Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Panahí, Ahmadínežád a zásady hygieny

Oto Horák / 4.3. 2010 / komentáře (2)

Agentury přinesly zprávu o zatčení vynikajícího íránského režiséra Džafara Panahího. (Jeho film Šarlatové zlato jsem nedávno na tomto blogu uvedl jako nejsilnější film uplynulého desetiletí.) Byl prý odvlečen ze soukromé akce ve svém domě i s manželkou, dcerou a 15 hosty z řad disidentů.
Dějiny dvacátého století znají mnoho případů, kdy diktátorské a totalitní režimy pronásledovaly, věznily či dokonce zavraždily umělce, ať už pro jejich duchovní opozici nebo i bez jakéhokoli důvodu. Nezapomínejme na jména Federico García Lorca, Nikolaj Gumiljov, Isaak Babel, Jan Zahradníček, Georgi Markov, Vasyl Stus či Ken Saro-Wiwa. Jejich umělečtí kolegové někdy dali najevo svou solidaritu a pobouření, ale často také selhali: byli lhostejní nebo před ohroženými a likvidovanými lidmi upřednostnili svůdné a pohodlné ideologie.
Z minulosti je třeba si vzít ponaučení. Pokud někdo jako je íránský prezident Ahmadínežád zpochybňuje vyvraždění šesti milionů Židů za druhé světové války a plive tím na jejich památku, obhajuje nabádání k vraždě spisovatele Salmana Rushdieho, zatýká, mučí a znásilňuje demonstranty i další nepohodlné občany, aby je zastrašil, nepatří prostě do slušné společnosti. "Pragmatici" budou namítat, že i s podobnými režimy je zapotřebí být v kontaktu, "diskutovat" s nimi, a že v "zájmu obyčejných lidí" nelze vhánět diktátorské vládce do izolace. Budou donekonečna alibisticky "uvažovat" o "případných" a částečných (a beztak prakticky neúčinných) sankcích. "Jestřábi" připustí vojenský zákrok kvůli ukrývání teroristů a nebezpečných zbraní.
Přitom správná reakce je nasnadě. Pokud se někdo chová jako Ahmadínežád (Mugabe, Kaddáfí, Lukašenko etc.) platí základní pravidla duševní hygieny: nepodám mu ruku, nemluvím s ním, nejsme spolu v jedné místnosti. A to dokonce i kdyby takový státník seděl v Reichstagu, Kremlu či poblíž Zakázaného Města, vážení páni politici, ekonomové, podnikatelé, vědci, umělci.
Nepodám ruku, nebavím a nesetkám se s ním, dokud nezmění své chování. A světe zboř se! bez ohledu na to, co dělají druzí - byť bych měl i tratit - neobchoduji...

■ Přečteno 385x

komentáře

Oto Horák (3.9.2010 16:02)

Díky za názor. S mými články opravdu nemusíte pokaždé souhlasit. Píšu je spíš jako hypotézy, které se mohou, a nemusí potvrdit - ale o kterých soudím, že stojí za úvahu. Co se týká cizích slov, nemyslím si, že by jich bylo v mých textech až tolik - a už vůbec ne v příspěvku výše uvedeném. Máte ovšem pravdu, že se vždy vyplatí popřemýšlet, zda by se některé cizí slovo nedalo bez ztráty "kytičky" nahradit českým. Na druhou stranu občasné nahlédnutí do slovníku nemůže škodit. Na Vladislava Vančuru jsem při namátkovém uvedení umělců, zahubených diktátorskou a totalitní mocí, skutečně zapomněl. Patří mezi ně plným právem: nejen za svou utajenou protifašistickou aktivitu (s Halasem, Václavkem a Černým), nýbrž i proto, že jako jediný oficiálně pozvaný autor otevřeně odmítl zúčastnit se zájezdu protektorátních spisovatelů do Německa. Jedním dechem by se s Vančurou měl jmenovat i další komunistický spisovatel Jaroslav Kratochvíl, kterému vystavěl krásný pomník Václav Černý ve svých Pamětech. Kdybych měl uvést všechny oběti z řad umělců, byl by to dlouhý seznam: jen spisovatelských obětí Stalinova teroru z konce třicátých let jsou stovky. Poláci mají Bruna Schulze, zastřeleného gestapákem na ulici, Norové dramatika a bojovníka proti fašismu Nordahla Griega. V Japonsku byl už roku 1923 zavražděn anarchistický spisovatel Sakae Ósugi - atakdále... Pár upřesnění k umělcům, které jsem v článku uvedl: Federico García Lorca, andaluský básník a dramatik, byl falangisty (roku 1936) zabit asi "omylem" - i přes intervenci svého přítele a Francovi nakloněného básníka Luise Rosalese. V poslední době z vůle "vyšších míst" a přes odpor Lorcových potomků se úředně vrtá v zemi a hledá umělcovo tělo... Nikolaj Gumiljov, ruský básník, akméista a svého času manžel Anny Achmatovové. Roku 1921 byl za údajnou účast v lokálním povstání bolševiky popraven. Isaak Babel, skvělý židovský povídkář a dramatik, se ve svém životě nijak proti sovětskému režimu neprojevoval. Naopak se stýkal s rodinou Nikolaje Ježova, který jako vykonavatel Stalinových represí za ně sám zaplatil životem - a tady může být jeden z klíčů k Babelovu osudu... Jan Zahradníček, katolický básník a esejista, byl začátkem padesátých let odsouzen k mnoha letům vězení, což se v daném případě (vzhledem k chatrné básníkově tělesné konstituci) rovnalo trestu smrti. Georgi Markov, bulharský prozaik, zvolil po roce 1968 (mj. v důsledku okupace Československa) emigraci a práci pro Svobodnou Evropu. O deset let později byl v Londýně úkladně zabit komunistickým agentem (zřejmě vstříknutím jedu skrze špičku deštníku). Vasyl Stus, ukrajinský básník a obránce lidských práv, zemřel za pozdního "brežněvismu" v pracovním táboře. Ken Saro-Wiwa, nigerijský spisovatel a ekolog, byl vojenskou juntou, vládnoucí v jeho zemi, odsouzen k trestu smrti a přes protesty světové veřejnosti popraven.

alan (3.8.2010 14:34)

Mám v oblibě vaše články, jsou zajímavé, hezky napsané. i když pokaždé s nimi nesouhlasím, ale většinou souhlasím. Jen pozor na cizí slova, nechci je hledat v slovniku. Můžete něco dodat k jmenům umělců, někteří jsou neznámí. Zapomněl jste na Vančuru.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #Panahí, Ahmadínežád a zásady hygieny

#70

Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Panahí, Ahmadínežád a zásady hygieny

Oto Horák / 4.3. 2010 / komentáře (2)

komentáře

#70

červenec 2010

DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU