FamuFest 2005
Před několika lety jsem pro tento časopis psal o jednom z ročníků FAMUFESTU, jehož jsem se zúčastnil jako člen poroty – tehdy za „odbornou veřejnost”, jako člověk „mimo FAMU”. Letos je má zainteresovanost silná – „pedagogická”. Stále ale doufám, že přesto zůstávám v pozici diváka, a to snad i u filmů, do nichž mám zároveň nějakou ze svých aténských sov donesenu.
Vyjma prvních čtyř filmů prvního bloku projekcí (kde prý mi unikl zajímavý Hliněný holub Miloše Tomiče) jsem zhlédl celý soutěžní program, tedy osmdesát filmů v délce od jedné do devadesáti minut. Pro tento text jsem si následně vytvořil tři pracovní podmnožiny, do nichž jsem vybíral ze zhlédnutého: Podmnožiny získaly názvy: ANO, NE, DIVNÉ. Každé „ANO” i „NE”, přidělené jednotlivým pracím, má přirozeně nejrůznější polaritu, od nad-šeného „ZCELA-ANO” po zasloužené „SPÍŠE-JO” či od rezolutního „ABSOLUTNĚ-NE” k jemnému „ACH, NE!” Kategorie „DIVNÉ” je pak zcela speciální, neboť tam patří jednak „DOBŘE DIVNÉ” a „ŠPATNĚ-DIVNÉ”, ale také ono „PROSTĚ NEVÍM!”.
Ze všeho nejprve mě napadá začít filmem Evženie Brabcové Hlavu vzhůru. Je příjemným příkladem, jak již několikrát viděný nápad (použití loutkové „papierovej hlavy” na reálném lidském těle v reálném prostředí) je možno recyklovat a naplnit novým jemným existencialismem. „HLAVní” hrdina se totiž pohybuje ve svých intimních prostředích a zažívá až něžné chvíle osamoceného zadumání v běžném pracovním dni. Kancelář. Kavárna. A vše se střídmostí a především dokonalým „tajmingem” – možná tím nejsugestivnějším, jaký byl vůbec na letošním FAMUFESTU k zažití. Evženie je střihačka.
Rovnou mě napadá další, tentokrát klasicky hraný film Pokus Tomasze Winského, v němž jako bychom viděli opět „omletou” situaci zavánějící až typickými syžety televizních soft-pornomelodramat: výměna partnerů mezi dvěma mladými atraktivními dvojicemi. To, jak režisér s nejen mediálně, ale samozřejmě i sex-fantazijně klišovitou situací naložil (možná ne nepodobně Kubrickově paraerotickým Eyes Wide Shut), je patrně letos nejsvébytnější ukázkou precizní hrané realistické režie – dovoluji si skoro tvrdit, že by bylo záhodno, aby si Tomasz Winski z role studenta na katedře režie na chvíli odskočil třeba do role pedagoga nárazového modulového semináře pro své kolegy! Nejen dokonalý temporytmus, ale i přesvědčivý výraz herců v nelehkých rolích, plných trapných zámlk a lživých pohledů.
Dalším realistickým filmem byl Otevřený prostor Jiřího Kunsta, mající od svého základu namířeno na jedné straně k jemnému všednímu lyrismu, na druhé straně ovšem až k drsné sociální výpovědi. Balancováno z úhlu pohledu malého chlapce, který se pokouší spřátelit s novým prostředím skrze zoom své videokamery. Herci jsou většinou velmi přesní a formálně film zachází přesně s tím, o čem je: o otevírání a uzavírání se světa nám a nás světu.
O tomtéž pojednává také hraný film Park In Kyeong Pokoj! Pokoj! Sladký pokoj!. Jeho zápletka je jednoduchá – klíče zapomenuté v noci ve dveřích nejsou ráno ani tam. To, co režisérka díky této miniaturní dramatické zámince rozpoutá, je homeopatický thriller z obýváku, předsíně a chodby, kde napětí situace vzniká více z potenciálu možných ohrožení než z jejich skutečné existence v příběhu. O to je silnější. Vetřelec není viděn, což neznamená, že není. V závěru navíc na diváka čeká nevídaný epilog přehazující intimní story na nečekanou emoční výhybku s velkým otazníkem.
Tolik k hraným filmům z kategorie „ANO bez výhrad”, do níž dále patří tyto filmy „nehrané”: Josef Božek Šimona Špidly je esteticky dokonalou formální vizuální básní s velkou tenzí (komu by nebylo úzko ze zapadání posledního cípu obrovského slunce za rám promítacího plátna!), o níž je možno uvažovat v mytologických souvislostech, ale nutné to není. Ten film je jednoduše krásný.
Podobný pocit napětí mi zprostředkoval Let čajky proti větru Jaroslavy Panákové. Lyrický termín lidové taneční figury je tu přitom vlastně zcela mechanicky zobrazen paralelní montáží tanečníků a ptáků. Celková houpavost tempa střihu ovšem způsobuje, že jsme nuceni zatajit dech a přizpůsobit jej energii přírodního pohybu, kterého jsme skrze plátno účastni. Tento film, spolu se snímkem, o němž budu psát záhy, je adeptem na mého osobního vítěze letošního FAMUFESTU.
Ten druhý má název Ó slova oslová. Tam, kde v zachycení přírody jde Jara Panáková až do patosu, tam naopak Helena Všetečková, autorka tohoto dokumentu o jednom problematickém těžebním území (ale hlavně spíše o jeho lidském + zvířecím okolí), volí sebe- i tebe-ironii, srandovní odstup, který ovšem stále uchovává základní lyričnost celého ladění filmu. Vzniká jakýsi nečekaně sebereflexivní filmový „folk”, své místo získává mnohačetná ostenze autorčiných pochyb a zároveň její nesmírné pobavenosti živým (zvířata a lidé včetně autorky samotné) i neživým (vznikající film) materiálem. Údiv jako stavební kámen, autorský komentář na hranici poťouchlé sebeparodie, fungují jednak jako zábavná obrana proti možnému nařčení z nedokonalosti, ale zároveň se manifestují jako legitimní výrobní prostředky.
K velmi silným zážitkům patří také dokument Radovana Síbrta MRG – manželství Roberta a Gábiny. Jeho tahounem je samozřejmě síla ukazovaného – spokojená rutina jednoho vztahu dotažená ad absurdum ve spojitosti se světem byznysu (muž) a pornografie (žena), vše ve venkovském prostředí. Otevřenost aktérů navíc umožňuje neuvěřitelná pronikání. Čili: atraktivita je zaručena. Co ovšem dělá ze Síbrtova filmu více než sociopatologický zážitek, je jednoduchá síla statických obrazů, kdy pravděpodobně kamera nabídla soudnému střihači natolik hutný materiál, že jej nechal jednoduše mluvit. Dlouhé záběry, v mnohém jiném filmu pravděpodobně za hranicí nudy, zde získávají pomyslný nervní bzukot včelího roje.
Nyní krátce k dalším „Taky-ano”: Jan Prušinovský po loňském diváckém trháku Ládík je nejlepší v okrese opět potvrdil, že je vynikajícím popařem, který navíc dokáže z poměrně neinvenčního příběhového základu vytěžit v realizaci maximum (Nejlepší je pěnivá). Jako by točil chytřejší filmy, než jaké si píše. Zároveň letos trošku přitlačil na podbízivou pilu, která zatím neurazila, ale mohla i nebýt.
Zajímavým případem střetu povrchu a hloubky je tvorba Jitky Rudolfové: její Lucie už je v posteli je strhující dokumentární sršeň o ženě týrané možná osudem, možná manželem, možná sebou samou. Možná tedy silné osobnosti, možná slabošky... Toho všeho se dotýká portrét dívky v domácnosti, jež se v půli zlomí v lament utlačované manželky. Ovšem tím, že i filmařka se před mytickým manželem-zloduchem ukryla, zanechává film vlastně na úrovni pavlačové pomluvy. Neměla by Jitka natočit druhý díl s manželem? Lucie je už v posteli je ale přitom průzračný, energický a radostný film, hýřící formální zábavností (i když občas silný revival Chytilové osmdesátých let!), a především autentičností jak otevřené hrdinky, která byla pro portrétování „požehnaným” materiálem, tak otevřené autorky, jejíž energie slibuje do budoucnosti mnohé. O to zajímavější je její sklouznutí k banalitě a tezovitosti v hrané „verzi” Lucie s názvem Svatyně, která má oproti svému dokumentárnímu protějšku podstatně „těžší zadek”. Za mnohé ovšem může primitivní scénář, který nepřebijí ani typické Rudolfové špílce a energie, a dokonce ani zajímavá představitelka. Platí zde onen problém s adresátem agitace „primitivní idea versus složitá forma”: komplikovanější adresát, který vyžaduje rafinovanou formu, bude zklamán banálností myšlenky a jednoduchý adresát se neprokouše skrze složitou formu.
Zde se mi rovnou hodí navázat příkladem filmu Jana Bušty Jehovova organizace – je jen jedna cesta k životu věčnému – kráčíš po ní?. Nové dílo Buštovy „antiautorské kinematografie”, filmová agitka podle jehovistických příruček, má několik vrstev pro několik adresátů. Zároveň kombinuje několik stylů, v nichž se občas ztrácí (a nově nachází) sám autor, občas v neprospěch čistoty filmu. Pokus o autoparodii výchozího materiálu, jenž má opravdu silný potenciál k zesměšnění přímo sebou samým, „autor” narušil vkládáním vlastních parodických prvků. Bušta je patrně nejrafinovanějším, hodilo by se až říci nejzáludnějším, autorem současné FAMU. Neustále řeže divákovi mnohovrstevné větvoví pod jeho (i svýma autorskýma) nohama. A jde o pravděpodobně nejdůslednější výzkum možností vyprávění filmovým médiem.
A slovo výzkum je použitelné i pro film Roberta Krále Memplex, pseudodokumentární společenskou satiru na jedné straně velmi lidového střihu, na druhé ovšem nečekaně formálně strukturovanou. Téma (existence teorie určitého typu přenosu informací s možností společenské infonákazy, „infekce”) je velmi nosné, avšak málo vytěžené. Škoda také, že ve hře na „autenticitu” prohrává Král coby režisér a vítězí opět reální lidé z natočených anket, kteří briskně zastíní herecké výkony těch pseudoreálných.
Dalším z hraných „ANO”-filmů jsou Masky Olma Omerzu. Solidně odvedená práce na dramatické miniatuře, která chvílemi malinko skřípe umělostí, klasicky vystavěná metafora, výborná kamera a úžasná herečka v hlavní ženské roli.
Ovšem mým hlavním adeptem na herce letošního FAMUFESTU je dokumentarista Tomáš Weinreb ve vynikající satirické doku-komedii tria Ivo Bytřičan – Kateřina Kačerovská – Radovan Síbrt Burza předsudků. Jeho výkon rozzlobeného gaye byl pro mě tím nejzábavnějším festivalovým momentem. „Autentická”, nekřečovitá uvolněnost jeho projevu pak zároveň dost zvláštně kontrastuje s povýtce „uměleckou” přestylizovaností jeho dokumentu O nenarozeném dítěti.
Jeden z autorů Burzy předsudků Ivo Bystřičan pak sám přivedl na svět bezmála neuvěřitelný skupinový portrét jedné podivné organizace byznyssvazáků, jehož hlavní hodnotou je skutečně pouhý fakt vidění nevídaného (Better Tomorrow). To platí také pro podobný portrét mladých komunistů Kupředu levá Lindy Jablonské, v němž se ale autorka bohužel dopouští stejného násilí jako jí kritizovaný objekt, a to silné manipulace se smyslem materiálu, ať už střihem nebo karikujícím hudebním doprovodem. Škoda – tento jinak velmi silný materiál by zasloužil přestříhat!
Což je možný oslí můstek k filmu Hany Valentové Hledání nového střihu, který dokumentuje vcelku zajímavý, klasicky „genderově aktivistický” konceptuální nápad nechat tři ženy sžít se na několik dní se svatebními šaty coby symbolem v reálném prostředí. A možná, že kdyby jedna z vybraných žen z filmu možným „novým střihem” zmizela, zas by se tolik nestalo. U čehož mě napadá možné východisko devadesátiminutového filmu-happeningu Jany Počtové Vostodvacet o skupině mladých herců, kteří se společně zavřeli na pět dní do malého divadelního sálu a zkoušeli „co se stane”: Ve chvíli, kdy Počtová zjistila, že se „nestalo nic”, bylo možná na místě film nedostříhat nebo proměnit jiným směrem: kupříkladu mnohem zajímavější jsou totiž jeho hrdinové (herci, kteří nemají problém s exhibicionismem) v přímých rozhovorech do kamery, natočených v uvolněné atmosféře s časovým odstupem od pojednávané „extrémní” akce.
Úlevnou krátkou chvílí přirozenosti pak byl Zámek Kláry Řezníčkové, v němž jakási hanácká rodina obývá jakýsi zámek a různě chodí a povídá si mezi sebou i se zvířaty. Věta letošního FAMUFESTU, která mi utkvěla nejvíc, je závěrečné oslovení psa babičkou „A co ty, pesane?!”.
Opět oslí můstek a díky psu jsme v animaci: Radostný zážitek, tedy především dramaturgicky, ne tak esteticky, mi připravil film Psi-cho Libora Pixy, v němž velmi typický famu-animační princip souboje nakresleného s reálným opět ožil v nových dimenzích – tentokrát souboje digitálních a analogových médií. Kreslený pes vítězí nad svým autorem díky bleskovému výletu zásuvkou přes internet na Hawai a zpět!
Speciálním zážitkem, co se týče strachu z opakování milionkrát omletého a na současné katedře animace snad povinného metaforického syžetu zápasu s vlastním stínem s neopomenutelnou pointou a mumláním a skřeky (což mi už dlouho nahání husí kůži!), byl film Stanislavy Mikušové Ve stínu, který očekávání klasického klišé obrátil vzhůru nohama a maximálně pobavil. Ale řekněte mi – musí se opravdu na animaci dělat pořád tohle? Nutí vás tam k tomu někdo? Nebo s tím už přicházíte rovnou sami? Samotného mě totiž onehdy překvapilo, že noví studenti s příchodem na FAMU začali přinášet až příliš klasicky „školní” náměty – vzdálené celkem tomu, v čem byly zajímavé jejich filmy, za něž byli přijati! Je to dobrovolné podřízení se tomu, jak „se to tu dělá”, jak „vypadá školní film”? Nevím. Loni mě z „animačního syndromu” vyvedl Jan Cechl a jeho Bim&Bim. Letos mě tedy aspoň potěšila Kristina Dufková a její nepitvorný, zbytečně nemetaforizující film Ze života matek, v němž si klidně dovolila nechat zaznít srozumitelnou, překvapivě „realistickou” větu „No ta se vám ale povedla, maminko!”.
Jako výjimečný jsem si před závěr nechal hraný film Zdeňka Viktory Mám rád. Výborná práce s dramatickou zkratkou versus „unylé” tempo předkamerového dění v příběhu dvou kamarádů, co se pokusí podnikat v ezoterickém byznysu, netypický humor a vůbec celý styl filmu mi zde dávají naději, že narativní český film nemusí být nutně samotářsky mrtvý.
A oživit a hlavně zčeřit vody katedry dokumentární tvorby se rozhodl naštvaný Martin Dušek a natočil jízlivou parodii na partičky, co „myslí filmem”. O filmu se šuškalo předem jako o senzaci, protože provokaci roku! Vznikl satirický sitkom, který často trefně funguje, ovšem často se také jen bezzubě šklebí – což platí nejvíc o závěrečné vyplýtvané pointě s JůHeláky a Mufem na místě pedagogů katedry dokumentu. Vždyť zde byl je mnohem větší potenciál!