Jihlava 05

Klima míst, kde se filmové přehlídky odehrávají, výrazně ovlivňuje celkový ráz festivalu. Z odstupu se pak proměnlivé meteorologické podmínky podvědomě vtírají do sumarizačních závěrů. Nejde jen o filmy; jinak se bude vzpomínat na léto v Karlových Varech, jinak na zimu v Bratislavě. Nad posledním ročníkem MFDF Jihlava 2005 (25. 10. – 30. 10.) převáží vzpomínka krásně slunná, možná až nepatřičně nekonfliktní. Zrádná povaha podnebí na Vysočině nás již nejednou v posledních říjnových dnech přesvědčila o své schopnosti vyvolat mrazivou připomínku nadcházející zimy, leckdy ovlivňující již tak dost „mrazivé” zážitky z kinosálů. Letos ale všech šest dní jihlavské přehlídky zaplavil výjimečně teplý podzim. Krásné počasí, krásní lidé, krásná atmosféra. „Slunce v duši” chtělo by se říci.

Sympatické je na jihlavském festivalu dokumentárních filmů více věcí, tou konstantní zůstává pečlivá a progresivní dramaturgie. Pečlivost: oka v síti konečného výběru skládajícího se ze stovek filmů jsou dost malá na to, aby se v oficiálním programu našlo nadměrné množství „vaty”. Progresivita: přehlídka se vytrvale snaží mapovat u nás neznámé či zapomenuté osobnosti dokumentárního filmu, upoutávka každého dalšího ročníku je odvážně postavena na prakticky neznámých jménech. Schválně: kolik návštěvníků festivalu znalecky povytáhlo obočí při pohledu na propagační pohlednici s titulky Naomi Kawase – Fernando Solanas – Bruce Conner – Jana Boková? „Přesto diváci přijedou a kinosály při projekcích filmů ze sekce Průhledné bytosti zaplní,” napsal jsem optimisticky v den zahájení festivalu do Hospodářských novin a nasedl na autobus do Jihlavy.

Zpětně musím napsat, že bohužel nezaplnili. Nevím, kde bylo oněch „1 500 akreditovaných účastníků, hostů a novinářů”, ale plno bylo maximálně na páteční Naomi Kawase v Dukle. Ani Hodina výhně od Solanase, ani Havana Jany Bokové se zdaleka netěšily plné kapacitě sálu DKO (což bylo při osobní účasti obou filmařů dvakrát škoda). Ještě smutnější byl pohled do publika na pásmu filmů Bruce Connera (opět v Dukle). Za nepoměrem mezi oficiální statistikou a mojí zkušeností se skrývá možná jedna nešikovnost: neúměrné roztáhnutí festivalu do šesti dnů. Ve středu a čtvrtek jsem si v Jihlavě připadal jako na filmovém semináři ve Veselí nad Moravou, festival začal „tepat” až s pátečními příjezdovými vlnami. Že by jihlavská přehlídka nespravedlivě doplácela na pracovní povinnosti diváků, které si před lety (ještě jako studenty) vychovala? Stále stejné déja vu z tváří, které v Jihlavě potkávám, by tomu napovídalo. Každopádně časové zhuštění přehlídky s paralelním zajištěním třetího velkého sálu (znovu kino Sokol?) by sice možná přineslo více nervů, ale také atraktivnější programový rozvrh.

Největším objevem letošní Jihlavy byla jednoznačně japonská režisérka Naomi Kawase. Miláček francouzské kritiky, žena éterické krásy a filmařka nevšední intimity okouzlila i v Jihlavě, kam přijela retrospektivu svých děl osobně uvést. Za odměnu ji na slavnostním zakončení čekala Cena za přínos světové kinematografii, jejíž vyhlášení režisérka zaspala a vysvětlení se jí nadvakrát dostalo až na pódiu od ředitele festivalu Marka Hovorky. Intuitivní filmy Naomi Kawase (neoddělitelné od její životní zkušenosti absence otce) jsou divácky náročné, ale za trpělivost se bohatě odměňují prchavou magií těžko popsatelné imaginace. Překvapují svou bolestnou upřímností, citem pro všední uplývání času, ladným přechodem mezi vypjatou emocí a ležérní nehybností obrazu. Už dlouho jsem nebyl v kině tak krásně zmaten a na pochybách jako v případě její odzbrojující dokumentární fikce Stín (2004). Je jen mrzuté, že letos obecně minimální technické problémy s projekcemi postihly pravidelně právě snímky Naomi Kawase. Vrcholem bylo téměř hodinové čekání na projekci dvou tematicky spjatých filmů: Objetí (1992) a na něj volně navazujícího snímku Nebe Vítr Oheň Voda Země (2001). Objetí jsme se po několika pokusech s různými kopiemi filmu nedočkali, následovala pouze projekce druhého díla...

Zmíněné slavnostní zakončení festivalu přineslo také diskutovaný výrok poroty soutěžní sekce Česká radost. Překvapivé rozhodnutí udělit hlavní cenu šesti filmům (tedy každému třetímu snímku v soutěži) zprvu dokonale zapadlo do nonkonformní atmosféry večera v režii dvojice herců-neherců z amatérského divadelního spolku Vosto5. Chladná hlava ovšem musí přiznat váhu i hlasům, které bezprecedentní rozhodnutí poroty označily za „trapné a devalvující”. Připomeňme si, že stejný výrok by v Jihlavě ještě před čtyřmi lety znamenal vítězství všech filmů vybraných do soutěže. V případě Jihlavy 2002 (pět filmů v soutěži) by dokonce jedna cena jaksi přebývala. S přestěhováním festivalového centra do rozlehlé budovy DKO (v roce 2003) přišly i rozpínavé tendence soutěžní sekce Česká radost, vrcholící letošními 18 soutěžními filmy – tolik děl nesoutěží ani v Karlových Varech. Výčitka nad nechtěným festivalovým unikátem (hlavní cena pro šest filmů) tedy nakonec nemíří pouze k popletené porotě, která vlastně také vyjádřila rozpaky nad ztraceným měřítkem. Přehled soutěžních filmů totiž začíná vyhlížet jako katalog produktivity domácí scény (podívejte, kolik se toho urodilo) než jako reprezentativní výběr „the best of” tuzemské dokumentaristiky. Česká radost volá po razantnější dramaturgické ruce, oddělující dobré od lepšího (či lepší od ještě lepšího, chcete-li). Rozdílení cen devátého ročníku festivalu si každopádně dle libosti zapamatujme jako (ne/povedený žert a od příštího ročníku se opět těšme na jedinečné ocenění výjimečného díla.

Tím je v mých očích Zdroj (2005). Martin Mareček vyjadřuje pocity té části mladé generace, které není cizí aktivistický postoj, ale je odrazována hystericko-plačtivou podobou boje proti nespravedlnostem světa. Je to asi deviza (sebe/ironie a čitelného osobního nasazení, co přesvědčuje mladé jihlavské publikum při hlasování o Ceně diváků – po filmu Hry prachu (2001) ji Mareček získal za svůj nový dokument i letos. Spolu s aktivistou Martinem Skalským a kameramanem Jiřím Málkem se režisér vydal na těžební pole kolem Baku, hlavního města Ázerbájdžánu. Zdroj s ironií i vážným tónem zobrazuje neviditelnou pavučinu našeho současného pohodlí založeného na ropě. Síť je spletena z nitek Světové banky, západních korporací, zkorumpovaného klanového systému v čele s Ilhamem Alijevem či třeba z našich daní. I z nich byl nepřímo zafinancován nedávno dokončený obří projekt ropovodu BTC (Baku–Tbilisi–Ceyhan). Ten nepřináší zemi očekávanou vzpruhu, ale krajinu s katastrofální nezaměstnaností (a prakticky neexistujícím vlastním průmyslem) jen dále mění na pustou kolonii. Martin Mareček dokáže prostřednictvím filmové kamery rozplétat konkrétní uzly systému, o kterém obecně víme, že je špatný, ale už ne přesně proč. Jeho režisérský styl skládání obrazů je věcný, trefný, podněcující. Při debatě po filmu Mareček sympaticky shazoval vypjaté okamžiky kolem zatčení štábu vojenskou ochrankou ropovodu, mimochodem utrousil cosi o převozu filmu přes hranice v dárkovém balíčku a při přebírání Ceny diváků pohotově pobavil cyklistickou historkou o tom, jak ho při příjezdu do Jihlavy málem porazil kamion generálního partnera festivalu Bosch Diesel. Je těžké ho nemít rád...

Z další pětice filmů, oceněných spolu se Zdrojem jsem viděl už jen Manželské etudy po 20 letech: Ivana a Václav (1987/2005) od Heleny Třeštíkové. Při první části časosběrného dokumentu, mapujícího osudy mladé manželské dvojice v první půli 80. let, jsem téměř plakal štěstím. Na plátně ožily obrazy mého útlého dětství, jak jsem je měl zasuté ve vzpomínkách: mračící se tváře velkých dospělých lidí ve frontách, krásný hranatý design hlučných aut, nažehlené tesilky, plátěné nákupní tašky... a ten parádní Šejbův gól ve finále s Kanadou v pětaosmdesátém! Při druhé části projektu (sledujícího stejnou rodinu od roku 1999) je už spíše do breku. Ale za to asi nemůže Helena Třeštíková, tomu se říká realita.

Porota paralelní soutěžní sekce středoevropských dokumentů Mezi moři odolala svodu svých českých kolegů a z podobně bohaté soutěžní nadílky udělila hlavní cenu filmu Hlemýždí pevnost (Csigavár, 2004), který natočil maďarský dokumentarista Deszö Zsigmond. Zvláštní cena poroty tak nemohla minout nepřehlédnutelné dílo rakouského tvůrce Huberta Saupera Darwinova noční můra (Darwin’s Nightmare, 2004), natáčené na pobřeží Viktoriina jezera v Tanzanii. Radikální dokument je efektním direktem ekomické globalizaci, která nenasytně profituje ze světové nerovnováhy. Provokativní směs esteticky krásných obrazů a mrazivě bezútěšného obsahu jde díky Artcamu do českých kin (březen 2006), jistě bude hlasitě recenzována. Podobná snaha po dokonalosti obrazu je cítit z famózního dokumentu Sauperova známějšího kolegy Michaela Glawoggera. Kdysi nás tento filmař uhranul portrétem čtyř světových Megacities (1998), letos měl v Jihlavě českou premiéru jeho další vizuální atak Dělníkova smrt (Workingman’s Death, 2005). V nádherných obrazech postupně sledujeme těžkou manuální práci ukrajinských horníků v ilegálních štolách, indonéských nosičů síry z horských vulkánů, nigerijských mužů na krvavých jatkách, pákistánských dělníků rozřezávajících obří tankery a čínských ocelářů v továrně. Až z této předposlední kapitoly cítíme soumrak ceny manuální práce, jejíž devalvace jako by byla přímo úměrná unifikaci výroby. Poslední sekvence filmu stvrzuje smrt „západního” dělníka: po opuštěném areálu německé vysoké pece se prohání mládež, v noci se připomínka starých časů rozsvítí ovinutými neony.

Jedním z hlavních programových bodů letošního festivalu měla být přehlídka českých emigrantů-dokumentaristů. Chvályhodná a teoreticky pečlivě ošetřená sekce Do Exilu vlastně jen smutně potvrdila okrajový status exilové tvorby – na projekce se diváci nehrnuli (výjimkou byl půlhodinový dokument Stromy, ptáci a lidé s osobním uvedením režiséra Vojtěcha Jasného), na diskuzním panelu k exilovému filmu jsem napočítal deset lidí. Atraktivnější je samozřejmě uspořádat panelovou diskuzi Realita v dokumentární show s účastí Leily Abbasové, jedním z vyřazených hráčů z vily či bývalým členem štábu Big Brothera. Vměstnat se na zaplněný balkon DKO ale stálo za to, především kvůli nádherným vzrušeným vstupům Karla Vachka. Mimochodem, obě diskuze moderoval Ivo Bystřičan a na začátku obou si při představování přítomných debatérů nemohl vzpomenout na jména některých účastníků diskuze (sedících přímo před ním), což působilo opravdu trapně. Z živých diskuzí v kinosálech zaujala ta po projekci Godardova veselého maoistického pamfletu Pravda (1969), především tím, jak aktivně se do ní zapojila starší generace. Chození kolem horké kaše opět prolomil svérázný Karel Vachek, ale jinak bylo samozřejmě zajímavé tuto Godardovu historickou agitku (tajně natočenou v Československu v březnu 1969) zhlédnout v české premiéře.

Nemohu si odpustit poznámku k festivalovému deníku dok. revue. Vím, že je z nemalé části připravován lidmi, kteří se podílí na textové kvalitě Cinepuru. Jejich psaní je mi sympatické a má můj respekt. Co je ale dobré pro Cinepur, nemusí vyhovovat potřebám informativního deníku s akčním rádiem festivalových diváků (z toho vyjímám kořeněné glosy Pavla Bednaříka a text Víta Janečka o Godardovi). Jihlava se může pyšnit skvělým programovým katalogem a exkluzivním sborníkem Do – proč ještě aplikovat tento styl psaní na živý organismus festivalového zpravodaje? Trochu sterilní přístup ke speciálnímu médiu jako by vyjadřoval i tvrdý papír, velký neskladný formát, okázale velkorysá grafika. Jakousi „nemocí” deníku jsou rozhovory: ve druhém čísle (čtvrtek) se objevilo šest interview, v prvním čísle zabralo devět rozhovorů plnou polovinu prostoru osmistránkového vydání. To vše je subjektivní a klidně nad tím mávnu rukou. Co ale zoufale postrádám, je pohotový a systematický odraz tepu festivalu. Deník působí dojmem, že by vypadal naprosto stejně, i kdyby přehlídka (s totožnými filmy) proběhla úplně jinak. Jako by se do předem dané formy jen nalévaly texty podle programu. Žádná vtipná zmínka hloupých technických kiksů, minimum pocitových komentářů festivalového ovzduší (snažil se Zzabak, ale ten psal příznačně o hudebním programu...), jedna kraťoučká reflexe debaty po projekci. V redakci nápadně chybí člověk, jehož klávesnice větří sebemenší změnu atmosféry, vyzná se zároveň v pikantnostech zákulisí, sleduje všední uplývání festivalu, chodí na projekce „mezi lid”. A taky nespí v hotelu, ale třeba v TJ Sokol. Copak zpráva o vzbuzení třetiny diváků mladým fanouškem dokumentárního filmu se zvláštní zálibou ve skoku na trampolíně o půl páté ráno nepatří do aktualit deníku? Nebo se snad nikdo z redakce pobaveně neplácnul do čela při půlnočním ohlášení obsluhy Stand’artu o „výpadku piva” (nachlup stejně jako vloni)? Diváci i organizátoři sdílí na festivalu v lecčem stejnou atmosféru; dok. revue to však vůbec nezajímá.

Jinak mám festival samozřejmě rád. Dalo by se dokonce říci, že jsem si ho tak trochu zamiloval. Neformální atmosféra akce nemůže být nesympatická a je vyjádřena i ve faktu, že se přehlídka obejde bez ostrých hochů dělících návštěvníky podle barvy akreditace (letos by se do press centra dostal i bezdomovec). Už sedmý rok se pravidelně těším na nezaměnitelného genia loci Jihlavy. Na zvláštně „vlídně nevlídné” místo s podivně apatickými lidmi v ulicích, monstrózním UFO projekt(il)em uprostřed hlavního náměstí a spřízněným davem podobně naladěných diváků v sálech. Filmová nadílka střízlivých dokumentů mi vždy pročistí nahromaděné „fiction” zážitky z celého roku a protne se s žitou realitou, privátní i tou veřejnou. Jihlavské dokumenty jsou často ventilem pocitů, které v sobě máme všichni – a pak s radostí zjišťujeme, že v tom nejsme sami. Načasování posledního dne festivalu na moment, kdy se mění čas, je také symbolickým předělem mezi definitivně ztracenou atmosférou bezstarostného léta a přicházející pracovní zimou s nabitým diářem. Díky vzpomínkám na Jihlavu jsou ty dlouhé zimní večery v městském akváriu zase o něco bohatší.