Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V poslední době nebývá zvykem, aby si čeští režiséři vybrali k zfilmování významná díla domácí literatury. A od dob (nepovedených) Jasného Dýmek (1966) se vyskytlo jen několik případů zpracování přední světové prózy (nepočítáme-li ovšem televizní počiny, často ovšem podobně diletantské úrovně jako byl Polesného Milenec lady Chatterleyové). Měli bychom tedy přivítat, že Václav Marhoul získal práva na zpracování románu Jerzyho Kosinského Nabarvené ptáče. Prý režiséra toto dílo "zasáhlo natolik", že vyvinul "veškeré úsilí a um na to", aby "získal filmová práva právě k tomuto dílu." A přece se výběr předlohy jeví možným kamenem úrazu.
Kosinského dílo už přitom jednou dobře - a kupodivu také "oscarově" - natočeno bylo. Šlo ovšem o nejlepší spisovatelovu novelu Byl jsem při tom, politickou satiru úrovně Hellerova Golda za všechny peníze, a na výsledku měli velkou zásluhu režisér Hal Ashby a představitel hlavní role Peter Sellers, nacházející se tehdy (1979) v životní formě. Nabarvené ptáče (1965) získalo sice dobovou proslulost, ale je hodnotově velice problematickým textem. Román nemá přirozené barvy, a nemá je ani - jak je nezadatelným právem umělce - pro zvýraznění přibarveny. Ptáče je povýtce umělé, což křiklavé zbarvení neskryje, nýbrž naopak podtrhne. Nátěr je totiž nekvalitní, barva odprýskává, sotva se písklete dotknete, loupe se v celých plátech. Objevuje se monotónní, myší šeď. Teze o venkovské pudovosti, "středověké" zaostalosti a sobectví zůstala i po zbeletrizování tezí. Román je to ne-uvěřitelný, o svědectví nemůže být ani řeči. (A velice sporná míra autobiografičnosti příběhu je přitom faktorem vedlejším).
Umělec má provokovat, ale nemá být znát, že příliš chce provokovat. Nejtrvalejší provokace jsou ty, ke kterým došlo nezaviněnou srážkou, spíš mimoděk. Stejně tak nevadí, pokud má tvůrce výrazné, utkvělé erotické fascinace, obsese či deviace (spisovatelé Lewis Carroll, Oscar Wilde, August Strindberg, Marcel Proust, Thomas Mann, Isaak Babel, Vladimir Nabokov, Džuničiró Tanizaki, Jukio Mišima, z našich Ladislav Fuks, Jiří Kuběna, Jiří Veselský, režiséři Sergej Ejzenštejn, Carl Theodor Dreyer, Rainer Werner Fassbinder, malíři Henri de Toulouse-Lautrec, Egon Schiele, Pablo Picasso, Balthus, skladatelé Petr Iljič Čajkovskij, Benjamin Britten aj.). Autorovy sexuální preference jsou u těch nejlepších artefaktů zpravidla transformovány, sublimovány, někdy i kódovány, a také "neúměrně" zobecňovány. Pokud naopak uměleckou ventilaci erotických puzení charakterizuje účelový exhibicionismus a touha po přímočarém "odreagování", hrozí dílu ztráta měřítka, schematický tvar, "fyzická" vnějškovost a polopatická doslovnost, chcete-li pornografičnost, zvolená někdy i z tržních důvodů, - patrná ovšem nikoli nutně v celé tvorbě (spisovatelé markýz de Sade, John Cleland, Pierre Louys, Guillaume Apollinaire, Henry Miller, B. E. Ellis, J. G. Ballard, Philippe Djian, režiséři Bernardo Bertolucci, Tinto Brass a Waleryan Borowczyk, výtvarníci Antoine Borel, Otto Dix, fotografové Jan Saudek, Helmut Newton aj.) A to je právě případ Jerzyho Kosinského, patrný ve většině románů (s výjimkou už zmíněné novely Byl jsem při tom). Sexuální pasáže v nich nejsou ústrojnou složkou textu, ba ani funkčně nasvícenou, klíčovou událostí, nýbrž přehnaně na sebe upozorňujícím a ostatní chutě potlačujícím, vše přebíjejícím "kořením". Něco podobného jako o erotických scénách by se dalo říci i o těch explicitně násilných, brutálních. Při zfilmování "skandálních" látek dojde většinou k uhlazení, přizpůsobení "žánru", zvolení mainstreamové přijatelnosti (Americké psycho Mary Harron, Věk Lulú Bigase Luny, Polanského Hořký měsíc, Nikolaevova ...a bude hůř), opačné výjimky však také nemusí vyjít a výsledek pak připomíná obrazový lexikon úchylek (Honorého Moje matka) či rozsypaný kafkovsko-surrealistický inventář (Cronenbergův Nahý oběd). S pravděpodobností blížící se jistotě si můžeme tipnout, že Kosinského předloha je odsouzena k "změkčení"...
Pak ovšem není důvod ji točit. Ve světové literatuře je dost jiných a lepších textů s podobnou tematikou jako má Nabarvené ptáče. Začít by se ovšem mohlo u nás doma. Stranou bych nechal literární výtvory Arnošta Lustiga, které - po příslibech konce padesátých a počátku šedesátých let - se staly ukázkovým (chce se říci skoro školským) příkladem grafomanie, motivované navíc i finančně (o čemž česká literární kritika - s výjimkou Michaela Špirita a jednoho či dvou dalších pisatelů - "korektně", ale zbaběle mlčí a odměňuje autora různými cenami). Pozornost by se měla upřít k osmi výborným povídkám René Edgara Tresslera nazvaným (ve druhém vydání) Únik osudu, textům Oty B. Krause a Josefa Škvoreckého (zejména z knihy Sedmiramenný svícen), románu Z pekla štěstí Ladislava Grosmana, v kterých dětský (chlapecký) hrdina musí čelit situaci vyloučení z českého (v případě Grosmana slovenského) společenství za druhé světové války a ohrožení svého života. A zejména k Spolku pro ochranu zvířat J. R. Picka, humoristické novele z terezínského ghetta, v níž autor "neslýchaným", "nepatřičným" způsobem zpracování látky o desetiletí předešel a působivostí předčil spisovatele Edgara Hilsenratha a Melvina J. Bukieta či filmaře Roberta Benigniho a Radu Mihaileana. (Humorný film z koncentráku by prý rád natočil Juraj Herz...) Za úvahu by stálo i zfilmování Weilova Života s hvězdou, jednoho ze tří či čtyř vrcholných výkonů české prózy dvacátého století, díla o vnější a vnitřní svobodě, jež má sice dospělého hrdinu, ale láká i menší inscenační náročností (filmař by si vystačil s jedním domem a interiéry).
Pokud ovšem Marhoul toužil po příběhu z polského okupačního prostředí, nabízela se řada titulů vysoké literární úrovně. V reportážních prózách Zofie Nalkowské Medailóny a Seweryny Szmaglewské Dýmy nad Birkenau, v sevřených, hutných povídkách Tadeusze Borowského (Rozloučení s Marií a Kamenný svět) a Adolfa Rudnického (Lodžský kupec), ve výrazově novátorském, "chaotickém" Černém potoku Leopolda Buczkowského či některých textech Hanny Krallové z Tance na cizí veselce je motiv židovského dítěte v soukolí vražedné nacistické mašinérie zpracován. Hlavním tématem je u dalších špičkových próz: Henryk Grynberg v Židovské válce líčí osud chlapce na vesnice za války, bídu, strádání a strach (stejně jako Kosinski v Nabarveném ptáčeti), nebezpečný svět vidí očima dítěte i jiný polský emigrant Wilhelm Dichter v Koni Pána Boha (podobně jako u Kosinského tu děj zasahuje i do těsně poválečné doby), ukrývané dítě je protagonistou Černých sezon Michala Glowińského i Chlebu hozeného zemřelým Bogdana Wojdowského, osudu "arizovaných" malých Poláků se věnuje Halina Auderska v Granátovém jablku.
Všechny tyto vesměs autobiografické knihy (některé napsané bezprostředně, jiné naopak s velkým odstupem) spojují závažné téma s talentovaným a zodpovědným zpracováním. Jejich dnešní zfilmování by znamenalo následující vzkaz: nezapomínáme, vracíme se k věcem, jak jsou, směřujeme k podstatě. Vznášíme fenomenologický nárok.
Kosinského Nabarvené ptáče je pro podobné cíle nevýhodným pramenem. I špatná nebo průměrná literatura se v minulosti ovšem nejednou stala předlohou dobrému filmu (vzpomeňme jen Smuteční slavnost Evy Kantůrkové a Zdenka Sirového). Třeba tuto možnost potvrdí i Marhoulův připravovaný počin. Spíše se však obávám, že hrozí natočení jakési obdoby Schindlerova seznamu či Chomského TV seriálu Holocaust. Hlavní režisérovou snahou zřejmě bude "světovost", a ne jen "českost" takové podívané. Nebude se šetřit na "autenticitě", detailech (vzpomeňme na Tobruk), ambicí se stane "exotická" efektnost a vysoká profesionalita odvedené práce. Do jaké míry dojde k "mytologizaci", "změkčování" (viz výše) a přizpůsobování látky diváckým očekáváním? Snad nevznikne pouhá - byť krutá - soap opera, "doják" na jedno použití. Byla by to škoda, zahozená příležitost, která se nemusí dlouho vrátit.

■  Přečteno 310x