Editorial č.43

1. 12. 2005 / Kamila Boháčková
editorial

S filmy to není jako s lidmi a film není důležitější, než život

Nedávno jsem se účastnila jednoho rozhlasového pořadu o Projektu 100, v němž jsem se opakovaně ptala ředitele projektu, Jiřího Králíka, jaká je koncepce přehlídky a proč je v ní tolik po všech stránkách disparátních filmů (srovnejme například letošní výběr deseti filmů, mezi nimiž se objevují svou proklamativní apolitičností nebezpečně manipulující a kvalitou sporné Motocyklové deníky, klasika U konce s dechem, vedle toho dobově omezená alegorie Vojtěcha Jasného Až přijde kocour a k tomu nový film bratří Dardenneových Dítě). Těžko říct, co tak různorodý výběr filmů může sdělit filmově ještě nevzdělanému divákovi, na druhou stranu neodhalí nic nového ani divákovi průměrně s filmem obeznámenému. Na veškeré otázky zaznívaly podobné odpovědi, z nichž prosakoval kompromis, ať už se týkal finanční stránky, dostupnosti filmů či náročnosti diváků v rámci území celé republiky (přehlídka se vymezuje vůči ostatním "festivalům" především svou putovností). V průběhu diskuze několikrát zaznělo, že znalost filmové historie či poetiky je u současných mladých lidí minimální – neznají prý ani Woodyho Allena. Proto je údajně třeba vybrat do projektu méně náročné lahůdky. Navrhla jsem tedy, zda Jiří Králík do budoucna neuvažuje o nekinové, DVD distribuci filmů, které by nebyly omezeny ročním počtem deseti filmů, ani náročností či financemi. V tu chvíli se ředitel Projektu 100 nejen podivil, ale i rozlítil. Nechápe prý, jak může někdo, kdo má rád film a píše pro filmový časopis, holdovat tomu, aby se filmy nepouštěly v kině a na filmu! V tu chvíli jsem pochopila, že i u lidí filmově a jinak znalých zůstává stále v povědomí vnímání filmů pospolitě, ve zšeřelém kinosále, (nedej bože multiplexu), s omezenou nabídkou filmů i režisérů, kteří se v průběhu filmových dějin osvědčili a které vidíme třeba posté, zatímco se nám - díky poměrně omezené distribuční nabídce u nás – nedostává současných filmů, nových tendencí i experimentů a celkově potřebného přehledu o současné světové kinematografii. O ucelené a kvalitně uspořádané filmové klasice či autorských profilech nemluvě. Vrcholem celé (rozhlasové) diskuze bylo tvrzení, že filmy jsou přeci jako lidé – buď k nim máte vztah, nebo ne, záleží na vkusu a zobecnění je sporné.

Především si myslím, že filmy opravdu nejsou lidé. Z tohoto velice osobního pohledu na film a jeho prožívání zespoda prosakuje různě zažitá a jistým způsobem zakonzervovaná tzv. láska k filmu, cinefilie, která je v různých formách tématem tohoto čísla. Tento časopis má sice v podtitulu spojení "časopis pro moderní cinefily", nutno to však číst s důrazem na slovo moderní a také s trochou nadsázky a sebeironie. Opravdu je třeba rozlišovat trojí směřování tohoto pojmu. Jednak je to cinefilie historická, která byla od 20. let zejména ve Francii průkopníkem filmových klubů a cinematék a v 60. letech z ní povstala generace tvůrců a kritiků nové vlny, jejichž hlavní filmovou školou bylo sedět třikrát denně ve třetí řadě pařížské cinematéky. Z několika tvůrců nové vlny vznikl i kultovní časopis Cahiers du cinéma, v mnohém vzor našeho Cinepuru a zejména podstatná koncepce autora (auteura) a autorského filmu. Na přelomu tisíciletí se však situace změnila – máme jiné nosiče a techniku, filmy jsou dostupné i jinak, než v kinech a na festivalech, a ten, kdo stále trvá na posté zhlédnuté filmové klasice není jen cinefilem, ale především staromilcem, jakýmsi sběratelem, archivářem. Cinefilie v tomto kontextu bývá dokonce považována za úchylku a pro ni typické zaměňování filmu s vnější realitou dává některým pocit, že film je důležitější, než život.

Posledním typem je snaha pěstovat tzv. moderní cinefilii, jak ji například prosazuje tento časopis. Je v tom určitá, výše zmíněná historická kontinuita/podrobněji si o všem přečtete uvnitř čísla), hlavním smyslem je však radovat se z nejrůznějších projevů širokého pole kinematografie, sledovat její vývoj a nové podoby. Namísto "archivního" přístupu je potřeba budovat nový způsob "lásky k filmu", aby film nebyl mrtvá konzerva, ale aby žil.

P.S. PF 2006

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Cinefilie

43 / prosinec 2005
Více