazíme na minikapitoly, jako např. Kinoautomat II (str. 96) o rozsahu čtvrt strany, které chaoticky přeskakují od technické realizace k hereckému obsazení a množství variací v interaktivním kině… aniž by byl například vysvětlen Kinoautomat I. Možná, že to někde v knize je, ale není možné to pohotově zjistit, protože kniha neobsahuje rejstřík děl a nakonec neobsahuje občas ani čísla stran.

Abych vyzdvihl pozitivní část knihy, našel jsem v ní řadu pozoruhodných nákresů, technických detailů, fotografií a dokumentace. Z tohoto úhlu se jedná o užitečné kompendium dat o multiprojekčních programech z minulého století. Bylo by však studijně přístupnější, kdyby autor jednoduše anotoval každé dílo, zaměřil se na přesnější dohledání dat a nepouštěl se do osobních hodnotících soudů.

Je rozporuplné, proč NAMU vydává text na takovéto úrovni. Navíc jde o text recenzovaný a s vědeckou redakcí. Nedokážu si představit, jak k vydání může dojít něco, co by neprošlo asi ani u obhajoby absolventa FAMU. Snad by bylo vhodnější, zřídit nějakou edici memoárové prózy filmových profesionálů. Tam bych tuto knihu mohl radostně zakoupit bez zbytečných očekávání a ušetřilo by se na recenzním čtení.

  Přečteno 2564x


komentáře

   přepište kód:    

Martin Bernátek  (6.14.2011 10:46)

Souhlasím s recenzentem, nechápu, jak knížka prošla ediční komisí a recenzním řízením rozhodně nejde o odborný text a už vůbec ne o (solidní) skripta. Spíš než autor textu, který za několik let oslaví devadesátileté jubileum, by měli být s prominutím v tomto případě za diletanství kritizováni autoři publikace, resp. redakční a ediční kolektiv. Pochopil bych vydání textu p. Malého spíš jako "pramen" či dokument (ale i takové vydání potřebuje editorskou úpravu).

Autor  (3.16.2011 08:24)

Autor je sice pedagogem FAMU, na činnosti ediční rady však nemá žádný podíl.

Zdeněk Holý  (3.15.2011 09:10)

Za Nakladatelství AMU k tomu mohu pouze říci, že titul prošel ediční komisí FAMU s doporučením tisknout beze změn (autor blogového příspěvku je pedagog FAMU). V nakladatelství pak kniha prošla zcela standardním recenzním řízením ("...recenzovaná alespoň jedním obecně uznávaným recenzentem z příslušného oboru...") a nejvýraznější výtky recenzenta byly do textu zapracovány.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Martin Blažíček

Jak nenapsat knihu / ...aneb vznik, rozvoj a ústup

Pancíř, Sestra, etc.

Kdo je Michael Bay?

OptoSonic live

Szirtes András, něco jako autobiografie

Pozvánka: Ian Helliwell v Galerii Školská28 Praha

Toyen vs. Experimentální film 0:1 (po prodloužení)

Guy with mirror

Steven Ball - Direct Language


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími (Oto Horák)