Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hanebný pancharti

Zdeněk Holý / 13.9. 2009 / komentáře (5)

Včera jsem byl po dlouhé době v kině na Hanebných panchartech. Zklamaný jsem rozhodně nebyl, očekával jsem návrat k Pulp fiction a vývoj někam pryč od Killa Billa. Film nabízí atributy Tarantinovy tvorby ve vybroušené podobě. Postupy pastiše dokáží s lehkostí vystihnout to podstatné ze svých zdrojů, snad nejdůsledněji a nejpůsobivěji se zde pracuje s napínáním a gradací scény ve stylu Sergia Leoneho. (Námětem má film nejblíže k Aldrichovu Tuctu špinavců, ale zároveň jako by „vykradl“ Verhovenovu Černou knihu.) Nechybí tarantinovský soundtrack: nezastřená, čistě reprodukovaná hudba, nabízející se divákovi k požitkovému poslechu při pastišových scénách, kdy divák ví, o co půjde, a proto si užije obojí. S lehkostí pastiše, přes mistrovské zvládnutí cizích postupů, by si však film, jako vždy u Tarantina, nevystačil a tak přechází ke dvěma šokům: vyhrocenému naturalismu a překvapivým dramatických přerušením, což znamená především smrt některé z postav.
Mám pastiše rád, naplňují mě rozjařeností a euforií. Prefabrikované emoce, rychlé přechody, rej nápadů, citací podávaných s lehkou rukou. Sladký koktejl, nenutící jít k zemitým kořenům svých ingrediencí. Nesmí to však přejít do parodie, proto jsem nikdy neměl rád Lynchovu Zběsilost v srdci. Kvintesencí povedeného pastiše je pro mě Luhrmanovo Moulin Rouge. Co mi na Hanebných panchartech vadí, že si právě nevystačí jen s principem pastiše. Tarantino má vždy potřebu pastiš překročit nějakou transgresí k násilí a naturalismu, snad z obavy, že by se jeho film jinak ukázal jen jako velmi pečlivé slohové cvičení. Nevadí mi, že Tarantino definitivně mytizoval 2. světovou válku („Bylo, nebylo.“), k tomu stejně muselo časem dojít, vadí, že ji exploatačně použil k oživení svého pastiše. Když na konci Apač vyřezává Lovci Židů na čelo svastiku, nepřichází tak ke slovu historická či lidská spravedlnost, ale jen další pro Tarantina typická figura ukazuje své bizarní zlozvyky.

  Přečteno 2674x


komentáře

   přepište kód:    

EGOD  (9.17.2009 23:01)

Podle mého pozorování valné části reakcí na film v médiích i mezi diváky, s kterými jsem měl tu čest (včetně novinářské projekce), mi přijde, že právě to co jsi popsal jako "princip slasti v konfliktu s principem reality, který ústí ve frustraci a nucené přijetí principu reality" je to, co je nakonec pro Pancharty divácky určující.

Strašně nerad se pouštím do psychoanalytických disputací, protože to není zrovna můj mentální šálek, ale : ano, dovolím si důvodně spekulovat, že většina diváků necítí ze závěru filmu dostatečné zadostiučinění. Namísto něj skutečně přichází až frustrující zklamání, že padouch nebyl dostatečně ("konvenčně/žánrově/hollywoodsky...") potrestán. A tedy, divácká volba byla provedena směrem k "morálce".

Navíc, je "rovina mravní" zrovna v případě Tarantina v podstatě nedělitelná součást jeho tvorby. Vždyť co jiného jsou jeho filmy víc, než "do popkulturních pastišů zabalené morality".

(Ale přiznávám, že jsem hodně na tenkém ledě : stejně jako psychoanalýze, ani "morálce umění" příliš neholduji a mou empirii samozřejmě nepokrývá žádný seriózní výzkum!>)

Zdeněk H.  (9.17.2009 22:07)

Princip slasti v konfliktu s principem reality, který ústí ve frustraci a nucené přijetí principu reality, jsem ve filmu neviděl. Důležité mi přijde, že Tarantino chce závěr držet na vážné katarzní rovině stejně jako v rovině bizarnosti (diváku vyber si, ale protože ti nabízím výběr, tak vlastně alternativa je zde navíc: plus pro mě). Mě tyto hrátky moc nebaví, beru to jako takový vychloubačný, cool gesto. Ale to už je moc rovina mravní. Styl a vyprávění jsou hmatatelnější, hodnotitelnější kategorii a ty byly vynikající.

EGOD  (9.17.2009 21:24)

Jinak jsem rád, že se Ti to taky líbilo. Pro mě osobně spolu s novým Trierem bezkonkurenčně nejpodstatnější film tohoto roku, co se týče práce s žánrem.

EGOD  (9.17.2009 21:21)

Film jsem viděl už třikrát a četl jsem i scénář a s tím závěrem filmu : Myslím, že se mýlíš, Zdeňku. Nebo minimálně podceňuješ nadstavbu té scény, která je mnohem podstatnější a co do významu hlubší než je onen "fetiš".

Pokud je možné celý film vnímat jako jakýsi "sen o 2. světové válce", jakousi "alternativní pop-mytickou verzi dějin s uspokojivější katarzí", pak je vlastně Landova linie ukončena velmi "nesnově", velmi "nekatarzně". A to i navzdory oné "fetišistické" ztrátě důstojnosti.

Tarantino (dovolím si ho - implikovaného - použít jako mluvčího filmu) jako by říkal, že ať už si vysníme jakoukoli verzi dějin, vždycky je nutné počítat s tím, že někdo jako Hans Landa (což je vlastně ten vůbec největší basterd filmu - vypočítavá svině s úsměvem dobráka) bude nakonec v pohodě bafat fajfku na osrově Nantucket.

Po zakončení kino-linie, která je opravdu jakýmsi "splněným snem", přichází s Landovou linií probuzení do střízlivé reality (skoro bych řekl do "realismu", ale neřeknu...). A Apačův hakenkrajc si pak vykládám spíš jako akt "smíření se skutečností, že úplná katarze nemůže nastat", než jen jako "ukázku bizarního zlozvyku".

David  (9.15.2009 17:14)

Inspiraci bych viděl také z tohoto filmu http://www.imdb.com/title/tt0065938/

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #127

#127

únor 2020


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Zdeněk Holý

Post Tenebras Lux

Všichni už jsou v televizi…

Suits/Kravaťáci

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii

Co tu ještě dělá Bond?!

Co je za kvalitou Quality TV? 3.

Co je za kvalitou Quality TV? 2.

Co je za kvalitou Quality TV?

AFO 47 Náboženství z pohledu vědy

Ve věži ze slonoviny skoro po třech letech


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Ideologie seriálu Bez vědomí (Ondřej Čapek)

Solidarita s Olegem Sencovem (Oto Horák)

Inženýři lidských duší se opět činí (Oto Horák)

Kieślowski o sobě a filmu (Oto Horák)

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti (Oto Horák)

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci (Oto Horák)

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře (Oto Horák)

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu (Oto Horák)

Umění předání a odolání moci (Oto Horák)

Odvaha k správnému rozhodnutí (Oto Horák)