Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Televizní vila / Faustovská pokušení chudých

reflexe / Luboš Ptáček komentáře (8)

Televizní vila / Faustovská pokušení chudých

Reality show typu vila (Big Brother, VyVolení) vtrhly do českých i slovenských televizí jako očistná bouře: způsobily změny ve sledovanosti, přiměly televizní rady k udělování pokut a vzedmuly společenské vášně.

Hlavní námitka odpůrců zněla, že popularita, daná pravidelným uváděním pořadu v nejsledovanějším čase na televizní obrazovce, povede diváky k napodobování negativního chování "vyvolených", a to zejména z řad mládeže. Podobné argumenty zaznívaly v minulosti již mnohokrát. Přitom platí stejné společenské vzorce, mj. sociology ověřené na společenském účinku filmu již ve třicátých letech minulého století. V případě zákazu si společnost najde k napodobování "alternativní", takřka identické vzory.

Sociální zkušenost pramenící ze sledování událostí ve vile dostatečně vyvažuje "zhoubný vliv" mnoha kartonů vykouřených cigaret, vypitých skleniček alkoholu a přemíry vulgárních slov. Hlavní zápletka obnažuje jeden ze základních sociologických vzorců této společnosti: mít úspěch, který jde na vrub ostatních, a přitom nezůstat izolovaný. Na jednu stranu tak chování obyvatel vily prověřuje a často demytizuje falešné ideály, na druhou stranu zase důrazně připomíná, že k úspěchu nestačí mít jen tvrdé lokty, ale i notnou dávku sociální inteligence. Délka izolace nemilosrdně prověřuje původní, často líbivou, sebestylizaci, odhaluje drobné i větší lži. Průběh těchto show tak neukazuje úpadek mravů, ale očistné a sebezáchovné reakce společnosti, které se potvrzují diváckým hlasováním. Nominace spoluhráčů a hlasy diváků likvidují sobecké, narcistní, agresivní či jinak nepřijatelné jedince. Diváci postupně přestávají volit na základě hezké tváře, líbivých slov, ale rozhodují se i podle projeveného charakteru.

Společenský kontext mnohdy neprávem zastínil pořad vlastní, který můžeme chápat jako svébytně vyprávěný příběh, který přinesl nový typ hrdinů a tomu odpovídající způsob narace, což se odrazilo na proměně klasického pojetí autora i statusu reality.

Samotní hrdinové nejsou na první pohled ničím výjimeční. Jejich jedinou předností se stává ochota nechat se zavřít s několika dalšími jedinci pod kontrolou televizních kamer do společného obydlí a tam vydržet co nejdéle. Pomalu ubíhající čas tráví nicneděláním nebo plněním často nesmyslných úkolů. Izolace, nečinnost, promyšlené provokace štábu, a zejména nutnost vyloučit každý týden jednoho člena ze svých řad je často vhánějí do prudkých konfliktů doprovázených silnými emocionálními výlevy. Uvedení plebejského hrdiny není ničím výjimečným, již klasický román nebo měšťanské drama 18. a 19. století zaznamenaly výrazný posun z aristokratického prostředí mezi nižší vrstvy a tuto tendenci zopakovala i některá filmová hnutí. Mnohý z intelektuálů, který odsuzuje reality show typu vila, přitom velebí hrdiny Gorkého dramatu Na dně či postavy z filmů italského neorealismu. Podle Paula Ricoeura s novým typem hrdiny přichází i změna způsobu vyprávění: "V souvislosti s postavou lze totiž zaznamenat pozoruhodná rozšíření románového žánru. Za prvé, román využívající průlom způsobený pikareskním románem značně rozšiřuje sociální sféru, v níž se odvíjí románový děj. Román sleduje nikoli vznešené či nízké skutky legendárních či slavných osob, nýbrž dobrodružství obyčejných mužů a žen. O tomto vpádu obyčejných lidí do literatury svědčí anglický román 18. století. Vyprávěný příběh jakoby se tu přesouval k epizodičnosti tím, že klade důraz na interakce vycházející ze značně diferencované společenské tkáně, a zejména tím, že ústřední téma lásky zmnožuje penězi, pověstí společenskými a morálními kódy."/* Vila přináší pouze dotažení těchto tendencí. Nenechejme se však zmást prostou obyčejností hrdiny. Stejně jako spisovatel, který svého vyvoleného ozvláštňuje a na jeho osudech zobecňuje, se chová i kolektivní autor vily. Dobrovolně přihlášení procházejí tvrdou selekcí, komise vybírá paletu typově rozdílných a potenciálně zajímavých osobností. Mnoho méně interesantních Regin, Emilů Jindřichů či Vladků se na obrazovku vůbec neprobojovalo. Osudy těchto poražených jakoby neexistují. Vybraní z vily v sobě slučují vlastnosti hvězdné pěchoty i elitních zpěváků ze SuperStar. Zde však nedochází k zesměšnění jejich neumětelství. "Obyčejnost" hrdiny vede i ke snadnější identifikaci vybírajícího si diváka, který si zároveň uvědomuje, jaké úsilí a nepříjemnosti podmiňují setrvání hráčů ve vile. Zde se uplatňuje podobný model jako v případě identifikace s vrcholovými sportovci, u kterých jsou si fanoušci vědomi jejich extrémní fyzické i psychické zátěže. (Stejně tak mnozí vrcholoví sportovci nemají vizáž ani výmluvnost mediálních celebrit.)

Charakter a chování hrdinů z vily nepůsobí homogenně jako cesta klasického literárního či filmového hrdiny příběhem. Podléhají nečekaným náladám i vlastní strategii, z miláčka publika se během dne mohou proměnit ve veřejného nepřítele.

Zápletky vily, tak jako SuperStar, vychází z věčného příběhu. Hrdina musí překonat mnohé nástrahy a protivenství, přemoci své soupeře a nakonec se dočká vytoužené odměny. Diváci dopředu znají způsob rozuzlení, svojí aktivitou se podílejí na "tvorbě" vítěze (hlavního hrdiny), jehož jméno zůstává utajeno i dramaturgům pořadu. Takto pojatá "detektivní zápletka" se vymyká klasické detektivce soustředěné na odhalení toho, kdo je zločinec (Sherlock Holmes), i detektivce procesní sledující způsob, kterým vyšetřovatel usvědčí předem známého pachatele (Columbo). Divácké hlasování vnáší do jednosměrného proudu klasické narace nevyzpytatelnou interakci a ta diváka ochuzuje o pozice "poučeného žánrového diváka", který je nucen znalost konvencí žánru napovídajících, jak se příběh vyvine, nahradit odhadem masové obliby účastníků duelu. Pozice všemohoucího autora vypravěče se drolí mezi ukrytý štáb, hlasující diváky a samotné aktéry. O vítězi rozhoduje kombinace volby zúčastněných a přihlížejících diváků. Výzva ve VyVolených navíc vnáší nový strategický prvek: nejméně oblíbený obyvatel vily si volí svého soupeře. Tento prvek vytváří pojistku proti diktátu většiny, kdy domluvená skupina nominuje ostatní soupeře, aniž riskuje svoji nominaci.

Pevnou ústřední zápletku vyplňuje mnoho neodhadnutelných "vložených" epizod vyplývajících z plněných úkolů nebo z konfliktů mezi soutěžícími. Pořad proto na první pohled nepůsobí jako souvislý proud vyprávění, ale spíš jako mozaika náhodně poskládaných epizod. Tato náhodnost však ukrývá poměrně složitou narativní stavbu, která přispívá k vysoké sledovanosti mnohem víc než odsuzovaný voyeurismus. Opakování pravidelného týdenního života ve VyVolených na ose zúčtování, výzva, duel, stejně jako pravidelná struktura denních rekapitulací začínajících vždy zdánlivě nudným vstáváním za doprovodu hudby, odkazuje k diváky intuitivně vyžadované ritualizaci.

Aktéři nejsou absolutně podřízeni autorovi (pravidla hry a aktuální štáb) a stávají se tvůrci dílčích strategií. Autor tak přestává být "velkým bratrem" s absolutní mocí jako ve filmu a literatuře a, byť má moc nechat hrdinu "umřít" (vyloučit ze soutěže), občas pouze přihlíží, nebo dokonce sám rozvíjí nenadálé vzpoury soutěžících (VyVolení odmítli pozabíjet živé ryby určené k večeři a raději drželi vegetariánský půst). Na úrovni dialogu se střetávají vícehlasé autentické promluvy vycházející z odlišných jazykových a kulturních zkušeností nezprostředkovaných autorem. Naplňuje se tu podstata vícehlasého dialogu, tak jak ji v moderním románu popsal M. Bachtin. Soutěžící jsou zároveň nuceni používat nezvyklou slovní zásobu (či jen prostě předčítat). Ptají se při plnění úkolů na podstatu slov, kterým nerozumí, a tak odkrývají metatextovou strukturu jazyka, tedy odhalují jeho jinak skrytá pravidla. Nearanžované dialogy se ukázaly jako životnější než lopotné úsilí scenáristů filmů ze současnosti i televizních seriálů. Některé věty pronesené ve vile se možná stanou trvalou součástí jazyka ("Je to fičák!", "Z housenky dělá ještě větší housenku."). Reality show typu vila není pouze aktuální společný příběh, který je ukazován v denních sestřizích, ale nedílnou součástí jsou i vzpomínky soutěžících z předchozího života, o jejichž vyvolání usiluje i štáb v rámci plnění úkolů. Líčení vlastních osudů svádí k větší míře autostylizace než aktuální chování ve vile. V rámci celkové narativní strategie jsou tyto autostylizované vzpomínky kontrolovány ze strany ostatních soutěžících. (Emil se vyptával Michala na podrobné reálie života ve vazbě, aby si ověřil pravdivost jeho tvrzení.) Další konfrontace se odehrává na úrovní studia, kam jsou zváni příbuzní a známí hrdinů. Nové informace přináší ostatní média, zejména bulvár zveličuje a překrucuje. Divák následně zpracovává různorodé informace a porovnává je s tím, jak se soutěžící chovají ve vile.

Časová struktura VyVolených je primárně lineární, plyne od nastěhování se do vily přes jednotlivé duely až k vítězství. Zároveň se spirálovitě opakují denní a týdenní cykly. Lineární průběh obohacují vložené souhrnné retrospektivy věnované činnostem typickým pro vilu (úklid, vaření, spánek, hádky, předchozí výzvy a duely) nebo portrétům jednotlivých postav. Lineární plynutí času příběhu ozvláštňují dvě časové roviny vyprávění. Aktuální sestřih je v TV pouštěn s denním zpožděním. Rozhodující fáze vyřazování jsou ukazovány v přímém přenosu. Jejich sestřih je opět předveden v "aktuální", o den opožděné rekapitulaci. Divák tak ve vile spatří aktéra, o kterém z předešlého dne již ví, že vilu opustil.

Ačkoli kamery sledují dění ve vile 24 hodin, vynechaný (vystřižený) čas, podobně jako v románu, neexistuje.Toto platí i pro on-line sledování po internetu, při kterém si divák sám vybírá, jak dlouho a co bude sledovat (nezvládne obsáhnout vše). Obdobnou roli jako uspořádání času hraje kaskádovité rozdělení prostoru a jeho vřazení do reálného světa. Divák vnímá prostor vily a studia jako homogenní, neuvědomuje si skryté prostory vily obývané štábem. Prostory vily jsou speciálně upravené: zdůrazňují izolaci od okolního světa a potlačují jakékoli soukromí. V klasickém románu jsou prostory domu či bytu rozděleny na prostory veřejné (salon), obslužné (kuchyň), soukromé (manželská ložnice), intimní (koupelna), tabuizované (toalety). Homogenitu prostoru narušují zásobovací místnost a zpovědnice. Přijímání zásob zdůrazňuje izolaci a závislost obyvatel vily na vnějším světě (vila nemá status osamělého ostrova trosečníků). Zpovědnice, kromě své základní funkce místa zpovědi, má i roli posledního útočiště (zbývající obyvatelé neslyší, co se odehrává mezi štábem a jejich kolegou) i svoji narativní roli (předávají se zde tajné úkoly). O vstup do místnosti se musí téměř rituálně žádat, v některých případech zůstává i přes opakované žádosti zpovědnice uzavřena. Opět se neukazuje vše, povětšinou jde zejména o kontakty s okolím, např. žádosti o návštěvu lékaře.

Plebejské lůno vily VyVolených nakonec zrodilo výjimečného hrdinu, který se spolu s diváky dobral klasické katarze. Tragický rozměr Vladkovy osobnosti přebil jeho nedostatky i klady soupeřů. Jeho poslední vyzyvatel sklízel sympatie za pohodové chování, po vyřazení se radoval téměř stejně, jako kdyby vyhrál, a možná proto nevyhrál. Vítězný Vladko se naopak potácel na hranici kolapsu, schoulil se na toaletě a potom se křečovitě vzepjal k naplnění závěrečného úkolu, kdy se měl rozloučil s prázdnou vilou. Šok, nezvládnuté emoce z konce hry, výhry a především z náhlého osamění, kterého se Vladko v průběhu hry několikráte dožadoval, se promítly do jeho závěrečného gesta. Osamělý vítěz bezradně bloudil vilou a nakonec horečnatě, nevěda si jiné rady, pokládal župany na prázdné postele. (Bylo v tom něco z oplakávání mrtvých po vítězné bitvě i bezradnosti ze ztráty soupeře. S vítězstvím přišel i konec příběhu.) Vladko tak dokázal zprostředkovat nahlédnutí do tíže lidského osudu stejně přesvědčivě jako velká existenciálně laděná umělecká díla. Závěrem jednu paralelu. Pobyt ve vile nabídl účastníkům podobnou změnu života jako sázka mocností dobra a zla ve Faustovi. Kromě omládnutí se atrakce a pokušení nabízené Mefistem od těch z vily příliš nelišily. (Faust a Mefisto spolu něco vypili a sexuální radovánky si také neodpírali). Obyvatelé vily zase často zvažovali, kam až jsou kvůli výhře schopni zajít. A i "tvrďák" Emil měl nakonec slzy na krajíčku, když před účelovostí svého chování (lapidárně vyjádřenou v jeho proslulé větě "Jsem tu pro jedenáct mega.") dal přednost důstojnosti a přátelské náklonnosti k ostatním. Toto jsou variace faustouvského pokoušení, kdy ve svých světlejších chvilkách dá hrdina přednost možnosti zůstat člověkem.


Několik komentářů k výrokům slavných i bezejmenných:

Odsudky ze strany veřejnosti se rekrutovaly z rozličných a mnohdy antagonistických řad: své si přisadili zástupci církví, intelektuálů i lidé z oblasti zábavního průmyslu. Tyto reakce většinou vycházely z prvních dojmů a vznikaly na základě předem daného odsudku. Našly se i výjimky, například Katolický týdeník přinesl živou diskusi o morálnosti pořadu. Jedna část polemizujících brala účast ve vile jako výzvu předvést ctnosti věřícího. Druhý proud zaštítěný moravským arcibiskupem dštil standardní síru morálního odsudku, ačkoli vynalézavost a rozhořčenost argumentů nabývaly nečekaných jazykových i etických rozměrů. Obdobně se rozdělili i lidé z oblasti showbyznysu. První pořad ignorovali (možná zdánlivě) pro jeho "nezajímavost", druzí se snažili přiživit na jeho popularitě. Ze všech těchto projevů, a to bez rozdílu cílů, zájmů i vyznání, často vykukovala skrývaná žárlivost, mnohdy opět maskovaná morálním rozhořčením. Pořad popřel výjimečnost reptajících, která se v případě mnohých stala zdrojem jejich obživy. Zde je třeba škodolibě poznamenat, že při plnění některých dílčích úkolů dokázalo osazenstvo vily pojmout své improvizované scénky invenčněji než mnohá televizní estráda.

Ohlasy z Katolického týdeníku po uveřejnění rozhovoru s účastnicí pořadu Big Brother:

Uveřejnění rozhovoru s Terezií Olivovou v KT je tragickým omylem. KT měl vhodným způsobem vyzvat čtenáře, aby takový program jako VyVolení a Big Brother bojkotovali, protože jde o program vysoce nemravný. (...) Argument "chci poznat, jak to funguje" je přece biblickou cestou k prvotnímu hříchu. Chci-li jako věřící odmítnout hřích, musím odmítnout už to, co k němu nutně vede, a nemohu se podílet na jeho propagaci. Půjde-li redakce stejným způsobem dál, bude zítra dělat rozhovory s muži, kteří chtějí poznat, jak to funguje v nevěstinci. Jan Graubner - arcibiskup olomoucký

S podobným přesvědčením pan arcibiskup nejspíš vnímá i prohřešky svých podřízených, nemluví o nich a mnohdy je i zatlouká, vždyť propagace pedofilie by byla nejen nemravná, ale i trestná.

Domnívám se, že když se zamyslíme nad nespornými fakty (sledovanost soutěže, vysoké počty zasílaných hlasů, názory a životní hodnoty soutěžících apod.), si i v "křesťanském ghettu", kde mnozí z nás žijeme, alespoň někteří položí otázky. Není trochu i vina nás křesťanů, že veliký počet našich bližních myslí a chová se tak, jak můžeme v těchto pořadech vidět a slyšet? Skutečně je patřičné tyto lidi pouze odsoudit či si nad nimi umýt ruce?

Ze zvědavosti jsem se podíval na jeden z úvodních dílů VyVolených a ejhle - dva frajery (jeden se chlubil desítkami žen a druhý tím, že jeho známosti nikdy nepřesáhly dva týdny) jasně převálcoval ženatý otec dvou dcer, který diváky ujistil, že v jeho případě žádný sex nebude. Promiňte, ale nejsou reality show pro nás křesťany zajímavou příležitostí? Opravdu se nenajde mezi námi nikdo, kdo by těch sto dnů před kamerami proměnil v originální a stravitelné svědectví o Kristu?

Protestujeme a nesouhlasíme jako poplatníci s uváděním tak pokleslých a mravně problematických pořadů, jakými jsou VyVolení a Big Brother. Jejich umělecký a zvláště společenský přínos je zcela minimální, spíše negativní. Mluvme, pišme, ozývejme se. Křesťan mlčet nesmí a je povinen v jakékoli době jasně poukázat na vše, co se neslučuje s Božím zákonem. A že pořady Big Brother a VyVolení sem patří zcela jednoznačně, o tom naprosto nelze pochybovat.

Jestli to myslí Terezie opravu vážně, pak ji hluboce obdivuji. Vydat se do jámy komerce, mezi různé exhibicionisty, narcisty a (v podstatě) nešťastné lidi bez smyslu života, to chce pořádnou dávku odvahy. Rozhodně větší než zaujmout kýčovitý samospravedlivý postoj.

Účastí na soutěži se dobrovolně zřekla největšího pozemského dobra, které církev nabízí: nedělní mše svaté. Nechci se dotýkat mravní závažnosti takového rozhodnutí, jisté však je, že dobrý příklad tím nedává nikomu. Věřícím naznačuje, že nedělní mši je možno vyměnit za nějakou "cool" akci nevěřícím pak dává další možnost poukazovat na nesoulad mezi slovy a činy křesťanů. Terezie očekávání věru nenaplnila, vypadla mezi prvními. Věřící asi neradi posílají esemesky. V USA pořádají nábožensky orientované televizní stanice vlastní reality show: například do rodin, kde to neklape, se vydá správně vyškolený a prověřený spolupracovník televize, který přivede tápající před televizními diváky na správnou cestu.

"Z VyVolených mě mrazilo"

(Rozhovor Pavla Wellnera s Lou Fanánkem Hagenem, Lidové noviny 18. 12. 2005)

Sledoval jste VyVolené? Jak se vám to líbilo?

Spíš jsem to registroval, kdo vyhrál, kdo vypadl. A viděl jsem pár dílů. Některý emoce byly šílený, ale beru to, protože byly pod tlakem. A něco mi vadilo - třeba to, jak se z každýho stává psycholog a celé dny rozebírali, kdo je jaký člověk. To bylo jako z céčkovýho filmu. Ale taky mě běhal mráz po zádech. Třeba, když jsem byl svědkem toho, že člověk, který o sobě říká, že je heterosexuál, v jeden moment zjistí, že to možná není pravda (Michal). Postupně se přibližoval Vladkovi a nakonec spolu leželi na posteli a brečeli, fakt silný moment.

Typická pozice "osvíceného" umělce či intelektuála (včetně našeho pana prezidenta). Jen by mě zajímalo, kolik dílů se v Čechách počítá za pár. Nebo tyto osobnosti mají neomylný instinkt kápnout na ty díly, kde se opravdu něco dělo. Autor těchto řádek jen nepokrytě závidí.

Z rozhovoru Milana Eisenhammera s Jiřím Bartoškou

Magazín DNES 24. 11. 2005, č. 47

Zamávala s vámi někdy sláva? Ne. Já ke slávě přišel pozdě, první biják jsem natočil v osmadvaceti, to už člověk něco o slávě tuší. Dneska těm dětem ze SuperStar půjčí slávu na šest měsíců, mají vyprodané sály, davy šílí, všichni kolem nich na tom vydělají velké peníze. Ty děti zneužijou, odhodí a vystřídají je nějaký lidi ve vilách, kteří se opíjejí. A dělá se z toho kultura, to je absurdní.

Ten první biják bylo Hřiště Štěpána Skalského (1975), kde Bartoška ztvárnil titulní roli "mladého absolventa stavební fakulty, synáčka bohatého a vlivného tatínka, který vstoupí do praktického života za cenu podvodu, dovede však svou vinu přiznat a napravit." Jak pravdivé, jak ze života, jak vysoké umění!

Sežere Vladko příště Michala?

Štefan Švec - publicista iDnes 20. 10 2005

Reality show nám změnily život. Zrušily hranice mezi pravdou a lží a šmíráctví změnily z úchylky v národní sport. Ne že by nebylo populární už dřív, stránky novin s polonahou ministryní školství šly na dračku, ale teprve soutěže Big Brother a VyVolení definitivně posunuly hranice soukromí o několik světelných let dál. Až na práh toalety. A které hranice televize překročí příště?

Z reality show se mi zvedá žaludek

Rozhovor Renaty Kalenské s Tomášem Halíkem. Lidové noviny 2. 1. 2006

Napadlo mne, že nejhorší na těch šou není, že tam člověk občas vidí holý zadek nebo slyší nějaké sprosté slovo těch "vyvolenců". Ale vyhovuje se lidské snaze prolamovat se do soukromí druhého, hrát si na vševidoucí Boží oko. A to je ta největší "neslušnost", protože tohleto člověku nepřísluší. Víte, to Boží oko se dívá s láskou. Tady však kamera zastupuje drzé oko šmíráka. Tahle hra vlastně ponižuje nejen ty "vyvolence", kteří jsou ochotni se za vidinu peněz a popularity stát objekty ponižování , ale i diváka, který přejímá roli úchylného voyeura.

Neměl by nás alarmovat způsob, jakým se tvoří podivná subkultura z lidí, kteří jsou ochotni se takto ukazovat a dělají se z nich takřka národní hrdinové. Spousta mladých a nezralých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé nepracují, popíjejí a dny tráví sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to nová verze "zahrady rozkoší", vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle obrazy se vpalují do podvědomí lidí, jde o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.

Dále pan Halík v rozhovoru mj. vyjmenovává, jak je vytížen: přes den přednáší, do půlnoci zpovídá, ráno musí být v půl šesté v televizi, aby mohl vysvětlovat křesťanské pojetí Vánoc. Navíc neví, koho bude letos volit. Samé vznešené činnosti i pochyby. Jen mi to tak trochu připomíná Vladkovy promluvy, když ho zrovna posedla depka.

  • Poznámky:
  • *Ricoeur, Paul: Čas a vyprávění II. Praha 2002, s. 19.

Přečteno 9295x

Článek vyšel v časopise Cinepur #44, březen 2006.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.9 /29

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Oto Horák  (20.6.2006 00:17)

V Y V O L E N Í J A K O V O L B Y

/druhý a doplňující článek k tématu reality show/

A i když pomineme hry a další otevřeně soutěživé podniky, náš hlas vždy
přehlušuje hlasy jiných, protože společenské postavení je relativní věc.
Váš zisk je pro někoho jiného ztrátou.
Richard Wright

HRANÍ A HLASOVÁNÍ

Takřka přesně týden poté, kdy se dopočítaly hlasy Čechů v zahraničí a způsobily volební plichtu, skončil finálový večer tři a půl měsíce trvající soutěže VyVolení 2. Radost vítěze byla nezkalená, což je asi také nejviditelnější rozdíl mezi oběma kláními, které jsme mohli sledovat.
Zásadní odlišnost bych však viděl hlouběji. Zatímco při volbách je důležitý výsledek a průběh kampaně je spíše nutným zlem, u VyVolených je podstatou samotný pobyt ve vile a závěrečné hlasování o vítězi je vrcholem hlavně pro jednorozměrný typ fanouška a samotné soutěžící. Sledování VyVolených 2 potvrdilo předchozí zkušenost, že z hlediska hodnoty sociopsychologických poznatků jsou závěrečné týdny soutěže méně přínosné než předchozí tři měsíce. Ačkoli jednoznačné vyladění na výhru a netrpělivé očekávání konce přináší i cenné reakce, logická únava soutěžících, úbytek fantazie a vzájemná vztahová zablokovanost jsou rozhodujícími negativními faktory.
Čím více se blížil závěr reality show, tím více soutěž nabývala charakter volební kampaně. Ať už původně u účastníků převládala jakákoli motivace, nakonec převážila vidina výhry a s ní spojených možností uplatnění. Hra o hlasy se přiostřila. Toto konstatování platí všeobecně, avšak je záležitostí taktiky, a především osobních dispozic, do jaké míry kandidáti výhry "hrají". Slovo je v uvozovkách, neboť rozlišit různé roviny chování v klaustrofobickém vilovém bydlišti, které je současně určeno za herecké pódium, je obzvlášť tvrdým oříškem. Štáb hraje se soutěžícími i s diváky, soutěžící hrají se štábem i s diváky a také mezi sebou. Jsou to různé hry a přece hra jedna. A přitom se účinkující chovají "přirozeně", přirozeně z hlediska svých povah, ale také vzhledem k extrémnosti své stávající situace, kdy "ponorková nemoc" je takřka nevyhnutelná.
Půvabem hry je, že hráči neví, která taktika přinese úspěch. VyVolení 2 byli sice na tom lépe než jejich předchůdci, neboť mohli odkoukat, jaké chování na diváky zabírá, ale situaci zas o tolik usnadněnu neměli. Bezezbytku totiž platí, že – jak se lidově říká – když dva dělají totéž, není to totéž. Mechanické napodobování úspěšného modelu se nemusí vyplatit, jelikož každý člověk má jiné předpoklady, každý je v něčem jiném přesvědčivý. Navíc doba pobytu ve vile je natolik dlouhá, že skoro všichni – a především ti nejvýrazněji "hrající" – čas od času vypadnou z role. Vnímáním těchto pochybení lze vysvětlit občasné výkyvy diváckým sympatií projevovaných hlasováním. A někdy mají "herecká" selhání za důsledek i nejtěžší trest, vypadnutí z vily.
Základní metodou propagace, mající za účel, aby hlasující diváci sáhli hlouběji do své peněženky, je zdůrazňování vlastních ctností. Jak píše etolog Eibl-Eibesfeldt, ctnosti jsou dobrým prostředkem sebeprezentace, což svádí k jejich přehánění. Stejný autor rozděluje ctnosti podle funkcí, které plní, na tři hlavní skupiny – ctnosti agonistické /odvaha, obětavost atd./, afiliativní /láska k bližnímu atd./ a posléze ctnosti civilizační /umírněnost, sebeovládání/. Všechny tři typy můžeme v různých kombinacích u jednotlivých hráčů ve vile pozorovat, umírněnost se však v tomto specifickém prostředí příliš nevyplácí. Tato vlastnost by byla asi více akcentována, kdyby o vyřazení rozhodovali nikoli diváci, nýbrž pouze spolusoutěžící. Druhou osvědčenou metodou je zdůrazňování cizích nectností, přičemž jednou možností je nenápadné poukazování a další hlasité distancování. Nejdůležitější je přitom přesvědčivost, neboť, jak víme z divadla a filmu, nejlepší "hráči" jsou "přirození".


SOUTĚŽÍCÍ

Pokusme se nyní diversifikovat jednotlivé přístupy ke hře na příkladu nejvýraznějších soutěžících z VyVolených 2. Jsem si vědom, že při charakterizaci chování se nelze vyhnout zjednodušování a podle toho je třeba se dívat na následující poznámky.
Začneme dívkami, které jsou z nejrůznějších příčin, jež zde nebudeme rozebírat, těmi tahajícími za kratší konec provazu. Karin reprezentuje krásnou mladou dívku typu "panna", což /byť souvisí s menšími sexuálními zkušenostmi/ označuje nikoli faktický stav, nýbrž diváckou identifikační projekci. Obdobnou roli představovala Katka ve VyVolených 1. Karolína nám zastupuje atraktivní typ skeptické "intelektuálky". Její sebepodceňující a ustrašené hlášky byly často rozkošné, ale diváci v soutěži, tak jako lidé v životě, nedostatek sebevědomí nemilosrdně trestají. Karin i Karolína se pro svou nekonfliktnost a roztomilost staly miláčky ostatních soutěžících /nikoli náhodou byly jimi vybrány i po svém vypadnutí k jednorázové návštěvě ve vile/, avšak z diváckého hlediska se jevily poněkud nevýrazné, nedostatečně aktivní a tvrdé. Sanny spoléhala na svou "prostorovou výraznost" a na směsici soucitu a výlučnosti /lesbická orientace/. Je pochopitelné, že Sannina nabídka nebyla posouzena jako dostačující. Marcy se dostala do finále spíše shodou okolností než vlastním přičiněním. Reprezentovala typ zralé ženy, obětavě se starající hospodyně, která však není žádná světice. Pro přehnanou citlivost a vztahovačnost se dostávala do konfliktů s některými spolubydlícími, ale diváci pravděpodobně nejvíce potrestali její "ufňukanost", jež se neodpouští nikomu. Marie zpočátku klamala tělem, působila jako nezkrotný živel, spontánní, prostořeká, vášnivá, neohlížející se napravo ani nalevo. Po definitivním ztroskotání flirtu s Plutem Mariina energie vyhasínala a nakonec jí úplně došel dech. Diváky bylo zřejmě negativně vnímáno, že se v době zásadního konfliktu ve vile mezi Tonyho a Pavlovou "partou" nepřiklonila jednoznačně ani na jednu stranu a chtěla být se všemi zadobře. /Já hodnotím Mariino chování naopak jako sympaticky zralé, ale to není důležité./ Na závěr se zapletla do pro venkovní pohled mlhavých a nezajímavých, zhrzených sporů s Marcy. Marie napodobila Lenu z pořadu Big Brother, na začátku soutěže pravděpodobně /i když nikdy neabsolvovala duel či trojboj/ byla favorit, nakonec /ačkoli se dostala až do finále/ však bez šancí na úspěch.
Přejděme nyní k silnějšímu pohlaví /minimálně v reality show typu vila/.
Ze začátku se zdálo, že Piti bude těžit ze své identity gaye, provozujícího travesty show, ale k zklamání řady diváků se projevoval spíše jako domácí mazlíček a obětavý pracant. Pavel zahájil soutěž v pozici víceméně outsidera, ale postupně se vypracoval až na favorita. Jeho hlášky "buďte na pohodu" a "grandiózně svěží" měly ambice zlidovět a nepřátelství Tonyho a Martina mu umožnilo se stát druhou vůdčí osobností vily. Pavel nevysedával pouze na terase u piva, jak mu bylo předhazováno, nýbrž šel naplno i do všech úkolů. Klíčovým okamžikem byl jeho trojboj s Tonym a Martinem. Došlo k němu za situace naprosté polarizace ve vile a vyhroceně nepřátelského chování dvou Pavlových oponentů. Vítězství nad konkurenty však "Pelán z Hrotovic" nedokázal zužitkovat a menší aktivita se mu vymstila v dalším souboji s Tonym. Pluto sázel na svou exotičnost a image rappera a dredaře. Postupně se jednoznačně přiklonil k Pavlovi, úspěšně přestál i své agresivní extempore, ale v závěru na něm byla vidět únava a ztráta motivace. Přesto měl Pluto velice blízko k úspěchu v posledním duelu s Tonym. Otázkou zůstává, do jaké míry obdržel podporu pro vlastní osobitost a do jaké míry získal hlasy Pavlových mstitelů. Martin byl určitě nejextrémnějším hráčem ve vile, hyperaktivní šoumen, vymýšlející neustále nové "kanady", zdůrazňoval svou pozici gaye /ale v případě potřeby i bisexuála/. Jeho hra s Tonym na "mamku" a "taťku" byla velice účinná a přinášela body oběma aktérům. Občasné neshody s Tonym ventiloval Martin nakonec v antagonistickém a extrémně urážlivém vztahu k ostatním obyvatelům vily, přičemž není rozhodující do jaké míry se dostal do emočního "outu" a do jaké míry šlo o herecké scénky. Tony vedle zmíněné hry na pár s Martinem si získával hlasy ambicí na vůdcovskou roli /ač ji deklarativně popíral/. Názory, že ostatními ve vile manipuluje, byly postupně zatlačovány obdivovateli, kteří oceňovali jeho zábavnost, nápaditý přístup k úkolům a nesporné charisma. Stejně jako Vladko předváděl Tony velké citové afekty /zvláště ve vztahu ke své dívce Renatě a k Martinovi/, a obdobně mu procházela nesnášenlivost a obsedantní hledání si nepřítele. Několikrát se ocitl na pokraji vypadnutí, ale bravurně zvládl ztrátu Martina, při které účinně zahrál na city a od té doby již kráčel k vítězství. Podobnost mezi Vladkem a Tonym je při bližším pohledu až zarážející, vítěz VyVolených musí být osobnost excentrická a kontroverzní, především však musí výhru maximálně chtít, dávat to najevo a nesmí se bát riskovat. V tomto smyslu si Tony vítězství zasloužil.

DVOJKA A JEDNIČKA

Soutěž VyVolených 2 se odehrála v zásadně odlišné mediální krajině než debut. Kouzlo novosti, které zaručovalo úspěch "jedničce" dávno vyprchalo.
Zatímco v létě loňského roku byla reality show v českých zemích teprve v plenkách, "dvojka" se ocitla v těžké konkurenci řady dalších formátů, z nichž většina se paradoxně odehrává na stejné televizi. Liší se od VyVolených tím, že nemají podobu soutěže, jsou pro diváka předvídatelnější a snáze čitelné /např. Chůva v akci a Můžu u vás přespat?/ a také, což nelze podceňovat, méně časově náročné. Pravidelné každodenní sledování je závazkem, ke kterému musí být poměrně silná motivace. Při občasném dívání ovšem chybí podstatné informace a pro plný zážitek nutné souvislosti.
S nižší sledovaností se dramaturgie VyVolených vyrovnávala různým způsobem. Slouží ji ke cti, že pravidla soutěže nebyla závažným způsobem porušována, některé metody zatraktivnění se však jako šťastné neukázaly. Sázka na trojboje, které převážně nahradily duely, vedla nejen k rozmělňování diváckých hlasů, ale především k nadužívání nominačních večerů s jejich zaběhanými rituály a velice podobnými zdůvodňovacími řečmi soutěžících a repeticemi moderátorky. Spolu s časovým posunem vysílání do pozdějších večerních hodin došlo i ke zkrácení retrospektiv /obvykle na 30 – 35 minut/, které jako informačně nejcennější část reality show typu vila tím utrpěly. Do radikálně osekaného tvaru se vešlo méně běžných reakcí VyVolených a velkou většinu času pokrývalo zábavné plnění úkolů. Retrospektivy do značné míry ztratily pevnou podobu, rytmus, proporce při zachycení celého dne od budíčku do usínání. Docházelo k drolení do disparátních útržků, obsahující často necitlivě utnuté rozhovory a jednověté reakce. Stávalo se dokonce, že soutěžící při otázkách Terezy Pergnerové narazili na události, které nebyly v televizním souhrnu /a to ani příští den/ ukázány. Výsledkem byla snížená výpovědní hodnota těchto retrospektiv. Při nočních show ubylo ve VyVolených 2 zajímavých hostů /např. se nevyužívá psychologů/ a přibyly často úplně zbytečné telefonáty. Neustále na obrazovce probíhající esemesky /podobně jako v Big Brother/ se ukázaly jako nepříliš šťastná inovace. Krátkost reakcí ani neumožňuje rozvinutí nějaké myšlenky a tak se divácký ohlas bohužel zredukoval na nekritické fandění svému favoritu a pomlouvání ostatních. Zajisté i to je informace, avšak není důvod ji tolikrát opakovat.
Jinou metodou dramaturgického zatraktivnění byla větší náročnost úkolů.
VyVolení 2 byli nesporně vystaveni citelně těžším zkouškám než jejich předchůdci, a to po stránce psychické i fyzické. Tento trend nehodnotím apriorně negativně, neboť náročný úkol logicky odhalí soutěžící více než povalování na pohovce. Ovšem některé extrémní úkoly překročily hranici vkusu a signalizovaly již budoucí tvrdší formáty téhož žánru /možná se dočkáme v Trosečníkovi/. Marcy, která jako jediná odmítla pojídat živé kobylky a červy, velmi potřebně demonstrovala, že ani soutěžící by neměl být loutkou, ochotnou dělat cokoliv. Diváci ovšem její postoj příliš neocenili a tudíž bude i napříště zřejmě výjimkou. Naopak znejisťování a klamání VyVolených vyvolává informačně vděčné situace a dalo by se v něm ještě zajít dál. Například úloha "tajného agenta" Tomáše byla / kvůli zadání i slabšímu hereckému výkonu/ až příliš průhledná a nedostatečně naplnila nabízející se možnosti. Určování programu VyVolených mohlo v mnohem větší míře využívat nápadů diváků, kteří by tak byli vedeni i ke kreativní /"režisérské"/ aktivitě.
Měli VyVolení 2 slabší úroveň než "jednička" anebo k tomuto závěru svádí hlavně menší mediální ohlas a ztížená pozice reprízy? Po důkladném zvážení bych řekl váhavé a nejednoznačné dvojí ano. A případnou vinu bych určitě nepřičetl soutěžícím, ale dramaturgům i divákům, tedy ostatním spolutvůrcům. Sázka na jistotu v případě komentátorů, kteří se až příliš pohybovali v zajetých kolejích, je jen příkladem, ale hovoří výmluvně.


VOLBY

Každý VyVolený musí přesvědčit, že on je ten pravý /lepší než druzí/ a zaslouží si vítězství. Každá politická strana musí přesvědčit, že ona je ta pravá /lepší než druhé/ a zaslouží si vítězství.
K úspěchu vedou různé metody, jde jen o to zvolit ty správné.
Osvědčené je vyzdvihování vlastních /údajných / ctností a upozorňování na soupeřovy /údajné/ nectnosti.
Je možné se pokoušet chovat skutečně čestně a zásadově a doufat, že lidé to ocení. Nebývá to však pravidlem.
Je možné také používat podpásové údery, nepodložená obvinění a doufat, že na lidi zapůsobí ve váš prospěch. Nebývá to však pravidlem.
Je možné o někom říci, že pije denně 30 "kuželek", anebo někoho obvinit z kontaktů s organizovaným zločinem či z korupce. Co na tom záleží, že sotva pětina z toho je pravda, vždyť, jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu.
Je možné si stěžovat, že noviny o vás nespravedlivě nepříznivě psaly a nadržovaly soupeři a můžete mít i kus pravdy. Je možné žehrat na to, že váš pobyt ve vile sestříhali neobjektivně a můžete mít i kus pravdy.
Je možné protestovat proti regulérnosti výsledků nebo přemítat o tom, že vás lidé nepochopili, nedocenili a bezdůvodně dali přednost těm druhým.
Jako diváci se můžete naštvat a nejít k volbám nebo se pohoršovat nad reality show a nedívat se /nebo se pohoršovat a dívat či nepohoršovat se a nedívat/. Může být jedno či druhé pro vás důležitější a můžete se v tom mýlit. Můžete obojí nebo jedno z toho nesmyslně přeceňovat.
Anebo vše můžete pozorovat se zájmem, pobaveným úsměvem a zdravou skepsí. A třeba o tom psát.
To všechno můžete. Jsou to vaše volby.

Bohdan Karásek  (28.5.2006 14:18)

Ne, směšujete dva různé přístupy k věci: nemůžete porovnávat jedním termínem (stupidita) tyhle dva úplně rozličné druhy myšlení, jsou to výroky úplně jiného druhu. (Když už chceme být opravdu odpovědní v argumentaci.)
Pan Halík přednesl určitý názor, vyplývající z jeho pohledu na svět. Chápu, že když z té promluvy vytrhnete jednu větu, může se (Vám) zdát směšná. Doporučoval bych vnímat promluvu jako celek a pokusit se ji nejprve pochopit. Mohl by Vám dát smysl, i když z něj vyhodíte Boha. A pokud ne, zůstávám u své osoby: nabyl jsem dojmu, že rozumím, co pan Halík mínil. To přeci neznamená, že se s tím musím doslova ztotožnit - akorát jsem ochoten mu naslouchat.
No, a v takovém ´stavu základního pochopení´ (či akceptování) se pak těžko přijímají sarkastická Ptáčkova slova, shrnutá potom do sentence "Samé vznešené činnosti i pochyby." a doprovozená příměrem "Jen mi to tak trochu připomíná Vladkovy promluvy, když ho zrovna posedla depka." Vzhledem k obecnosti, v jaké se Halík vyjádřil, by se tedy dalo Luboši Ptáčkovi s klidem odpovědět, že právě o nějakých takových či podobných "depkách" existují některá špičková díla kinematografie.
No nic. Možná autor článku vycházel ze svého obecnějšího názoru na Halíka anebo kdo ví, každopádně jeho jednoznačně snižující vývod na základě pouhých ocitovaných Halíkových slov považuju jednoznačně za podpásový. A neřekl bych, že jsou to maličkosti. Jsou to slova, otištěná na papíře na něčí adresu. Taková slova nikdy nejsou malá a je třeba je vážit.
Podobně si můžeme co chceme myslet o Bartoškovi. Nejde o to, že Hřiště jistě špičkovým dílem kinematografie není. Takový "argument" prostě do rozhovoru vůbec nepatří. Mám vysvětlovat proč - nebo je to přeci jen jasné?

Vidín  (27.5.2006 14:27)

Pane Horáku a Karásku, co na výrocích na adresu pana Halíka shledáváte nepěkného? Možná nejsou nejšťastnější, ale rozhodně nejsou tak stupidní jako, že nejhorší na reality show je to, že si pro sebe nárokují pohled, který náleží jen Bohu. Kdyby podobnou kokotinu řekl nějaký jehovista, tak prosím.

Oto Horák  (27.5.2006 13:09)

Děkuji Bohdanu Karáskovi za jeho slova a připojuji se k jeho námitkám vůči příliš "zaumným" textům. Nepovažuji za znak odbornosti zaplevelení článku nadbytkem cizích slov, téměř neužívanými termíny, často nepřiléhavými citáty a přebujelým poznámkovým aparátem. Skutečný odborník neexhibuje svou vzdělanost, ale snaží se o přiblížení tématu pokud možno co nejsrozumitelnějším způsobem vnímavým čtenářům, kteří nemusí být specialisty na danou oblast. /Pamatuji si ze školy na učitele a vážené profesory, kteří po nás vyžadovali znalost skoro sta procent svých vědomostí, aniž by brali na zřetel, že jejich předmět je jeden z deseti a o těch ostatních oni neví téměř nic./ Na jedné straně hrozí nechuť i ochotného čtenáře prosekávat se houštinou neprostupného textu, na straně druhé pak nebezpečí přílišné obecnosti, vágnosti a přibližnosti. I psaní odborného textu je plavbou mezi Scyllou a Charybdou a nesmí se ztroskotat ani na jednom břehu. Příkladem toho, jak přední znalec dokáže psát srozumitelně a prakticky si vystačí českým jazykem, může být Velázquez /Esej o vznešenosti malby/ od Jaromíra Zeminy. Doporučuji tuto knížku ke čtení obzvlášť oněm "zaumným" autorům pro jediného čtenáře.
Jsem dlužen jedno vysvětlení nejen Bohdanu Karáskovi: Moje pochvala Luboše Ptáčka se týkala pouze vlastního článku. Komentáře k citátům se mi vůbec nelíbí a dehonestace Tomáše Halíka je až trapná. Mám jiný názor než Halík a Bartoška na reality show, ale ani mne nenapadne se jim proto posmívat.
Po skončení VyVolených 2 připojím zde kratší dodatek ke svému článku, v němž shrnu poznatky z druhé poloviny soutěže. Bude se pravděpodobně jmenovat Reality show jako volby /volby jako reality show/.

Bohdan Karásek  (24.5.2006 12:29)

Gratuluju Oto Horákovi k vynikajícímu článku. Velmi citlivě a přístupně mě uvedl do problematiky, k níž jinak nemám (bohužel) přístup. Ukázal mi, proč "bohužel", a stalo se tak mnohem přirozenější, "prostší" analýzou, než jakou předvádějí jakoby erudované přístupy, jež se lehce promítají i ve svrchním článku Luboše Ptáčka. Tím ho nechci shazovat, obsahuje řadu skvělých podnětů. Ale pokud se tento text trošku vztahuje k vědecké metodě, resp. k analytickému způsobu uvažování, pak například nechápu, jak se v něm mohla ocitnout tahle věta:
"Mnohý z intelektuálů, který odsuzuje reality show typu vila, přitom velebí hrdiny Gorkého dramatu Na dně či postavy z filmů italského neorealismu."
Krom toho je na ní (tak trochu sociologicky) zajímavá i manipulace se slovech intelektuál, v níž se bezpochyby zračí určitý obranný mechanismus. S tím snad souvisí i druhý oddíl textu s citacemi médií a (záměrnou??) aplikací lehkonohého talk-show komentáře, v němž přinejmenším úšklebky, adresované Bartoškovi a Halíkovi, považuju za nečisté až trapné.
Celkově velmi podnětná rozmluva (nesnáším slovo "diskurs"). Díkes :-)

Oto Horák  (6.5.2006 23:32)

AD REALITY SHOW

K tématu Reality show jsem se zde vyjadřoval už v reakci na úvodník Heleny Bendové. Nyní tak učiním na větší ploše.
S článkem Jana Kršňáka se polemizovat nedá. Do omrzení žongluje se slovem
divný, které povýšil na auru, semele na jednu hromadu Bergsona, Joyce, Benjamina, Heideggera a Barthese spolu s kolíčkem a dekou. Jak ti velcí
nebožáci /a nebožtící/ si to zasloužili? Jednoduše, nijak. Z Kršňákova
sebestředného blábolu /je mi líto, jinak to nazvat nemohu/, kdy pseudointelektuálsky plká, co mu slina na jazyk přinese, se kupodivu několik
rozumných vět vyklube. Ale celkově sorry. /Ovšem, že Kršňák je schopen i
lepších výkonů, dokazuje jeho článek o Nam June Paikovi./ Pachuť z tohoto
výplodu naštěstí zažene důstojný příspěvek Luboše Ptáčka. Téměř se vším,
co napsal, se ztotožňuji. V následujícím textu se pokusím jeho článek doplnit
a podat přehled různých aspektů problematiky. Nechtěl bych směšovat pozitiva
a negativa a proto svůj pohled rozdvojím.

POHLED POZITIVNÍ
Minimálně od začátku osmdesátých let, s nástupem soukromých televizí, započal ve vysílání skluz od funkce vzdělávací a výchovné k funkci ryze zábavní. S přibývající konkurencí a růstem nákladů souvisí orientace na masového diváka a postupné snižování úrovně této zábavy. Aniž bych chtěl moralizovat, tento vývoj přinesl nepříznivé důsledky i do dalších oblastí, například do tištěných médií, které často začínají připomínat televizní parazity. Bavit musí vše, včetně zpravodajství a předpovědi počasí, menšinový divák, který hledá informaci a hlubší poznání, přijde zkrátka. /Zatím se u nás zachytil na poslední výspě, kanálu ČT 2./ Novým fenoménem se stává "žehlící divák", to jest takový, který se dívá na obrazovku maximálně jedním okem. Je nabíledni, že ho nemůžeme zatěžovat složitými charaktery a nejednoznačnými situacemi. Telenovely a drtivá většina seriálů obrábí několik neustále se opakujících schémat, skutečná překvapení jsou riskantní a nežádoucí. Většinu zbylého času plní různé estrády, soutěže a talkshow, které mají předložit ke konzumaci známé, stokrát ověřené menu a hlavně neznepokojovat, spíše ukolébat. Neboť "lidé mají svých starostí dost".
I nejosvědčenější menu se však může přejíst. Úspěch reality show typu vila
/nadále budu používat tento výstižný termín/ byl umožněn diváckou únavou
s předem odhadnutelných konfliktů, přemírou "načinčaných" celebrit na obrazovce a voyeurskými rysy v nás. Kolumbovo vejce bylo nalezeno: totální kontrola kamery 24 hodin denně. K tomu se přidala forma vyřazovací soutěže a zasahování diváků jejich hlasy a názory. A ve vile se začaly odehrávat snad ani původně nezamýšlené jevy: složité interakce mezi realitou, jejím inscenováním, obrazem a jeho interpretací. Většina diváků takové – pro ně – nuance nepochopila, avšak pro jejich spokojenost byla nejpodstatnější možnost ztotožnění se svými oblíbenci. Schopnost "fandovství" je v nás hluboce zakořeněná a jen málokdy a u málokoho spolehlivě nezabere. Pocit vlastní moci, vyjádřený hlasy pro svého favorita, je pro některé jedince až omamný. Vladko ani Vlasta Horváth se vám sice dozajista nijak nerevanšují, ale to nevadí.
Reality show typu vila je žánrový hybrid se širokým rozpětím: pohybuje se mezi
soutěží, talkshow, performancí, dokumentem a filmovým útvarem.
Úlohou soutěže je být stimulátorem a katalyzátorem dění ve vile. Bez soupeření by připomínalo automobil bez benzínu.
Relativně nejméně přínosná je rovina talkshow, spočívající v rozhovorech moderátorů se soutěžícími, případně jejich blízkými /více ve VyVolených než
v Big Brother/. Rozpatlávání některých "událostí" /viz nekonečné vracení se
k tomu, zda Michal zasáhl či nezasáhl Wendy do obličeje/, ždímání odpovědí /Tereza Pergnerová/ či laciné vtipkování /Leoš Mareš/ je spíše nadbytečné a často kontraproduktivní, v přímém přenosu se soutěžící většinou velice dobře kontrolují.
Performance má dvojí podobu, je buď vnucená /přijatá/ nebo dobrovolná. První
typ spočívá v plnění úkolů, ať už veřejných či tajných. Tajné jsou přínosnější,
ale v zájmu věrohodnosti se jich nesmí nadužívat. Improvizované scénky mnohdy překvapily svou úrovní, pobavily a byly dobrým vodítkem pro diváky. Cennější a vzácnější jsou však scénky spontánní, ukázky lidské kreativity, kdy herec /vesměs oprávněně/ doufá v neviditelné publikum. Mám na mysli mimo jiné "one man show" před zrcadlem-kamerou /např. skvělá Eva z Big Brother/. Přestože televize obvykle informuje o úkolech a chování soutěžících jako předstíraném, i tak potřebně znejisťuje hranice "pravdy" a "lži". Natožpak pro osazenstvo vily, které už často neví, na čem je. Dochází k známé sofistikované otázce, kterou zažil skoro každý z nás: jsem blázen já, nebo všichni ostatní? A dále: co je realita? Vila je z tohoto hlediska skutečně malým modelem světa, legračně zmenšeným – třeba po opětovném "velkém třesku".
Ještě jeden význam soutěžícími improvizované scénky mají. Ve světě každodenního pachtění, kde studujeme kvůli budoucí kariéře, makáme "od nevidím do nevidím" kvůli zvýšení šancí na trhu práce, kvůli zvýšení finančního statusu a tím i zlepšení vyhlídky na atraktivního partnera, se rehabilitovalo alespoň na chvíli zdánlivě zbytečné, bezúčelné chování, které většinou ztrácíme s koncem dětství: hravost. Jistě, i v reality show jde o peníze, o hodně peněz, někomu více, někomu méně, ale nastaly chvíle, kdy i takový Vladko na svou hlavní motivaci zapomínal a byl šťastný z toho, jakou "kanadu" zažil.
Avšak vůbec nejvýznamnější podoba reality show typu vila je ta následující,
dokumentární. Přes všechnu umělost podmínek, nepřirozené a podivínské úkoly,
vyvstává povaha jednotlivých soutěžících a dokonce /navzdory "netypičnosti"
a excentričnosti některých hráčů/ celé generace jako pod mikroskopem. Ti mladí
lidé navazují nějaké vztahy, neboť chtě nechtě musí být spolu. V situaci, kdy
venku, "na svobodě", se lidé stále méně spolu "jen tak" baví, sledujíce svůj
hlavní cíl – úspěch – odbourávají všechno zbytné, včetně postradatelných
kamarádství a přátelství, je vila jistou enklávou. Nemusíme si dělat iluze
o trvalosti a v některých případech i upřímnosti nově vzniklých náklonností,
ale přece jen: ony zakládají sociální řád. Pohrdavý postoj některých /ne všech/
psychologů a sociologů vůči reality show typu vila je nepochopitelný, nepoznají
své "eldorádo". Jako přes filtr mohou abstrahovat jednotlivé prvky lidské psychiky, ke kterým se za jiných podmínek dostávají obtížně. Nechci přínosnost
reality show typu vila jako zásobárny psychosociálních informací přeceňovat,
ale je minimálně obohacením standardních metod.
Totéž se dá říci o stránce sexuologické. Různí mravokárci spustili po zahájení
VyVolených a Big Brother pokřik a počítali sprostá slova, choulostivé historky,
záběry ze sprchy a zvedající se peřiny. V jejich očích vtrhla na obrazovky Sodoma a Gomora a hrozilo zpustošení duší "naší mládeže". Asi si dotyční nevšimli, že znalost pornografie je u puberťáků skoro stoprocentní a že popularita různých teenagerských komedií typu "prci, prci, prcičky" s lascivními
scénami a "hláškami" /některé jsme slyšeli i ve vile/ je takřka všeobecná.
Ale tak už to bývá, měšťáci a farizejové raději skousnou "pimprlové divadýlko"
pornografie než nepřikrášlenou, pravdivou zprávu o lidské sexualitě a jejích
zákoutích.
Erotické chování obyvatelů vily má dvě podoby, žertovnou a vážnou. K ukrácení nekonečně dlouhého času, překonání stresu či pobavení sebe a diváků si většina soutěžících vykládá o sexu a předvádí erotické scénky, spočívající v líbání a osahávání. Nemusí to být zrovna podle našeho gusta, ale každý, kdo ještě nezapomněl na mejdany a večírky /nejen, ale převážně/ svého mládí, se zde nesetká s něčím novým a překvapivým. Nezávaznost těchto erotických dotyků je skutečností, kterou si všichni uvědomují.
Druhou, mnohem vzácnější podobou erotického chování ve vile jsou vážně míněné vztahy. Vznikají z přirozeného zalíbení, sexuální abstinence a touhy někomu věřit a mít se o koho opřít. Tak jako v životě bývají často jednostranné, což znamená, že jeden miluje více a druhý toho někdy zneužívá a s partnerem manipuluje. Dva takové svazky jsme viděli v Big Brother, párky Lenu a Filipa a Sylvu a Karla. Jeden se rozpadl záhy, druhý kupodivu úspěšně přečkal vilu a /minimálně/ řadu měsíců života "venku". Jde o zjevně zcela výjimečný případ. Částečně bychom mohli k vážným vztahům přiřadit i poměr Moniky a Saši z VyVolených, ovšem pouze z pozice Moniky. Při vší zajímavosti různých improvizovaných scének, vzájemných sporů a hádek, depresí, taktizování a koneckonců i zcela "obyčejných" úkonů, jsou právě vážné vztahy vyvrcholením reality show typu vila. Nikoli pro /ne/ukázané soulože pod peřinou, nýbrž pro jedinečnou možnost vidět vznik vztahu /a možná i lásky/ z různých úhlů, vidět to, co jinak /ani ve svém životě/ nevidíme, partnera z dosahu, včetně některých jeho skrývaných tajemství. Kamera je neoblomná a plačící, trpící Lena se před ní nemá kam schovat. Právě "idiotství" /nechť mi promine/ Leny, která nepřišla bojovat o peníze /a hlídat se/, nýbrž se zamilovat, přineslo jedny z nejsilnějších zážitků reality show typu vila. Mám na mysli návrat Filipa do vily s Leniným zhroucením a potom jejich dramatický rozchod. Kdyby někteří naši herci ovládli svou řevnivost a strach o svůj "chlebíček", maskovaný moralistním pobouřením z padkové "nekulturnosti", mohli mít z pozorování /nejen/ těchto scén jedinečný přínos pro svou profesi. Unikátní byl i vývoj vztahu Sylvy a Karla a především možnost poznávat Sylvu. Žádný klasický dokument s kontrolovanými a pečlivě volenými výpověďmi se nemůže vyrovnat tomuto svědectví o pornoherečce, jejích všedních chvílích, silných a slabých stránkách.
Pozoruhodná byla v Big Brother i postava Ukrajinky Oksany, ačkoli žádný sex v domě neprovozovala. Její zápas cizinky, která neovládá dokonale většinový jazyk a tudíž je spolusoutěžícími považována za hloupou, byl doprovázen nacionalistickými, ale i obdivuhodně tolerantními esemeskami diváků. O zakořeněné xenofobii části populace vypověděly reakce na Oksanu více než celá kauza Lety. Oksana však byla také zásadová nekuřačka /a abstinentka/, neochota ostatních brát na ni sebemenší ohled se v mých očích stala kardinálním příspěvkem k právě probíhající debatě o zákazu kouření na různých veřejných místech.
Ať už naplánovaný či nenaplánovaný /přesně v okamžiku uvolnění dostatečného místa v slovenské vile!/ přesun VyVolených na Slovensko byl největším přínosem pro poznání dvou blízkých národů z bývalé společné republiky za mnoho posledních let. Bylo dost znát, jak si dnešní mladí Češi a Slováci už hůře jazykově rozumí, ale současně netrpí žádnými vzájemnými předsudky a animozitami.
Slovenská verze VyVolených /na televizi Joj/ a Big Brother /na Markíze/ přes
určité odchylky v dramaturgii /v domu BB byli obyvatelé děleni na "chudé" a
"bohaté" a měli k dispozici hřiště/ prokázala podobné modely chování soutěžících jako česká. Obzvlášť pozoruhodné by bylo porovnávání vítězných typů /viz tak odlišná i podobná tvrdá cílevědomost Vladka a Lindy/.
V dalších příkladech a srovnáních by se dalo dlouho pokračovat… Ale i uvedené nejvýraznější jasně ukazují hodnotu reality show typu vila jako svébytného, originálního typu dokumentu poskytujícího poznatky, které jinou formou lze jen stěží získat.
Poslední podobou reality show typu vila je filmový útvar. Tím mám na mysli
přibližně třičtvrtěhodinový sestřih z dění ve vile za předcházející den. Jeho
smyslem je zrekapitulovat nejpodstatnější, nejcharakterističtější a pochopitelně
také z hlediska diváka nejzábavnější a nejdramatičtější momenty. Jde o nutně
subjektivní výběr, kompromis z hlediska komerčního a také zohlednění možností
divácké percepce. Působí vlastně proti duchu formátu, který je založen na
nepřetržitosti, nevynechávání, neutajitelnosti a relevantnosti každé "maličkosti". Z hlediska poznávacího je sestřih jednoznačně okleštěním a
ztrátou. /Částečnou náhradou může být sledování na internetu a napojení se na
"porty" soutěžících/. Náplastí nám může /musí/ být právě tvar onoho filmového
útvaru, jímž je sestřih. Každý den je vlastně dílem seriálu, který má diváka
navnadit na pokračování. /Škoda, že se už nepíše jako kdysi "pokračování příště", podobně jako se psávalo na konci filmu výmluvné Konec./ Je i není
samostatný, zarámovaný probuzením a ulehnutím. Možnosti dodržovat klasickou
narativní výstavbu včetně pointování jsou na jedné straně dány dramaturgií,
která zasahuje zvenčí do dění ve vile, a na druhé straně podvraceny nepředvídanými reakcemi hráčů. Dochází k věčnému sváru, známému z dokumentárního filmu, mezi úkolem objektivně referovat a snahou režírovat tak, aby účin byl co nejintenzivnější. Výsledkem je osvědčená kombinace známého a neznámého, předvídatelného a nepředvídatelného, "významného" a "nevýznamného". Nutné vynechávky mají stejnou roli jako ve filmu, mají zvýraznit uzlové body příběhu, aniž by se ztratila nit. Ovšem, co není ukázáno, jakoby se ani "nestalo". Nůžky prostě řádily, a co spadlo pod stůl, neožije v žádném director´s cut. Ztracené dění si jistě můžeme domýšlet /občas naváděni i ponechanými indiciemi/, ale pro posuzování a vytvoření názoru máme k dispozici jen to, co se "stalo". A "stalo" se jen to, co nám bylo zprostředkováno obrazem a zvukem. Taková je podstata filmu, umění výběru, umění fragmentu.

POHLED NEGATIVNÍ

Reality show typu vila se neodehrává ve vzduchoprázdnu, nýbrž v konkrétní
mediální krajině, která má však charakter povýtce globální. Některé rysy tohoto
prostředí jsem ve stručnosti popsal na začátku pohledu pozitivního, vedou ale
převážně k důsledkům negativním. Pozitivní je samotná existence /existence
"navzdory"/, částečně negativní výsledná podoba.
Princip reality show typu vila lze obhájit, obvinění z neetičnosti, neslušnosti a nadbíhání "úchylnému voyeurství" jsou nepatřičná. Soutěžící jsou
dobrovolníci, splňující určité minimální předpoklady pro náročnou zkoušku a
navíc herci, "naturščici". Jejich sledování i v háklivých situacích se zásadně
liší např. od trapného a samoúčelného šmírování Petry Buzkové nebo Lucie Bílé
na pláži. Nějaká forma voyeurství je nedílnou součástí naší přirozenosti a
přináší vedle občas i nemilých momentů možnost objevů. Nezáleží na tom, na co
se díváme, ale co vidíme. Co si z viděného "vezmeme".
Za základní problém považuji, že reality show typu vila nevysílá /nejlépe
jednou ročně/ veřejnoprávní televize, která už ze zákona není tolik závislá
na inzerentech, a tudíž na sledovanosti za každou cenu. Naše /Janečkova/ Česká televize se bohužel podle toho nechová a přetahuje se s komerčními televizemi o diváka. Důsledkem je i využívání žánru reality show, kde si ovšem vybírá Hodinu pravdy, Udělám cokoliv a Poštu pro tebe, tedy prvoplánové atrakce a vydírající "dojáky", pořady s mizivou výpovědní hodnotou. Loňský souboj na ostří nože mezi VyVolenými a Big Brother na Primě a Nově také těmto formátům neprospěl. Překvapování soutěžících i diváků doslova za každou cenu a nedostatečně striktní dodržování pravidel se projevovalo nepříznivě především
u Big Brother. U VyVolených zase občas překročilo únosnou míru podbízení se
teenagerům, tedy základnímu, prvotnímu elektorátu. Právě ono spolu s vyšší
kvalitou moderátorů a "vymakanějšími" pravidly pro nominační a vyřazovací
večery /zejména dvojsečná možnost zvolit si soupeře/ zřejmě rozhodlo o vítězství VyVolených a tím Primy nad konkurentem. V této souvislosti je nutno alespoň zmínit, že scény ze studia mají podobu banální talkshow a estrády s diváckým komparsem a potleskem na povel. Také – se samotným pořadem už vlastně nesouvisejícím – "nafukováním" významu účastníků reality show a jejich
"uplacírováváním" v jiných televizních formátech /např. gastronomických/ nebudeme nijak nadšeni. Od popularity konkrétních lidí /kýžených "celebrit"/ se však bohužel v masových médiích odvíjí takřka všecko. Naši kritiku si pravděpodobně zaslouží některé podmínky ve smlouvě soutěžícího s televizí, nesporně pokuta za "svévolné" opuštění vily.
Největší vadou na kráse reality show typu vila je však jednoznačně ždímání
peněz z telefonujících diváků formou snadných otázek, ale hlavně vlastním
hlasováním o setrvání ve vile. Maximálnímu zisku pro organizátory a telefonní
operátory musela ustoupit rovnost a férovost podmínek, která vyžaduje z každého telefonního aparátu jen jedno volání /alternativně 3 nebo 5, ale určitě ne více/. K volbám, kde by každý směl hlasovat víckrát, by také nemělo smysl chodit. Krátkozrace se zde zneužívá nerovnost finanční situace volajících a přehnané "fandovství", které známe z různých anket, ale v horší podobě i
z politiky a /nejen/ fotbalových stadiónů. Vytvoření si sympatií je pro divácký
zážitek naprosto přirozené a asi i nezbytné, ale všeho moc škodí. Zřejmě jen
veřejnoprávní televize by mohla odstranit ostudný škraloup na reality show typu
vila, jímž je až tisícinásobné volání z jedné telefonní stanice.

OMYL

Televize Prima byla zpita senzačním úspěchem první řady VyVolených do té míry, že nechtěla, aby miláčci národa Vladko a spol. vůbec opustili obrazovku. Po skončení soutěže nás krmila pravidelnými krátkými upomínkami a neuvědomovala si, že i nejlepší jídlo se může přejíst. Prakticky po dvou měsících odstartovala novou řadu, ale záhy se ukázalo, že úspěch se opakovat nebude. Jaké jsou příčiny?
Až na mírně pozměněný interiér v nové vile zůstalo vše při starém, podmínky
soutěže, typy úkolů i moderátoři /ti dostali jednu posilu navíc/. Ani ve výběru
účinkujících zakopán pes nebude, diváci si opět volili z nominovaných trojic
podle svého vkusu a očekávání. Těžko tvrdit, že Tony, Martin, Marie a Pluto jsou objektivně vzato divácky méně atraktivní než Vladko, Michal, Regina či Emil. Pro některé lidi je vždycky to první nepřekonatelné, jde ale často jen o otázku zvyku.
K přesnému zodpovězení otázky po úbytku diváků by byl zapotřebí podrobný
statistický výzkum, ale i bez něj nějaké závěry učinit můžeme. Především odpadlo velké množství školáků. Absurdní situace, kdy první řadu VyVolených sledovaly devíti až desetileté děti, které nemohly spoustu situací ve vile pochopit a správně vyhodnotit, byla zapříčiněna obrovskou silou módního konformismu. Jako předtím u Lunetiků či zpěváků Super Star si teenageři vytvářejí idoly na základě vrtkavých nálad. Zábavní průmysl jim předkládá horké kandidáty a oni si vybírají. S dětmi odpadli rodiče, které se z "opičí lásky" svým dětem přizpůsobují a jsou někdy papežštější než papež. Sledovat VyVolené už prostě v určitých skupinách a prostředích není povinné. Odpadlíky následoval, věren své promiskuitní povaze, bulvár /včetně "softbulváru" Mladé fronty a Práva/ a soutěžící zmizeli z vydání, nebo alespoň z první stránky /s výjimkou Super Spy/. Uklidnila se též Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, která na podzim, ač obvykle spí spánkem spravedlivých, vyvíjela hektickou aktivitu a
udílela sporné a nesmyslně vysoké pokuty. Diváci se poslušně vrátili k zaběhaným seriálům a estrádám a upnuli se i k novým lákadlům, nakašírovaným představením typu docu-soap /s důrazem na druhou část této složeniny/ Chůva v akci a Můžu u vás přespat? Znovu se ptám: proč?
Nejdůležitější, základní příčinou je podle mého názoru, že pro většinového
diváka je reality show typu vila příliš složitý a náročný útvar. Svými rozpory
a proměnami jej mate a znejisťuje, nevyhovuje lidskému sklonu k černobílému
vidění a pohodlné přehlednosti. Nuance VyVolených se sice dají ignorovat, ale
přece jen se program příliš nehodí k podřimování v lenošce a k sledování s rukou
na sporáku. Nemůže na sebe vzít úlohu předžvýkané potravy, jakou plní telenovely a nekonečné seriály, při nichž bezpečně víme, na čem jsme. Po opadnutí mohutné módní vlny si mnoho diváků konečně připustilo, že VyVolení jsou pořad, který jim vlastně úplně "nesedl". Byl to omyl.
Připomíná mi to situaci těsně po listopadu 1989, kdy na Můstku stála nekonečně dlouhá fronta na jednu z dosud zakázaných knih, Dálkový výslech Václava Havla. Po půl roce bylo všechno jinak, dříve hledané a hltané knížky se válely beznadějně opomíjené na pultech knihkupectví. Intelektuální mýtus o obzvláštní kulturnosti našeho národa padl. Byl to omyl. Tato literatura neměla většině lidí co nabídnout. Zklamáni se vrhli na brakové čtivo, nebo rovnou zasedli před televizní obrazovku.
Mohli bychom být vlastně spokojeni. Nemálo diváků si svůj zájem o reality show typu vila totiž podrželo. I mezi nimi je ještě spousta fanoušků, ale jsou tu
i tací, kteří o soutěži, jejích ambivalencích a také možná o lidské povaze začali hlouběji přemýšlet. A třeba jsou mezi nimi i takoví, kteří si uvědomili, že reality show typu vila není typický komerční pořad, kterými nás sytí obě
nejsledovanější televize. Že je to spíše pravý opak, výjimka potvrzující pravidlo. Dočasné vybočení z železného /Železného/ trendu televizního byznysu.
Milion diváků není rozhodně málo. Avšak pro komerční televizi, honící v hlavním vysílacím čase maximální sledovanost, to málo je. Nechci být špatným
prorokem, ale velmi bych se divil, kdyby VyVolení 2 nebyli poslední. Některým
divákům bude pořad chybět, ale drtivá většina rychle zapomene. Byl to přece
omyl. Kolotoč se bude točit dál.

alvis (at) seznam.cz  (7.4.2006 11:24)

Zde mohu jen souhlasit s příspěvkem od "ocapek@...". Snad jen dodám, že je zřejmě na čase odstranit z václaváku sochu sv. Václava a instalovat zde Vladkovu bustu v nadživotní velikosti. O, jak malý a přízemní jsem ve svém myšlení, když nedovedu ocenit výjimečného hrdinu současnosti.

ocapek@gmail.com  (23.3.2006 13:09)

Velice dobry text, konecne jako predchozi v Cinepuru, ktery se venoval stejnemu tematu. Jen me v pripade obou techto pochvalne - kritickych texru napada Kunderova maxima: "byt absolutne modeni znamena byt pomocnikem vlastnich hrobniku" (cituju po pameti).

Jde totiz o to, ze me se ani jeden z techto poradu nelibil a nesledoval jsem ho (usuzuju tedy pouze z ukazek, kterym se nedalo vyhnout). Pomale, vlekouci se, detinske, malo gradovane, vlastne i malo tvrde (tzn. malo sexu, malo nasili), promluvy aktekteru mi prisli hloupe, ... a ted k jadru veci: pokud tam pan Ptacek nalezl tolik zasadniho a zlomoveho, znamena to, ze jsem divnej ja, ne on? Stava se muj nazor najednou necim konvencnim, tupym... nemel bych tam spravne (po precteni techno navodu) najit ony zasadni prehlednute veci...? - kdybych chtel byt in, musim najednou zmenit nazor na Reality Show? A je toto jeste pochopeni noveho a nebo uz snobismus?

Jinak nic proti pokleslym zanrum. Treba "narativni struktury" pornofilmu Pyramid I jsou asi nechtene ale velice vtipne....

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY reflexe

Bezhlavá Ji.hlava / 19. MFDF Ji.hlava

Adieu au langage / Godardův třetí rozměr

Televizní vila / Faustovská pokušení chudých

O věrojatnosti dramatické postavy


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Filmový kánon, kanón nebo jen kujón?

Derek Jarman

LFŠ a major Králík

Filmový znak

Film a nacionalismus


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (608) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (84) / tisková zpráva (1) / událost týdne (191) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #44 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #44, březen 2006

Z obsahu tištěného čísla:

Kachní sezóna (David Čeněk, minikritika)

Andrej Tarkovskij / Krása je symbolem pravdy (Tomáš Ruta, kniha)

Zoom vsadil na Brno (Luděk Janda, glosa)

David Lamelas / Simulakra světelného kužele (Miloš Vojtěchovský, téma)

Dobrou noc a hodně štěstí / Murrow, Clooney, McCarthy (Karel Och, kritika)

Darwinova noční můra / You are part of a big system (Radomír D. Kokeš, kritika)

+ více...