Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

První dva filmy Bruna Dumonta Život Ježíše (1997) a Lidství (1999) považuji za skvosty. Umělcovo nadání se projevuje v tom, jak pozorně zkoumá topos určitého místa, vystihuje genius loci kraje ležícího na francouzsko-belgickém pomezí, mezi souměstím Lille-Roubaix-Tourcoing a pobřežím u Dunkerque (rodné městečko Bailleul). Zdejší obyvatele a život portrétoval ve svých románech Maxence van der Meersch, pozdní výhonek zolovského naturalismu, vyvíjející se směrem k náboženskému vnímání světa. Dumont se už o víru jen zajímá, jeho schopnost postihovat duševní či duchovní hledání skrze tělesno, v tvářích hrdinů svých filmů, hraných neherci a vyznačujících se úsečnou řečí a střídmými gesty, je mimořádná. Delší a nehnuté záběry jsou v tomto smyslu vždy odůvodněné.
Řečené platí (ačkoli se film odehrává převážně v Paříži) i o nejnovějším režisérově filmu Hadewijch (2009), který jde u nás do distribuce s polopatickým dovětkem mezi Kristem a Alláhem. Chvílemi se zdá, že Dumont by se mohl alespoň přiblížit intenzivnímu účinku svých ranných filmů. Jenže ouha: režisér se rozhodl řešit otázky terorismu a huntingtonovského sváru civilizací.
Učinil tak už v předchozím snímku Flandry (2006), a to s výsledkem katastrofálním. Dumont v něm předložil schéma žoldáka, který v jakési nejmenované, zřejmě muslimské arabské zemi, znásilňuje a zabíjí civilní obyvatelstvo, za což následuje stejně krutá odplata. Celé dění je podáno jako „automatický“ výbuch pohlavních, vražedných a destruktivních pudů, zřejmě lidstvu biologicky přináležejících. (A vybavuje se nám podobné pojetí u naturalistů Zoly, Arcybaševa, Franka Norrise, Gabriely Zapolské, kteří ovšem tvořili před více než stoletím a jejichž sociálně darwinistické a deterministické představy sociobiologické bádání upřesnilo, případně korigovalo.) Jenže dnešní problém je v násilí jiném, nepoměrně sofistikovanějším, v kulturním globalizačním vlivu, „náboru duší“, který je částí obyvatelstva přes (nebo právě pro) svou svůdnost pociťován jako vnášení cizích, nepřátelských, ba smrtících hodnot. Islámské země (až na výjimky) jsou hluboce rozpolceny, neboť oba hlavní směry, netolerantní patriarchální teokracie a jen zdánlivě tolerantní liberalismus západního střihu jsou neslučitelné, vedou do slepých uliček nebo občanských válek. Dnešní problém není v masakrování původního obyvatelstva „bílými“, nýbrž v tom, že se „domorodci“ mezi sebou sektářsky masakrují navzájem. Západ je v roli toho, kdo do dané země pašuje své „zboží“, ale navenek se tváří jako divák nebo dokonce jako usmiřovatel, dobrodinec. Doufejme, že „neutrpí“ vítězství, neboť v takovém případě se rychle ustavuje „konfederace poražených“, jak už o tom v souvislosti s islámem psal na konci 19. století španělský esejista Ángel Ganivet.
Falešná režisérova optika je charakteristická i pro film Hadewijch. Dumont používá mediální zkratku: radikální islamismus se rovná terorismus. Učitelé v islámských vyučovacích kroužcích na západních sídlištích jsou fanatici, kteří se zdánlivě modlí a vykládají korán (což je vlastně pleonasmus) a přitom osnují bombové útoky. (Omluvou jím může být rozhořčení ze zabíjení dětí v ulicích Gazy?) Ve skutečnosti tento ideový směr - či spíše škála směrů - s různou mírou důslednosti odmítá současnou podobu západní civilizace. Z hlediska přípustnosti násilí zahrnuje množství mezistupňů: aktivní účast v teroristických akcích je nejzazším extrémem. Přitažlivost krajní cesty tkví v celosvětové mediální publicitě, které se teroristickým útokům v našem informačně přehlceném a současně neukojeném věku dostává. Kromě toho je v každé společnosti dost potenciálních sebevrahů, kteří touží dodat svému odchodu ze života na významu.
Dívka, hledající skrze náboženství lásku je - i díky pozoruhodnému výkonu Julie Sokolowski - přesvědčivá ve scénách z kláštera, jakmile však vymění křesťanství za islám (což je samo o sobě jevem výjimečným), který o lásce příliš není, a nechá se zatáhnout do teroristické akce, věrohodnost ztrácí a stává se obrazem z varovného plakátu. (Tím nemá být řečeno, že se ve světě nevyskytlo pár „bílých“ dívek, které se do podobných destruktivních ataků z různých důvodů nezapojily.) Jen zřídka se navíc stává, aby tatáž osoba, která je obrácená do sebe a páchá násilí leda na sobě (přehnané posty v klášteře), jej - a s takovou samozřejmostí - obrátila vůči nevinným spoluobčanům. I ten závěr s vytáhnutím z vody - paradoxním křtem - je laciný, což platí i v případě víceznačnosti závěrečné sekvence.
Mezi dnešním křesťanstvím a islámem jsou diametrální rozdíly. Křesťanství (s výjimkou pravoslaví) je v defenzívě, stáhlo se nejen z politiky, ale i z veřejné sféry: v některých západních zemích (např. ve Francii) je považováno bezmála za podobně soukromou věc jako vykonávání potřeby. Islám naopak expanduje do všech oblastí života, má „recept“ a od politiky se nedá žádným způsobem oddělit. Dnešní kampaň proti pedofilním kněžím, namířená ovšem vůči katolické církvi jako takové, je útokem západních liberálů proti "nemodernímu" náboženství, ničím jiným. (Vždyť pedofilové byli odjakživa všude, kde se pracovalo s mládeží, a v minulosti se nad jejich činy - bohužel - zavíraly oči. Nejen v církvích, všude.) Nebo si snad umíme představit kající se ajatolláhy a muftí, neboť pár učitelů na muslimských medresách zneužilo své žáky? "Slabošské" postoje nemohou být v islámském myšlení populární. A tak se ještě více otvírají nůžky nepochopení mezi světským Západem, v němž je jediným božstvem Konzum a individuální "svoboda" v jeho rámci, a religiózním Blízkým Východem, kde se osobní prospěch alespoň snaží - byť ne vždy šťastným způsobem - vyvážit nesporným nadosobním principem.
Chápu, že vnést všechny hlavní souvislosti těchto složitých problémů do hraného filmu není snadné, a je otázka, do jaké míry je to vůbec účelné. Dumont se odvážil, ale ztroskotal. Možná by měl ubrat na ambicióznosti svých témat. Možná je lepší režisér než scénárista a myslitel. Každopádně svými posledními dvěma filmy karikuje sám sebe. Každopádně jeho krize pokračuje.

■  Přečteno 384x