Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jsem přesvědčen, že Trierův antikrist není polemikou mezi dvěma principy, kde racionalita je Muž a temnota, pud a Příroda je Žena. Spíše se jedná spor mezi bytím a nebytím, obecně mi přijde, že se mužský a ženský prvek přeceňuje.

Na začátku filmu jsme již uvnitř příběhu, řada událostí jež se stala a my vidíme důsledek, nikoliv příčinu. Trier používá hororové klišé, podle kterého jednotlivec (nikoliv nutně žena) propadá ďáblovi prostým čtením a studiem špatných knih. Muž selhává nikoliv proto, že je racionální ale proto, že není dostatečně racionální, racionalitě dostatečně nevěří - viz jeho věta: And I'm proud that I'm not when I meet a doctor like him. Je stejně nevědomý skutečného stavu věcí jako Leopold Kessler z filmu Evropa, nezná hloubku problému, i on se zříká racionality, medicínských postupů ve prospěch snahy o smíření. Viz Nietzche, Antikrist: „nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam … Tou to moderností jsme stonali – shnilým mírem, zbabělým kompromisem, … Tato tolerance largeur srdce, která všechno odpouští, protože všechno chápe.

Muž dělá přesný opak toho, co má: přesvědčuje ženu, aby strach přijala, vpustila chaos do svého nitra - jako by zdroj strachu byl jen falešně utvořeným objektem mysli, který lze do ní pojmout a on se rozplyne. Zpočátku je ve snech návštěvy lesa/Ráje její postava bílá, teprve Muž ji přinutí aby „zezelenala“, zmizela v Přírodě, stala se její součástí, což provede i reálně, přechodem přes lávku. Od té chvíle zmizí její pravé já a ona plně propadne chaosu. Na konci naopak on je bílou postavou, která vykupuje svět z temnot. Čím je tedy zlo, pokud není „něčím“? Zpočátku ho žena vidí správně jako otevřený horizont, do kterého může duše vyvanout, věci „ve zle“ se dějí bez míry, jsou více a více chaotické, nejsou jasně (logicky, pojmově rozlišené). Zlo je dění a nebytí.

Podobným způsobem se dá interpretovat její věta o přírodě: „Nature can't harm me. You're just the whole greenery outside.“ Příroda ponechána sama sobě je chaotická – plození a požírání je spojeno v jedno, podobá se obrazům Hieronyma Bosche. Je to i svět pohádky - liška, srna, orlice, jehož jo ona součástí, přičemž pohádka je zde před-křesťanský, před-racionalistický (a před-filosofický) mýtus. Trier vlastně velice hezky exponuje mýtickou Přírodu jako nicotu, tedy nastoluje onen starý filosofický problém: něco jest, kdežto nic není. Takto vymezené příroda skutečně nemůže zabít (smrt je děj, hranice a ukončení), ale lze s ní splynout, rozmazat sebe sama, jak se to nakonec i stane (podobně v hororech se neumírá, člověk je nemrtvý/neživý, je mezi).

S touto Přírodou nelze navázat dialog, komunikovat a podobně jako Tarkovského a Lemova Solaris je jen zdrojem „šílenství“, ve smyslu opouštění lidského, i když v případě Lemova románu planeta Solaris spíš funguje jen jako ozvěna, zrcadlo, co cosi ukazuje. V tomto ohledu je Trier více prvoplánový, ale i jeho liška, srnka a orlice (a nakonec i žena) je tím co fantómy v Solaris, pouhou extenzí Přírody (u Soliaris je to vliv planety, který způsobuje dění, ale nikoliv komunikaci – poskytuje znaky, ne smysl, případně smyslem je jen poznání osobnosti sebe sama, nikoliv cizího).

Zlo nelze být inkorporováno do dobra, čemuž muž nevěří, proto není schopen doplnit vrchol modelu-pyramidy, protože otázka co JEST nejhorší, nemůže být zodpovězena, nicota sama o sobě jako termín, pojem, slovo neexistuje:

- Let's make a list of things you're afraid of. At the top, you put the situation you fear the most.
-But I don't know what I'm afraid of. Can't I just be afraid without a definite object?

Ženina „nemoc“ (dle Triera) musí být vymýcena, popřena, přemožena, nikoliv napravena a pochopena (polemika s postmodernou?), nelze vést debatu s nitrem zasaženým Zlem, jak to dělá psychoanalýza a terapie. Zlo není opak dobra, není jeho negací (už vůbec není jeho logickým protikladem – předchází filosofii, logu, nelze ho do ní zahrnout.), jeho zdroj je cosi co nelze objektivizovat: The crying woman is a scheming woman. False in legs, False in thighs, False in breasts, Teeth, hair and eyes.

Ve Trierově realitě lze Zlo jen násilně vymítit, pomocí bolesti (Hold me. Hold me.) a léků a jenom tímto opětovným vymezením a oddělením toho co jest (spíše než nápravou, vyléčením), je toto nové jest vyvázáno z cyklu požírání a plození, i z povinnosti lidských obětí na základě nesmyslných přírodních událostí (výskytu neexistujícího souhvězdí tří žebráků), což je hlavní inovací křesťanství proti předchozím kultům (na to příznivci matky Země a new-age rádi zapomínají). Koneckonců i svazování mrtvých, či jejich pálení a další pohřební rituály, je proces oddělení a uspořádávání světa, ochrana živých před návratem mrtvých. A tak i Muž se nakonec se musí uchýlit k extrémnímu řešení – upálení.

Je možné, že Trier, je daleko větší a doslovnější západní křesťan, než si myslíme: Nad chaosem lze zvítězit jen praktikováním tvrdé racionality (léky, exorcismus, upálení) a řada násilných scén je třeba protestantismu vlastní, koneckonců integračním prvkem britského národy byl anti-katolicismus podporovaný v šestnáctém století knihou Johna Foxe Book of Martyrs. Je možné, že Trier užívá určitých metafor a obrazů (kámen, ke kterému je postava Muže přidělána, se vyskytuje i u Dogville), které jsou zmíněny v reformačních textech. Dále předvádí násilí nefiltrované konvencemi, pohádky jsou pro něj před-křesťanským, zlým mýtem, kdy lidské a nelidské nebylo jasně odděleno a „To“ bylo schopno kdykoliv útočit na „Já“.

■  Přečteno 3416x